Boží metoda pro život

I když se islám a islámský fundamentalismus v Česku zásadním politickým tématem nejspíše hned tak nestane, není sporu o tom, že na evropské a světové úrovni takovým tématem už dávno je. A to nejen sám o sobě, ale i jako projekční plocha xenofobie a různých simplifikovaných představ o střetu civilizací, anebo naopak jako fantasma těch, kteří kolem sebe ve spravedlivém zápalu tlučou slovem „islamofobie“ i tam, kde by v případě křesťanství krčili rameny a říkali „ateismus“. Je proto záslužné, že můžeme číst v češtině jeden ze základních textů směru, jenž se obvykle označuje jako islámský fundamentalismus – Milníky na cestě (Ma’alim fi al­Tariq, 1964) egyptského intelektuála Sajjida Qutba. Nejde jen o to, že kniha zásadním způsobem formovala svět politického islámu, ale také o to, že všemožné pomýlené představy nejlépe rozptyluje znalost pramenů.

Intelektuál a mučedník

České vydání Milníků na cestě otevírá rozsáhlý historický úvod překladatele Miloše Mendela. Shrnuje v něm egyptské dějiny od britské nadvlády přes vzedmutí nacionalismu až k převratu mladých důstojníků v roce 1952 a nástupu charismatického vůdce Gamála Násira. Qutb, který se během studií na Káhirské univerzitě seznámil s moderní vědou a západním myšlením, je představen jako intelektuál, jenž od literatury a modernismu dospěl k „okouzlení Koránem“ a budování jedné ze základních myšlenkových soustav politického islámu. Na této cestě se Qutb, narozený roku 1906, tváří v tvář více nebo méně diktátorským režimům, vládnoucím Egyptu vlastně po celý jeho život, postupně sbližoval s Muslimským bratrstvem, jehož spolupracovníkem a posléze i ideologem se stal. Proto byl také v roce 1954 odsouzen Násirovým režimem za podvracení revoluce. Během pobytů ve věznicích a táborech, které zhoršovaly jeho už tak chatrné zdraví, však pokračoval v práci, jejímž plodem jsou i Milníky. Pro svůj zdravotní stav byl v roce 1964, kdy Milníky v Bejrútu vyšly, propuštěn, ale jejich vydání bylo jedním z impulsů k jeho opětovnému zatčení v srpnu 1965 za údajné protistátní spiknutí. Další půlrok byl pak mučen a vyslýchán a po procesu, v němž Milníky sloužily jako základ obžalovacího spisu, v srpnu 1966 popraven. Jak poznamenává Mendel, čím byl Násirův režim motivován k této brutální represi svých oponentů, je poněkud nejasné, jejím nejvýraznějším důsledkem ale bylo, že Qutb získal nezpochybnitelný status mučedníka.

Mendel, jehož poznámky k textu osvětlují a vykládají pojmy, jejich kontext a historické pozadí, o Milnících říká, že „dodnes zůstávají nejkultivovaněji formulovaným programem aktivistického islámu“. Jako aktuální problém světa diagnostikují krizi hodnot. Qutbovými slovy: „Vedení lidstva západním člověkem se rovněž přiblížilo zániku – ne proto, že západní kultura zchudla v materiálním slova smys­lu, nebo proto, že její hospodářská a vojenská moc zeslábla, nýbrž proto, že západnímu zřízení již chybí hodnotový vklad, který by mu umožňoval vést lidstvo.“ Krize hodnot je klasická moralistní diagnóza a také Qutbovo řešení je blízké tomu, které Evropan zná z dějin křesťanství. Má jím být návrat k prvotní čistotě, k autenticitě první ummy, tedy prvního společenství Muhammadových následovníků. Qutb nesnižuje všechny výdobytky moderního světa – sám tvrdí o novější době, že v ní „evropský génius dosáhl obrovských vymožeností na poli vědy, kultury, státoprávního uspořádání a materiální výroby“. Přesto je jeho diagnóza nesmlouvavá. Podle jeho názoru „celý svět dnes žije ve stavu džáhilíje“, tedy barbarství a nevědomosti, která v klasickém islámu označuje dobu před příchodem proroka. Po první velkolepé koránské generaci je vývoj už jen úpadkem, oslabujícím sílu původního zjevení. Cesta k obrodě má vést skrze návrat k „Boží metodě pro život“. Tento návrat má připravit „tajný předvoj“, pro jehož činnost je, jak poznamenává Mendel, text Milníků „teoretickým rámcem“, jakousi příručkou taktiky a strategie.

Ve znamení džihádu

Qutbovým východiskem je zásada „Není božstva kromě Boha“, chápaná jako zdroj praxe. Podle něj totiž „islám není ‚teorie‘ založená na ‚hypotézách‘, je to ‚metoda, způsob života‘ odpovídající ‚realitě‘“. Protože ani džáhilíja není teorie, ale aktivní společenství, musí proti ní vystoupit stejně aktivní islám. To odvozuje nakonec už ze zkušenosti první ummy, které Korán nebyl zjeven ke kontemplaci vcelku, ale postupně, jako řešení konkrétních problémů, s nimiž se společenství setkávalo. Otázku, zda jsou tehdejší řešení dostatečná dnes, Qutb příliš neřeší, respektive provádí poněkud chatrnou syntézu oné „postupnosti“ s fundamentálním nárokem na obecnost islámské metody. Podobně provizorní je pozice, již zaujímá k moderní vědě. Tam, kde slouží, jí lze přitakat, nicméně tam, kde odpovídá na otázky po původu člověka a vesmíru, doporučuje Qutb selektivní slepotu. To podstatné prostě leží někde jinde.

Cílem autentického islámu má být podle Qutba „zničení království lidí a nastolení Božího zákona na zemi“, protože „existuje jen jediný řád – a to je islámský řád. Vše ostatní je dílem džáhilíje.“ Džáhilíja, jak ji Qutb chápe, je špatná proto, že „představuje uctívání jedněch lidí jinými“, čímž si uzurpuje něco, co náleží výhradně Bohu, a také proto, že dává prostor vášním, zvířecím sklonům a partikulárním zájmům. Stojí tak proti islámskému univerzalismu, v němž jsou si všichni před Bohem rovni a nemají právo dožadovat se poslušnosti druhých. Ontologická rovina tohoto střetu nevyhnutelně znamená, že „islám nepřijme polovičatá řešení s džáhilíjí“. Jinak řečeno: „buď vydrží islám, nebo džáhilíja“.

Tento střet se nese ve znamení džihádu. Ten představuje sám o sobě přitažlivé a excesivní téma. Mendel, který o různorodém pojetí džihádu napsal knihu, upozorňuje na inflační charakter tohoto pojmu v aktivistickém islámu i na jeho neortodoxní pojímání ze strany laických aktivistů, jakým byl i Qutb. To, že postrádal patřičnou kompetenci, nicméně Qutbovi nebránilo trvat na tom, že pro šíření „autentického“ islámu je kromě džihádu slovem nezbytný i džihád mečem. V době, kdy psal Milníky, šlo o boj proti sekulárním a nacionalistickým režimům islámského světa – na „vzdáleného nepřítele“ v podobě Spojených států zacílila po neúspěšných džihádech na počátku devadesátých let až další generace aktivistů, jejímž nejznámějším teoretikem se stal jiný Egypťan, totiž Ajmán Zavahrí. S Qutbem nicméně i tato generace sdílí předpoklad fundamentálního ontologického konfliktu, při němž úspěšná taktika hraje jen podružnou roli: „Džihád se vydá na cestu, ať už konkrétní aktuální podmínky existují, či nikoli.“

Z toho plyne vcelku logicky i neurčitost představy o tom, jak konkrétně by měla vypadat politická forma kýženého odevzdání se do rukou Božích. Formulace jsou značně vágní: „Po zničení tyranské moci, ať už se projevuje pouze politicky, nebo ve formě rasových či třídních rozdílů, islám nastolí nový sociální, ekonomický a politický řád, který dovolí, aby se osvobozenecké hnutí uplatnilo skutečně plnohodnotně.“ Přístup zosobněný ve slovech „podstatná je autentická cesta, i když cíle se ztrácí v mlhách“ přitom není neobvyklý ani u sekulárních hnutí odmítajících stávající stav světa.

Nekonečný boj

Distinktivním rysem všech fundamentalismů je možná právě přepjatý důraz na autenticitu. V posledku se s nimi nedá polemizovat, protože nacházejí nekonečnou zásobu argumentů v oblasti možného. Qutbova analýza západní dekadence je – proč to nepřiznat – v mnohém platná, a dnes patrně více než v šedesátých letech. Stejně tak se dá souhlasit s jeho odmítáním kapitalismu i sovětského komunismu jako málo univerzálních a lidských. Problém je, že ontologizace konfliktu, jakou přináší fundamentalismus náboženský, je ve své potenciální nelítostnosti nesouměřitelná s třídním bojem i s hltavostí kapitálu. Nemožnost nastolení jakéhokoli „čistého řádu“ je pramenem nekonečnosti boje založeného na „čistotě“.

Milníky na cestě jsou jednou z důležitých knih 20. století a jejich vliv je, přes všechny výhrady, které k dílu můžeme mít, nepopiratelný. Zabývat se jí je nezbytným předpokladem k tomu, abychom se dokázali vyrovnat s možností ontologického konfliktu, který propuká právě na jejích stránkách. Jak ukazují nedávná i současná selhání západní intervencionistické politiky na Blízkém východě, důsledky samolibého nezájmu a nepochopení politického islámu mohou být fatální.

Autor je publicista.