Mít kde nosit kudlu

Co kdyby jako takzvaně společensky neutrální nebylo vnímáno to, o čem mluví muži, ale naopak představy žen? A co kdyby navrch ženy odmítly svou tradiční roli obětí a staly se naopak vykonavatelkami pouličního práva s teleskopickými obušky v ruce? Zde už se pomalu dostáváme k fikci. Od spisovatelky, která na přebalech svých knih vypadá trochu jako rudohlavá gotička a trochu jako pin­up girl, čtenář každopádně nečeká příliš odpočinkové čtivo.

Polské spisovatelce Sylwii Chutnikové letos vyšly v českém překladu hned dvě prózy, a sice debut Kapesní atlas žen (Kieszonkowy atlas kobiet, 2008) a její předposlední próza Potvory (Cwaniary, 2012). Obě knihy samy o sobě odpovídají na často kladenou otázku, k čemu jsou Chutnikové vystudovaná genderová studia: pomáhají autorce klást druhým před oči blíz­­kou, nicméně míjenou, nepříjemnou realitu.

Ženy, které neměly štěstí

Obě knihy začínají signifikantně – drobnohledným popisem veřejného prostoru, který si navzdory společenským pravidlům anektovaly jako své výsostné území ženy. V Kapesním atlasu žen jsou to ženy zcela obyčejné, normální, ničím nevýznamné, využívané zpravidla jen k obhospodařování čistoty domácnosti, a tento svůj úkol v patriarchálním světě dovádějí k dokonalosti s obsedantně kompulsivní péčí. V Potvorách už jsou to spíš superhrdinky, které potřebují čas od času vyjít do světa, aby ho sešlehaly podle svých pravidel. Zatímco v debutu prozkoumáváme s prvními stránkami topografii bazaru, jakéhosi paralelního města ve městě, kde se mnohé ženy snaží aspoň živořit, když už ne žít, v Potvorách se společně s Halinou Břitvou a dalšími varšavskými vdovami vydáváme leštit mramorové desky na hřbitov, abychom si vyčistily hlavu před zásadním činem, naplánovaným podle hesla „smrt se musí pomstít“.

Ve své prvotině Chutniková sledovala osudy čtyř Marií, které neměly dost síly, aby opustily „ženské město“ plné každodenního lopotného a marného boje s hmotnou i morální bídou a vydaly se do ulic skutečné, veřejné Varšavy. Jejich označování za matky, madony a královny pak vyznívá spíše ironicky. Naopak v Potvorách nechává autorka naplno propuknout agresivitu „girl power“. V obou románech se ovšem věnuje ženám, které příliš štěstí neměly, a snaží se doložit, co je špatné na společenském systému, v němž žijeme. Místy narazíme na pasáže připomínající magický realismus – neplodí je však nějaký všeobjímající mýtus nebo kolektivní nevědomí, nýbrž halucinace z alkoholového deliria či nemoci, jež je důsledkem materiál­­ní bídy. Svoji levicovou orientaci Chutniková rozhodně nezastírá, ta naopak tvoří integrální součást její tvorby. Společenská kritika je zřetelným východiskem, proč vůbec píše.

Superhrdinky

Zatímco v Kapesním atlasu žen nás autorka bezprostředně nestaví před morální problém, jak se v určité situaci zachovat (je přece jasné, že stařenka se bez pomoci umírat nenechává a po duševně choré se neplive), při četbě Potvor jsme neustále nuceni přemýšlet a rozhodovat, co je v současné společnosti ještě morálně ospravedlnitelné. Jak to, že si spolu s bandou varšavských kamarádek v duchu užíváme kopání do neonacistů, domácích násilníků a spekulantů s nemovitostmi, kteří kvůli zisku neváhají zabít? To je přece jasné!

Čtenář obou přeložených knih postupně začíná chápat, proč se Chutnikové do Kapesního atlasu žen pouliční superhrdinky už neve­šly – zabírají si pro sebe příliš mnoho místa. Mimochodem, proč se u pánských džín dělají kapsy o tolik větší? Jako by dnešní holky nepotřebovaly mít kde nosit kudlu… Tedy aspoň v Polsku.