Dějiny politického vraždění

„Je neoddiskutovatelnou skutečností, že v Evro­­pě existuje území, kde se sovětská a německá moc překrývaly a kde se oba režimy dopustily valné většiny masových vražd,“ tvrdí americký historik Timothy Snyder ve své jedinečné monografii Krvavé země. Evropa mezi Stalinem a Hitlerem (Bloodlands: Europe between Hitler a Stalin, Basic Books, New York 2010). Na území, jež se táhne od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy až na západní Rusko, Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo v letech 1932 až 1945 záměrně vyvraždily kolem čtrnácti milionů civilistů.

Neúprosná logika čísel

Silnou stránkou Snyderovy knihy je její výstavba, při které „logika čísel“ hraje klíčovou roli. Fakta jsou prezentována striktně a logicky, události a jejich příčiny jsou podány přehledně a srozumitelně v jedenácti kapitolách, pokrývajících sovětské hladomory, třídní a národnostní teror především na Ukrajině, pakt Molotov­Ribbentrop, ekonomiku apokalypsy, konečné řešení, holocaust a továrny na smrt i varšavské povstání. Nevyhýbá se ani Stalinovu „sociálnímu inženýrství“, jež bylo akceptováno jaltskou konferencí, nebo čistkám v zájmu etnicky homogenních nově vymezených poválečných států Německa a Polska.

„Podoba mé práce neodráží politickou geografii říší, nýbrž geografii lidských obětí,“ vysvětluje autor. „Krvavé země“ nepředstavovaly reálné ani smyšlené politické území. Na tomto národnostně, kulturně, religiózně i politicky propleteném území odnepaměti žila většina evropských Židů a rozvíjela se tu jejich jedinečná kultura. V inkriminovaném období se zde odehrály veškeré hlavní sovětské i německé operace masového vyvražďování. Obyvatelé tu tak zažili dvě i více okupací či humanitárních katastrof. Snyder zdůrazňuje, že se nezabývá očekávatelnými následky války – padlými vojáky, civilními oběťmi vojenských operací, zemřelými v koncentračních pracovních táborech či v gulazích nebo při deportacích. Soustřeďuje se „jen“ na záměrné politicky motivované masové vraždění.

Loučím se s Tebou, než umřu

Za symbol nezměrného utrpení je považován především holocaust. V kontextu dění v krvavých zemích ale Snyder vyvrací obecně sdílenou představu, že hlavním nástrojem vraždění byly plynové komory v Osvětimi. Ukazuje, že metody holocaustu byly většinou daleko primitivnější a brutálnější: „Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé,“ napsala v posledním dopise svému otci malá Židovka v Bělorusku roku 1942, jedna z více než pěti a půl milionů Židů zavražděných Němci v letech 1941–1945. Snyder židovské utrpení citlivě zařazuje do kontextu krvavých zemí a ukazuje, že holocaust proběhl v největší míře právě v nich a ještě před Osvětimí. A že zdaleka nešlo o první a jediné masové vyhlazování civilistů. Stejně děsivé akce probíhaly již dříve v Sovětském svazu.

„Maminka říkala, že kdyby umřela, máme ji sníst.“ Toto otřásající svědectví o lásce i prozíravosti se bohužel týkalo velmi mnoha dětí v době hrůzného masového kanibalismu při ukrajinském hladomoru v letech 1932 a 1933. Nejhorší hladomor v evropských dějinách, jemuž je těžké uvěřit, neboť se odehrál na úrodném ukrajinském území, měl výhradně politické příčiny. Stalinův plán nechat vyhladovět vlastní obyvatelstvo měl za následek smrt více než tří milionů osob. Při takzvaném Velkém teroru v letech 1937 a 1938 byly zase předem stanoveny kvóty zavražděných a volba obětí byla ponechána vražedným komandům – postříleno bylo z politických důvodů více než sedm set tisíc obětí.

Hitler nezůstal pozadu

Až do roku 1939 byl Sovětský svaz jedinou zemí na světě, kde se politika masového vyvražďování praktikovala. Při sovětsko­německé okupaci Polska v letech 1939 až 1941 každý stát vyvraždil přibližně sto tisíc občanů, převážně příslušníků polských elit. Za pouhé čtyři roky německo­sovětské války byly nacisty umořeny hlady přibližně čtyři miliony sovětských zajatců a dalších civilistů (dva miliony zajatců, kteří přežili, pak Stalin poslal do sibiřských gulagů). Přičteme­li již zmíněný počet pěti a půl milionu židovských obětí, bylo celkem zmarněno asi deset milionů lidských životů; většinou šlo o neozbrojené ženy, děti a starce.

Síla textu spočívá především v kontrastu suchých faktů, počtů obětí a dojemné lidskosti jejich autentických svědectví v celkovém kontextu chladnokrevných plánů obou diktátorů. I když je Snyder v emocích více než zdrženlivý, lze z jeho textu vycítit nejen soucit s oběťmi, ale i odsouzení vrahů. Jeho důsledné a střízlivé zmapování příčin i výsledků politického vraždění mimo jiné vede k vyvrácení některých letitých mýtů a ukazuje, že z obou totalitárních systémů byl ten sovětský vražednější v dobách míru, nacistický pak v době války. A z celkového počtu čtrnácti milionů záměrně vyvražděných jde celá třetina na sovětský „předválečný“ účet. Snyder zpochybňuje také Stalinovo tvrzení, že Rusové trpěli více než ostatní národy; nejvíce podle něho umírali Židé, Bělorusové, Poláci či Ukrajinci.

Abychom ale v úplnosti porozuměli hrůznosti událostí v krvavých zemích, je třeba mít neustále na paměti, že každý z počtu zavražděných žil svým jedinečným životem. „Nacistický a sovětský režim proměňovaly lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako vědci musíme po těchto číslech pátrat a uvádět je do souvislostí. A jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr,“ říká autor v závěru. „Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.“

Dalo by se říci, že o holocaustu a druhé světové válce již bylo vše napsáno. Monografie Krvavé země ale dokazuje, že tomu tak zdaleka není.

Autor je sociolog.