Kvílím a plavu dál

Žijeme v době, která je svým způsobem opatrná, neboť je nevratně poznamenána prožitými katastrofami. Výboje politické imaginace jsou oproti těm, které znala ještě generace roku 1968, zcela krotké. Jakákoli vize komplexní změny vedoucí ke spravedlivější společnosti je dnes okamžitě tlumena obrazy gulagů, vynucených přiznání, dusivé každodennosti a únavy materiálu. Technologie dneška i zítřka jsou v popkultuře často zobrazovány současně se svým selháním a zkázou. Představy apokalypsy – původně náboženské, dnes sekularizované – se zkrátka nedokážeme zbavit. Podobně když pomyslíme na daleké plavby a přepychové lodě, dříve či později se nám v mysli vynoří vrak Titaniku nebo Costy Concordie.

Obrazy tragického konce plodů lidského pokroku si našly cestu do literatury poměrně záhy a německá poezie byla půdou, na níž se jim velmi dobře dařilo. Ztroskotání Titaniku, emblém podrytí důvěry v technický pokrok a lidské možnosti, se však mnohem dříve dočkalo mnoha filmových ztvárnění, než se ho chopila literatura, již můžeme přes všechna úskalí označit za vysokou. U básnické skladby Zánik Titaniku. Komedie (Der Untergang der Titanic. Eine Komëdie), kterou v roce 1978 vydal Hans Magnus Enzens­berger a kterou nyní můžeme číst v překladu básníka a germanisty Pavla Novotného, je však toto označení zcela namístě.

Racionalita pekla

Enzensberger nezná okouzlení; je především básníkem pronikavé inteligence. V přednášce Vznik jedné básně (česky ve svazku Jak se dělá báseň, 1970) se odvolává na Edgara Allana Poea a jeho Filosofii básnické skladby, která proti staletému pojetí básnictví coby inspirovanému „božskému šílení“ postavila racionální kalkul. „Hodlám prokázati, že skladba nevděčí na žádném místě náhodě ani intuici – že celé dílo pokračovalo krok za krokem až k závěru s přesností a strohou důsledností početního úkolu,“ píše Poe o svém Havranovi. Enzensberger, milovník matematiky, je v tomto ohledu jeho pokračovatelem. Všechny ty zdánlivě náhodné shluky popisovaných předmětů, střídání subjektů a stylů, montáže a interpretační labyrinty v Zániku Titaniku jsou rafinovanou, vnitřně provázanou konstrukcí.

Totéž platí pro literární a kulturní odkazy. Slovo „komedie“, které tvoří podtitul díla, není jen hořkou ironií, ale zároveň poukazem k Dantově Božské komedii, po níž také nesaháme, chceme­li se pobavit. Tak jako Dante putuje jednotlivými kruhy Pekla, Enzens­berger nás provází po zaoceánské lodi, od infernální kotelny přes mezipalubí, plné cestujících třetí třídy, po luxusní místnosti. Následuje přepis jídelního lístku ze 14. dubna 1912, poslední večeře na parníku plujícím vstříc záhubě. Stejně jako Božská komedie je i Zánik Titaniku rozdělen na jednotlivé zpěvy, kterých je třiatřicet. Toto číslo odpovídá počtu zpěvů Dantova Očistce a Ráje; Peklo má o jeden zpěv víc a „chybějící“ 34. zpěv Enzensbergerovy básně tak může naznačovat, že novodobé peklo stále ještě není úplné.

Už po druhém zpěvu nás však báseň vyvádí mimo potápějící se loď. Horizont se postupně rozšiřuje: najednou se ocitáme v kubánské Havaně s opadávající omítkou a zahnívajícím přístavem, v další pasáži pak v chladném berlínském pokoji. Tedy ve dvou místech, kde kniha během osmi let vznikala. Zároveň přicházejí první digrese, které přerušují plynulou návaznost zpěvů. Tři z nich jsou věnovány námětům klasického evropského malířství – Apokalypse, útěku do Egypta, Poslední večeři. Korespondence těchto motivů s obrazy z klesající lodi vsazují Zánik Titaniku do kulturní tradice, ale současně naznačují, že lidský úděl se od oněch dob příliš nezměnil. Člověk je nadále vystavován hořkým, katastrofálním koncům, které modernita dokáže mnohdy spíše umocnit než odvrátit.

Potápějící se Kuba

Devátý zpěv nám předkládá další jídelní lístek, večeři ze 14. dubna 1969. Jde pochopitelně opět o variaci na biblické téma poslední večeře; restaurace však už není na Titaniku, nýbrž v Havaně. Odkazů na realitu porevoluční Kuby je v textu nepočítaně: „Nebyly boty, nebyly hračky,/ žárovky taky ne, nebyl ani klid,/ klid, ten už vůbec ne, a fám bylo/ jako komárů./ Všichni jsme si tenkrát mysleli: Zítra bude líp (…)/ Skvělý pocit. Vzpomínám si.“

Co se potápí na Kubě? V první řadě jsou to optimistické vize spojované s revolucí z roku 1959. Kuba byla nadějí, často až obsesí západních levicových intelektuálů, pro které už byl Sovětský svaz nepřijatelný. Muselo být tehdy snadné nadchnout se pro Kubu, jestliže se to podařilo i někomu tak podezíravému, jako je Enzensberger, jenž sice během šedesátých let koketoval s radikální levicí, Frantzem Fanonem a studentským hnutím, ale zpravidla s určitou distancí. Na Kubě strávil rok, což byla dostatečná doba k tomu, aby po antiimperialistickém dokumentárním dramatu Výslech v Havaně (1970, česky 1971) začal psát skeptický Zánik Titaniku. Jeho tehdejší dojmy byly posíleny událostmi následujících let, zejména u nás málo známým „případem Padilla“. Kuba se během první dekády po revoluci neuchylovala ke kulturním represím v podobě známé z východního bloku; o to větší však bylo rozčarování západní levice, když k nim v roce 1970 přistoupila. Básník Heberto Padilla, Enzensbergerův přítel, který se ve svých verších přiznal, že mu porevoluční realita tak trochu nesedí, se stal jejich první slavnou obětí. Byl zatčen a přinucen k inscenované sebekritice. Enzensbergerův podpis se tehdy objevil pod otevřeným dopisem Fidelu Castrovi vedle podpisů Jeana­Paula Sartra, Alberta Moravii nebo Susan Sontagové. Spolu s mnoha dalšími Castra marně vyzývali, aby Kuba opět byla „vzorovou zemí socialismu“.

Potápění Kuby, „ostrova svobody“, který svým tvarem připomíná loď, je však nutné vztáhnout k celku Zániku Titaniku. Jde zde totiž o víc než jen o jednu loď a jednu zemi s kdysi ­nadějným zřízením. To, co se zde potápí, jsou především iluze a ideály: „ve dvou válkách se ztratit,/ ztratit na váze, ztrácet, neustále ztrácet,/ i dávno ztracené iluze,/ budiž, o ztracené lásce/ ani nemluvě, proč taky,/ jiskru v oku ztratit“.

Třídy Titaniku

Čeština nemá slovo, které by označovalo zánik a zároveň evokovalo pohyb směrem dolů tak přímočarým způsobem jako německý výraz Untergang v titulu díla. Jako by zde skutečně vše klesalo, propadalo se, nořilo se do chladné vody plné ledových ker, do depresivní temnoty, v níž můžeme očekávat spíše kužel světla policejní svítilny než zář lepších zítřků. A to vše za doprovodu orchestru z Titaniku, který hrál až do poslední chvíle.

Neznamená to ovšem, že by Enzensberger rezignoval na politická témata: „Politická poezie se mine cíle, míří­li k němu přímo. Politika musí vnikat dovnitř mezi slovy, za zády autora, sama od sebe,“ říká se v citované přednášce. Zánik Titaniku evidentně je politickou poezií, často poměrně explicitní, nikoli však adresnou. Dvaadvacátý zpěv obsahuje tabulku počtu obětí a zachráněných podle jednotlivých tříd Titaniku. Je z ní patrné, že zatímco většina cestujících první třídy byla zachráněna, ve třetí třídě byla nejčastějším osudem smrt. Loď se tak stává mikrokosmem třídní společnosti: „Mezipalubí nerozumí anglicky ani německy, jen/ jedno je mu jasné: že první třída půjde na řadu první,/ že nikdy nebude dost mléka ani dost bot,/ ani dost záchranných člunů pro všechny.“ Anebo ještě pregnantněji: „Všichni jsme na jedné lodi,/ ale: chudý půjde ke dnu rychleji.“ Problém je pojmenován; z básníkova obzoru však zmizelo nejen jeho řešení, ale také samotná možnost, že může být vyřešen. Něco podobného se ostatně brzy nato stalo celé levici.

Co tedy po Zániku Titaniku zůstává? V první řadě text – alespoň ten se jeví jako ­nepotopitelný. Důvěra v pokrok a v možnost společenské proměny mizí v chladných vodách, ale snaha o smysluplný a kritický diskurs básně přetrvává, navzdory tomu, že jej Enzensberger svou ironií zdánlivě podvrací. „Protože ten, kdo umírá žízní/ svou žízeň nikdy nevysloví,“ stojí v básni nazvané Další důvody toho, proč básníci lžou. Tato variace na proslulý sofistický paradox lháře staví do centra pozornosti neřešitelné rozpory namísto víry v poznání a ovládnutí chodu dějin. Ideá­ly zmizely pod hladinou, na níž se zmítají tisíce promáčených lodních kufrů. „Je mi to hrozně líto,“ svěřuje se básník v posledním zpěvu; „kvílím a plavu dál.“ Otázkou však je, jak dlouho se to dá vydržet.