Kafka, Hitler, Argentina

Neblahý běh dějin, osamocení a marginálnost prostupují romány všech tří velkých argentinských prozaiků, kteří byli v posledních letech poprvé představeni v českém překladu. Platí to pro román Pastorek Juana Josého Saera (1983, česky 2012), příběh sirotka, který v době objevení Ameriky uvízne mezi kanibaly. Próza Antonia Di Benedetta Zama (1956, česky 2013) předvádí dezintegraci provinčního úředníka v upadající koloniální říši. Před nedávnem pak byl zdařilým překladem knihy Umělé dýchání (Respiración artificial, 1980) splacen český dluh vůči zřejmě nejvýznamnějšímu žijícímu argentinskému autorovi Ricardu Pigliovi.

Ze tří jmenovaných románů je ten Pigliův „nejliterárnější“. Takřka obsedantně tematizuje literaturu a literárnost, a zároveň zachází nejdále v rozrušování běžné narativní formy. Jde o dílo výsostně intelektuální a cerebrální, což ovšem neznamená, že by bylo suché – intelektuálně je naopak velmi šťavnaté, takže z něj už byla vyždímána řada disertačních prací a bezpočet článků. Jeho extrémně rafinovaná struktura představuje skutečnou la­hůdku, byť jen pro určitý typ čtenářů.

Nepřítomnost a skrývání

Základní motivy románu se ohlašují už na prvních stránkách: sečtělý, ale neúspěšný začínající spisovatel Emilio Renzi (což je mimochodem druhé jméno a druhé příjmení autora, který se vlastně jmenuje Ricardo Emilio Piglia Renzi) se zajímá o svého nezvěstného strýce Marcela Maggiho, který kdysi zmizel i s penězi své ženy z patricijské rodiny a nějakou dobu žil s jakousi kabaretní tanečnicí. Větší pozornost než tomuto potenciálně barvitému příběhu je však věnována okolnosti, že otec rodiny schovával výstřižky z novin o strýcově případu v jakési tajné zásuvce vedle Engelsova Původu rodiny a svazků erotické literatury. Na základě kusých zpráv a domněnek napsal Renzi o svém strýci ne zrovna zdařilý román. Tomu se dílo dostane do rukou a odkudsi z provincie zahajuje se synovcem svéráznou korespondenci.

Nepřítomnost, skrývání a reflexe aktu psaní ve vztahu k historii plní obě přibližně stostránkové části románu. V té první, která sestává převážně z dopisů, se postupně ustavuje dvojí vztah „pátrání“. Renzi se snaží zjistit, kým je doopravdy jeho záhadný strýc, skrývající se na hranici s Uruguayí. A Maggi zase už desítky let zkoumá argentinské dějiny a pídí se po osudech a odkazu dědečka svého tchána, dobrodruha jménem Enrique Ossorio. Tato fiktivní postava prý byla vzdělancem, autorem pozoruhodných „dopisů do budoucnosti“, exulantem, špionem, tajemníkem a posléze zrádcem Juana Manuela de Rosase, skutečného diktátora z poloviny 19. století. A právě tady nabízí už tak komplikované Umělé dýchání další ze svých vrstev, která se ovšem vyjeví jen při alespoň částečném ponoru do argentinských dějin.

Přestože spojení slov „Argentina“ a „diktatura“ evokuje nejčastěji perónismus, nebyla Perónova epocha žádnou hrůzovládou proti jednomu staršímu a jednomu mladšímu období. Tím prvním byla právě Rosasova vláda s totalitárními náběhy, vzešlá ze statkářské oligarchie poloviny 19. století. Rosasovým nejvýraznějším ideovým odpůrcem byl tehdy frankofilní liberál Domingo Faustino Sarmiento, autor spisu Facundo aneb Civilizace a barbarství v argentinských pampách z roku 1845, který stojí u zrodu europeistického proudu argentinské literatury. Důležité je, že Sarmiento tyrana Rosase obžalovává nepřímo, prostřednictvím životopisu někoho jiného, a nadto z chilského exilu. Druhým argentinským obdobím temna byla vláda vojenské junty v letech 1976 až 1983. Šlo o období státního terorismu a hromadného mizení nepohodlných osob včetně odebírání kojenců nebo případů shazování z vrtulníků do oceánu. A právě během oněch krvavých let Umělé dýchání vzniklo. O diktatuře se v něm sice opět nemluví přímo, což by bylo smrtelně nebezpečné, nicméně motivy nepřítomnosti a skrývání nebo diskuse o Sarmientovi, Rosasovi a exilu v tomto kontextu získávají další, mrazivější rozměr.

Renzi se nakonec za svým strýcem vypraví, ale přesto se s ním nesetká. Maggi prý odjel na druhý, uruguay­ský břeh řeky. Nevíme, zda se vrátí, zda si zvolil exil, anebo zda se nestal jedním z „desaparecidos“, zmizelých obětí vojenské junty. A právě toto zmeškané setkání vyplňuje druhou část románu.

Pozdě na všechno

Jestliže se první díl blížil románu v dopisech, pak druhá část je jakýmsi románem­rozhovorem. Vše proběhne během několika hodin a děj se omezuje na debatu o literatuře, spory o Borgese, pití ginu, nákup cigaret a vyprávění polského exulanta Tardewského. Pozornost se ke konci knihy přesouvá právě k němu a spolu s ním od argentinské kultury a literatury k obecnějším otázkám.

Tardewski podle Maggiho uzavírá dlouhou řadu Evropanů ztracených v Argentině, která začíná na počátku 19. století a končí Tardewského krajanem Witoldem Gombrowiczem. „V jistém smyslu,“ říká Tardewski, „lze o mně říci, že jsem ztroskotanec. Ale když pomyslím na své mládí, jsem si jistý, že právě tohle jsem v životě hledal.“ Tardewski vypráví, že býval Wittgensteinovým žákem, poznal osobně Joyce, který skoro nemluvil, ale jednou se ho ptal, jak se řekne polsky motýl, a nakonec ho druhá světová válka zavála do Argentiny. Přes určitou podobnost s Gombrowiczem však Tardewski z Buenos Aires neodjíždí zpět do Evropy, ale do provinčního vnitrozemí a tam postupně tone v osamění.

V příjmení Tardewski, které se v Polsku ve skutečnosti nevyskytuje, můžeme kromě odkazu na polsko­amerického logika, autora teorie pravdy a opět exulanta Tarského číst také španělské slovo „tarde“, označující „večer“, „pokročilý čas“ nebo zkrátka „pozdě“. Mladý Renzi s Tardewským ostatně proklábosí celou noc, a nadto přijíždí pozdě, protože jeho tajemný strýc odjel a dost možná už se nevrátí. A pro stárnoucího ztroskotance Tardewského už je pozdě na všechno.

Odporný hlas dějin

Zmeškané setkání má však svůj hluboký ­smysl. Pro Renziho se nepřítomný strýc stává jakýmsi duchovním otcem, stejně jako pro strýce je jím dobrodruh Ossorio. Jde o určitý záblesk svobody, o jinou formu otcovství, která nezáleží na příbuzenství a kterou si můžeme vybrat, aniž bychom se museli setkávat. Je to otcovství založené nikoli na mluveném, ale na psaném slově, které vždy předpokládá nepřítomnost jednoho z účastníků, implicitní „utopičnost dialogu“. A psané slovo je něčím víc než jen odvozeninou slova mluveného, shoduje se Pigliův román s Derridovou kritikou logocentrismu.

Protipólem zmeškaného setkání se v závěru stává jedno setkání realizované, alespoň podle Tardewského, kterému kdysi v knihovně Britského muzea místo presokratika Hippii omylem vydali Hitlerův Mein Kampf. Tardewski po dlouhém bádání dospěl k hypotéze, že v roce 1909 se s Adolfem Hitlerem setkal Franz Kafka, a to v kavárně v pražské Hybernské ulici: „Děsivá utopie světa proměněného v obrovskou trestaneckou kolonii, tohle mu líčí u stolu v pražské kavárně Arco bezvýznamný a grotesk­ní dezertér Adolf, jemu, Franzi Kafkovi, který umí naslouchat. A Kafka mu věří. Považuje za možné, že ty neuvěřitelné a děsivé plány tohoto směšného, hladového mužíčka se uskuteční a že svět se promění v to, co zatím bylo stavěno ve slovech: řádový hrad a hákový kříž, stroj zla, jenž vrývá své poselství do masa obětí. Což nerozpoznal odporný hlas dějin?“

Kafka ve svých prózách anticipuje to, co rozeznal jako možné v Hitlerových zvrácených řečech, říká Tardewski, zatímco se nad hraniční řekou začíná rozednívat. Pigliův román plný zdánlivě frivolních diskusí o literatuře je tak v závěru eticky zatěžkán, zvlášť pokud čtenář pomyslí na neblahý časoprostor jeho vzniku. A přesto v tomto labyrintu citátů a kulturních odkazů zůstane mnoho neznámých. Renzi se po Joyceově příkladu zeptá, jak se řekne polsky motýl. „Alaika. Říká se alaika,“ odpovídá Tardewski. Správná odpověď by však zněla „motyl“, žádná alaika v polštině neexistuje. Omyl je bezesporu záměrný – ale proč Polák říká zrovna alaika? Protože mluvené slovo je koneckonců nespolehlivé? Protože pozdrav Kafkova národa zní „šalom alejchem“? Anebo prostě jen tak? Takové otázky už musíme přenechat čtenáři.

Autor je komparatista.