Krátký román Doplavat domů od původem jihoamerické spisovatelky a dramatičky Deborah Levyové je lehce nadreálným příběhem letní dovolené. Její průběh naruší přítomnost neznámé dívky.
Deborah Levyová uvádí svůj román Doplavat domů, který se v roce 2012 dostal do užšího výběru knih nominovaných na Bookerovu cenu, citátem ze surrealistického časopisu. Píše se v něm, že „všichni jsme vydáni na milost snu a jsme sami sobě dlužni, abychom se jeho moci podrobili i ve stavu bdělém“. Toho se pak autorka drží i v románu, utkaném podobně jako sen z opakujících se scén a bizarních souvislostí.
Snové obrazy
V úvodu sledujeme dvojici, snad milenců, projíždějící krajinou. Na podobný obraz narazíme o pár stran dál a pak minimálně ještě jednou, změní se jen pár drobností. Je to podobné, jako když máme pocit, že se nám jeden a týž sen zdá již poněkolikáté. Poněkud snový nádech má i další scéna, v níž obyvatelé prázdninové vily spatří ve svém bazénu tělo, které jim zpočátku připomene medvěda, ale po chvíli se ukáže, že jde o mladou ženu. Ta do dalšího života dvou rodin vnese nejen letní dávku milostného vzrušení (a zároveň odcizení), ale také podnítí skličující sebereflexe a nutnost konečně něco změnit.
Spisovatelka Deborah Levyová, žijící od konce šedesátých let ve Velké Británii, pochází z Jižní Afriky, odkud se s rodiči přestěhovala ještě jako dítě. Doplavat domů je její první knihou, která vychází v českém překladu, za což jistě vděčí především zmíněné bookerovské nominaci. Autorka je však spjata spíše s divadlem než s literaturou a počet jejích divadelních her převyšuje počet románů a povídkových sbírek. Ostatně od knihy Doplavat domů jí vyšel pouze soubor povídek, přičemž její předchozí román, nazvaný Billy and Girl (Billy a dívka), byl publikován už v roce 1999.
Jeden musí zemřít
Román Doplavat domů je strukturován do kapitol pojmenovaných podle dní v týdnu. Ty se pak dál dělí do podkapitolek s názvy, které by klidně mohly uvozovat článek v populárně naučném časopise (život v divočině), esej (výklad úsměvu, nápodoby života), kapitolu v učebnici (lekce botaniky) nebo báseň (zdi, které se otvírají a zavírají). Opět tu tedy můžeme sledovat roztříštěnost, která však vychází z profesních životů postav obývajících letní vilu kdesi ve Francii. Ústřední duo tvoří válečná zpravodajka a uznávaný básník, kteří s sebou mají svou dospívající dceru. Další dvojicí jsou manželé, kteří v Anglii nepříliš úspěšně provozují obchod.
Kolorit knihy pak vedle zmíněné dívky, o níž se později dozvídáme, že si nechává říkat Kitty a je vystudovaná bioložka a začínající básnířka, dotvářejí obyvatelé francouzské přímořské vesnice. Román plyne vpřed pomalým tempem, které se jednotliví hrdinové ještě snaží zvolnit, jako by tušili nevyhnutelný dramatický konec. Jedna z postav prostě musí zemřít, a vzít tak na sebe smrt, která do příběhu vstoupila hned na začátku, při sledování zdánlivě bezvládného těla plujícího po hladině bazénu.
Levyové román rozhodně nepatří k těm, v nichž by čtenář bez dechu očekával rozuzlení spletitého děje. Je to spíše proustovsky niterná meditace a zároveň vančurovskotatiovské prázdninové rozjímání. A k tomu ještě sociálněpsychologická sonda do dlouhodobých vztahů, které drží pohromadě spíš setrvačnost než láska. Díky tajuplné dívce, která reprezentuje princip deus ex machina, však přichází neodbytná potřeba změny, byť by třeba byla k horšímu. Tento útlý román v dobrém překladu Jany Kunové má smysl číst jak pro jeho netradiční strukturu či kultivovaný jazyk, tak pro zamyšlení, k němuž vybízí.
Deborah Levy: Doplavat domů. Přeložila Jana Kunová. Odeon, Praha 2014, 151 stran.