Setkání s čínskou spodinou

Ať už je náš názor na současné dění v Říši středu jakýkoliv, jedno je takřka nezpochybnitelné: zdejší kultura je v posledních letech na strmém vzestupu. V literární oblasti budiž důkazem udělení dvou Nobelových cen. Ne­­obyčejnou sílu soudobé čínské literatury podtrhuje i nedávno vydaná kniha Liao I­wua nazvaná Hovory se spodinou. Dvacet pět osudů z okraje čínské společnosti (Zhōng guó dìí céng fˇang tán lů, 2001)

Už samotný vznik díla by vydal na pěkně dlouhou a zajímavou knihu. Hovory se spodinou se totiž nerodily zrovna snadno. Rodák ze Sečuanu na nich pracoval s přestávkami více než deset let. Vzhledem k tomu, že jeho cílem bylo vytvořit pravdivý a ničím nezčeřený obraz čínské společnosti, narazil Liao I­wu velmi rychle na problémy. První zkrácená verze knihy se i přes značný čtenářský úspěch, nebo možná právě kvůli němu, dostala na index zakázané literatury. Také rozšířené vydání publikované pod pseudonymem Lao Wej se čínským státním orgánům ani trochu nelíbilo. Šéfredaktor nakladatelství, které si dovolilo dílo i přes zákaz uvést na trh, si proto musel záhy hledat nové zaměstnání. Podobně dopadla i redakce týdeníku, v němž se objevila pochvalná kritika Hovorů se spodinou. V roce 2001 se naštěstí podařilo knihu propašovat na Tchaj­wan, odkud se začala šířit do světa.

Svědectví o kanibalismu

Jak již název napovídá, dílo nemá jednolitý ucelený děj, jde o sérii pětadvaceti dialogů, které autor pořídil s lidmi z okraje společnosti. Označit nicméně celý soubor za pouhý dokument by nebylo úplně přesné. Liao I­wu totiž rozhovory nejen aktivně ovlivňoval svými otázkami, některé z nich rekonstruoval z vlastních vzpomínek, řadu odpovědí pak navíc stylisticky upravil, aby je bylo možné literárně použít. „Forma vychází z toho, že i můj život byl takový, můj příběh také nikdo neposlouchal – stejně jako příběhy těch lidí,“ nechal se slyšet čínský disident loni na jaře během veletrhu Svět knihy. Čtenář se tak může seznámit s ne­obyčejnými příběhy oplakávače mrtvol, stoletého buddhistického mnicha, rudého gardisty, čtrnáctiletého zloděje nebo hlídače veřejných záchodků.

Přestože asi ne každý byl autorovi zrovna sympatický – vždyť mezi zpovídanými byli i lidé odsouzení za své zločiny k trestu smrti –, na jeho otázkách to v podstatě nepostřehneme. Pětapadesátiletý čínský spisovatel se totiž držel záměru být za každou cenu co nejobjektivnější, nepodsouvat nic čtenáři, nemoralizovat. Své respondenty proto nechává povídat a povídat. Před očima čtenáře se tak rozvíjí předivo neuvěřitelných příběhů, často velmi absurdních (například osudy „vykradače hrobů“, jemuž nález pokladu pod vlastním domem přinese jen samé trable a vězení), jindy naopak ironických, takřka vždy však syrových a krutých (případ ­svědka kanibalismu).

Sémě rolnického císaře

Jednotlivé příběhové nitky se postupně splétají v dokonalou síť, v jakousi zemitě barvitou mozaiku, která vytváří plastický obraz Číny posledních padesáti šedesáti let. Přestože někteří z dotazovaných mohou vzhledem ke svému věku hovořit i o událostech ze začátku 20. století, Liao I­wu se pochopitelně soustředí především na období po nástupu komunistů v čele s Mao Ce­tungem k moci. Díky velkostatkáři se dozvídáme o hrůzách postupné kolektivizace. Děsivé následky Velkého skoku vpřed zprostředkovávají příběhy maskéra mrtvých, který musí komunistické pohlaváry přesvědčovat, že v pecích pro mrtvé nelze tavit ocel, či svědka hrůzného pojídání lidí. „Ať žije veřejná jídelna, každý se tu nají dosyta. Ať žije předseda Mao, ať žije naše Strana!“ Takhle to odříkali třikrát za sebou, než se pár lidí svalilo na zem a omdleli hlady.“ I takové absurdnosti byly v té době v Číně na pořadu dne. Nechybějí samozřejmě ani zmínky o Kulturní revoluci a jejích zvěrstvech či o politice jednoho dítěte, kterou využije jistý Ceng Jing­lung k tomu, aby se prohlásil za rolnického císaře a začal v kraji bojovat proti straně rozséváním svého semene.

Skrze krátké poznámky a otázky prosakuje ke čtenáři poznenáhlu také životní příběh samotného autora. Už v úvodu se dozvídáme, že jeho dědečkem byl lakomý sečuanský velkostatkář. Jeho rodiče nezískali po nástupu komunistů k moci povolení k trvalému pobytu, a proto žili ve velké bídě. Otec byl navíc během Kulturní revoluce označen za kontrarevolucionáře a matka skončila ve vězení za prodej potravinových lístků. Liao se proto musel prodírat životem v podstatě sám. Přestože se mu nepodařilo složit zkoušky na univerzitu, postupně se stal novinářem a hudebníkem. V roce 1989, po událostech na náměstí Nebeského klidu, však neprozřetelně uveřejnil v literárním časopise svou báseň Krveprolití, kvůli níž skončil na čtyři roky ve vězení, kde byl mučen a pokusil se dvakrát o sebevraždu. Právě zde také začal sbírat první rozhovory a příběhy pro svoji sbírku a v této činnosti pod nevraživým dohledem státních úředníků pokračoval i po propuštění na svobodu. Část knihy je tak věnována vrahům, zlodějům, obchodníkům s bílým masem a jiným zločincům.

Tak trochu symbolicky uzavírá Liao I­wu své strhující dílo rozhovorem, který pořídil v roce 1998 s jedním z nejvyhlášenějších vykladačů osudu v Sečuanu a který se točí nejen kolem jeho vlastního života, ale i kolem nynější společenské situace v Říši středu. Vzhledem k tomu, že autor nezná přesný čas svého narození, případně ho záměrně tají, přistoupí slepý věštec k oblíbené metodě předpovídání budoucnosti podle podoby osudu. Liao I­wu s možností takového výkladu sice polemizuje, nakonec ale dochází k závěru, že člověk potřebuje věřit v něco, co ho přesahuje, co ho i v těch nejtěžších chvílích drží nad vodou, ať už je to osud, Bůh nebo něco jiného. Nám nezbývá než doufat, že sečuanský rodák brzy napíše podobně kvalitní knihu.

Autor je šéfredaktor kulturního webu E­kultura.cz.