Americká spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrisonová se ve své nejnovější knize Domov vrací do doby před vznikem černošských emancipačních hnutí. Na příběhu veterána z korejské války ukazuje temné stránky amerického snu padesátých let.
Všichni se občas sami sebe ptáme, kam vlastně patříme, kdo jsou naši přátelé a jaké místo ve společnosti zastáváme. Toni Morrisonová se v knize s prostým názvem Domov (Home 2012) pídí po odpovědích na podobně závažné otázky. Děj nedlouhé novely, na níž autorka pracovala s přestávkami čtyři roky, během nichž se musela vyrovnat se smrtí svého syna, je situován do Spojených států počátku padesátých let. Korejská válka právě skončila a ze zámoří se domů postupně vracejí unavení američtí vojáci. Země zažívá nebývalý ekonomický vzestup. Na okrajích velkých měst probíhá pod heslem „domov pro každého“ výstavba tisíců unifikovaných rodinných domků. Z obýváků se začíná linout zvuk televize a z rádia svižné rytmy rock’n’rollu. Při pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že jde o naprostou idylu, jenže pod povrchem segregované společnosti vřou problémy, které o pár let později vyústí v černošské hnutí za lidská práva.
Hledí na něj skrz prsty
Právě do takové Ameriky, již teprve čekají vystoupení Martina Luthera Kinga a Malcolma X, se z Koreje vrací čtyřiadvacetiletý Frank Money. Přestože za svoji vlast nasazoval v uplynulých letech život, jeho společenské postavení se tím nijak výrazně nezlepšilo. Nikdo ho doma nevítá jako hrdinu. Veteráni z druhé světové války na něj dokonce hledí skrz prsty, protože korejský konflikt považují jen za drobnou šarvátku. Frank se však s hrůznými zážitky, kterými si na Korejském poloostrově prošel, těžce vyrovnává, trpí záchvaty úzkosti a opíjí se. Z letargie ho vytrhne až dopis, který ho informuje o bídném zdravotním stavu jeho sestry Cee: „Pospěš si. Nebo umře dřív, než přijedeš.“ Frank proto utíká z nemocnice, kde se léčí, a vydává se napříč Amerikou do rodné Georgie, aby sestře pomohl.
Po stylistické stránce je novela diferencována do dvou typů kapitol, které jsou od sebe odlišené i graficky. Do textu vyprávěného ve třetí osobě tak vstupuje text v kurzivě, který je koncipován jako imaginární zpověď hlavního hrdiny, jenž autorce vlastními slovy převypráví svůj neobyčejný příběh a místy jí i radí, co a jak by měla v knize popsat. Střídání různých stylistických forem knížce prospívá a příjemně ji oživuje. Čtenáři díky tomu postava víc přiroste k srdci, lépe se s ní ztotožní. Napínavý děj není navíc vyprávěn chronologicky. Morrisonová umně prolíná různé časové linie a postupně se tak noříme do neveselé rodinné historie, do okolností tvrdého života v malém městečku Lotus v Georgii a nakonec do pocitů odcizení a ztráty domova.
Cesta k sebeuvědomění
Domov si zachovává svébytný – jakoby řeřavý – styl předešlých autorčiných románů, na něž také tematicky navazuje. Opět jde o syrové vyprávění bez jakékoli stopy sentimentálnosti, lítosti či bolestínství. Frank získává peníze, kde se dá. Cestou musí přespávat u cizích neznámých lidí, protlouká se, jak může, a sleduje dění kolem sebe: manželské hádky, rvačky…
Svým zacílením na problémy nižší střední třídy a lidí z okraje společnosti – a také jednoduchým neokázalým stylem – připomíná novela díla jiného amerického držitele Nobelovy ceny, Johna Steinbecka. Frank nakonec dojde až do rodného Lotusu, který kdysi tak nenáviděl, ale který mu po letech přirostl k srdci. Příběh tak oprávněně můžeme považovat za zdařilou metaforu návratu ke kořenům a s ním spojeného sebeuvědomění. Na konkrétních lidských osudech se totiž Morrisonové podařilo působivě vykreslit postupný proces emancipace černošského obyvatelstva. Sebejistý Frank a bolestí zocelená Cee jako kdyby předznamenávaly příchod Rosy Parksové a jí podobných.
Autor je šéfredaktor kulturního webu E-kultura.cz.
Toni Morrisonová: Domov. Přeložila Zuzana Mayerová. Odeon, Praha 2013, 128 stran.