LOL, nebo SOS?

Věnujete stejnou pozornost přípravě jedinečné barvy pro plakát jako dlouhodobým výzkumům strategií, jejichž pomocí korporace sledují chování zákazníků. Také jste pracovali s různými politicky angažovanými osobnostmi. Lze vaši činnost ztotožnit s emancipačním hnutím za svobodná data a informace?

Metahaven jsou strategickou agenturou grafického designu. Výstupem naší činnosti jsou konference, publikace, rozhovory, produkty, vizuální identity, ale i politický dokument nebo řada velmi odlišných projektů na internetu. Například jsme navrhovali vizuální identitu pro Sealandské knížectví, což je mikronárod v pobřežních vodách Británie, který hrál roli úložiště dat během internetové horečky na konci devadesátých let. Zajímáme se o myšlenky a koncepty, které nevyžadují pouze vizualizaci, ale také vědecký výzkum. Když jsme se rozhodli, že chceme na těchto věcech spolupracovat, bojovali jsme s tím, jakým způsobem fungování studia nastavit. Začínali jsme od nuly – neměli jsme vůbec nic. Abychom tenhle podnik udrželi, museli jsme především najít klienty. Nelze provozovat studio pouze na základě zakázek, jakou byla práce pro Sealand. Takže prvních pár let jsme strávili tím, že jsme kombinovali práce na zakázku s výzkumnými projekty.

Jak rozumět pojmu „nekorporátní identita“?

Branding chápeme jako určitou formu standardizace. Rozsáhle jsme se k tomu vyjádřili například v eseji Značkové státy. Branding spočívá v tom dělat věci podobnějšími. Znamená ustoupit standardu ve jménu jiných benefitů. Nekorporátní identita je designová kniha věnovaná našemu dystopickému věku. Některé kapitoly se věnovaly analýze konceptu „brand state“, tedy myšlence propagace nebo vytváření dobrého jména států, možnostem útoku na něj a zástupně i dekonstrukci brandingu jako takového. Také jsme napadli a kritizovali teorii Josepha Nyeho o „soft power“, síle atraktivity, což je pravděpodobně jediný politický koncept, o němž branding kdy slyšel. Snažili jsme se popsat, co je to takzvaná EURion­konstelace, tedy vzorec z kruhů, který obsahují bankovky, aby nemohly být skenovány nebo barevně kopírovány.

Byli jsme označeni za kryptoanarchistickou designovou skupinu, což je důsledek naší lásky k věcem, které jsou skryté – lásky ke kryptografii, zámkům, klíčům, hádankám a vtipům –, a stejně tak i naší kritiky politického systému, u něhož mnozí zcela oprávněně pociťují, že není v jejich moci jej změnit. Žijeme s abstrakcemi. Wiki­Leaks a Edward Snowden použili informace jako syrový materiál politické změny. Další tah je na imaginaci. Naše poslední kniha Černá transparentnost kupříkladu obsahuje kapitolu o ruských memech v ukrajinském konfliktu. Zde jde o imaginaci, nikoli jen o informace.

Je vzhledem k současné networkingové podstatě kulturní produkce ještě možné o designu, aktivismu či investigativní žurnalistice uvažovat odděleně?

Skutečně to neoddělujeme. Není to tak, že pracujeme na zakázce pro klienta a další den děláme výzkumný projekt. Velmi často přetéká jedno do druhého. I způsob, jakým mluvíme s klienty o zakázkách, se dost podobá tomu, když ve studiu probíráme, jak pokračovat ve výzkumném projektu. Opravdu důležité je uvědomit si, že můžete sami něco iniciovat. A může to být klidně projekt, který zahrnuje klienta. Škatulka „práce pro bono“, která by měla být etickým protikladem ke komerční praxi, zastarala. V našem případě se dá říct, že věnujeme určitý objem výzkumu a zdrojů potenciálnímu klientovi nebo partnerovi, u něhož máme pocit, že by z toho mohl mít prospěch.

V grafickém designu dnes už nenajdete nic takového jako explicitně politické poselství. Každé sdělení projde nekonečným množstvím filtrů v podobě fontů a softwaru a všechny komponenty jsou definovány kapitalistickými strukturami. Existují ale způsoby, jak s tím pracovat. Kritická práce musí promlouvat skrz tyto vrstvy.

Jak probíhala vaše spolupráce s whistleblowingovou webovou stránkou WikiLeaks?

Naše spolupráce v letech 2010 a 2011 začala redesignem jejich vizuální identity, ale vyráběli jsme i šátky a trička – jako merchandise pro WikiLeaks. Když uveřejnili video Collateral Murder, vlastně zviditelnili strukturu moci. Okamžitě jsme s nimi chtěli spolupracovat. Poslali jsme jim e­mail, že chceme pracovat na jejich identitě. Potom jsme se setkali s Julianem Assangem, abychom mu ukázali naše návrhy, ale nebral nás moc vážně a navrhl nám pracovat radši na merchandisingu. To vrátilo grafický design k jeho podstatě – tedy k činnosti, která slouží ekonomickým zájmům. Na WikiLeaks bylo uvaleno embargo, a středobodem se tedy stala finanční otázka. Problém je, že to redukuje vaše podporovatele na kupce triček a šátků. Ale hráli jsme hru a přemýšleli o výrobcích, které nejlépe vyjadřují to, o co WikiLeaks jde. Vytvořili jsme tyto produkty jako způsob podpory a WikiLeaks je nabídli prostřednictvím internetových aukcí. Blokáda velkých finančních institucí zabraňuje tomu, aby mohla stránka přijímat veřejné dary. Navrhli jsme řadu šátků, které byly zamýšleny jako polotransparentní roušky – kombinace tajemství a transparentnosti. Jejich nápisy a vzorování mluví o šátcích jako předmětech černého obchodu v globální zóně anarchie. Jeden typ si pohrává s iniciálami WikiLeaks a tvoří tak protipól k logu firmy Louis Vuitton. Potom je tu řada triček s jednoduchým potiskem „WikiLeaks“ a datem a názvem důležitého leaku. Anonymous, Wikileaks nebo Pirate Bay nejsou jen strukturami, ale patří též do vizuální kultury. Chceme najít i jiné možnosti paměti, než je zkušenost online.

Některé vaše projekty zdůrazňují zvláštní pojetí transparentnosti…

Potřebujeme se vrátit k myšlence demokracie, která je základnější a skutečnější. Společný projekt s umělcem Jonasem Staalem, nazývaný Nulpunt nebo prostě jen 0, byl navržen jako kombinace WikiLeaks a Twitteru, jelikož uživatele sociálně organizuje kolem informací v databázi – přičemž na Islandu, v Estonsku a v Norsku už jsou databáze veřejné. Uživatelům bylo umožněno přihlásit se k odběru politických nebo obchodních dokumentů – mohou si je prostě stáhnout a diskutovat o nich nebo na ně jednoduše upozornit a publikovat je prostřednictvím sociálních médií. Nulpunt/0 není pouze transparentní webovou stránkou, ale základním kamenem politické reformy. Je založen na myšlence, že legitimní demokracie je demokracií bez tajemství, přičemž do vládnutí včleňuje mechanismy, techniky a paradigmata příbuzná WikiLeaks.

S odhaleními WikiLeaks se objevil nový typ ostražité transparentnosti. Nazýváme toto hnutí Black Transparency. Je to vlastně útok – nikoli však na vlády, ale na paradigma vládnutí a informační privilegia, která jsou s ním spojená. Black Transparency nejedná samostatně, je součástí globálního hnutí, známého nyní pod názvy jako „Occupy“ nebo „Anonymous“. Jeho cílem je vzít si zpět základní prostředky státu a přerozdělovat je veřejnosti. Náměstí, peníze a informace, které patřily občanům, jsou zachraňovány před tím, aby je systém, kterému byla správa nad nimi svěřena, znehodnotil.

O co usilujete v kritice cloudových datových úložišť?

Fungování úložišť je zcela kontrolováno vládami, jejich soudy a kyberarmádami. Globální cloud sociálních médií a internetových informací je nepostradatelným zdrojem energie Black Transparency, ale tento zdroj se nachází na územích, nad nimiž mají moc suverénní vládci. Proto se podoba a tvar Black Transparency neustále proměňují tak, aby odpovídaly zákonným a politickým skulinám států, jejichž právním řádům hnutí vzdoruje. Protože jeho architektura závisí na unikání, není toto hnutí pouze transparentní, ale také černé.

Primárně se zajímáme o politické aspekty cloudu. Cloud je megastruktura 21. století. Jeho slabinou je ovšem to, že podléhá dohledu a cenzuře – ať už ze strany poskytovatele nebo ze strany úřadů. Mimoto fyzická datová centra představují i značnou environmentální zátěž. A jsou tu i politické nedostatky. Především: můžeme očekávat, že bude cloud jakožto komerční produkt demokratický? Kdo má za něj zodpovědnost nebo kdo může ovlivnit politiky obchodních společností, které spravují data v cloudu? Týká se cloudu nějaká společenská smlouva?

Je možné odlišit figuru „digitálního nomáda“, známou například právě z videa Black Transparency, od piráta v převleku?

Existuje krásná budoucnost, v níž budeme všichni novými nomády. Oblékáme se do symbolů, jako by to byly módní doplňky. Infrastruktura se setkává s fyzickým územím. Digitální infrastruktura je domovem. Opensourceové osady ve městě se stávají stany nomádů vytvořenými ze zvuku a obrazu. Tkanivo opensourceových hotspotů je začleněno do města. Hodinky už nás nadále neinformují o čase, ale spíš o životně důležité přítomnosti bezdrátového signálu. Virtuální síť splývá s územím, symboly jsou přenosné, domovy digitální a helmy jsou maskami. Vytvořili jsme mobilní datové centrum Sheikh Al­Skype. Tato nomádská jednotka se zaměřuje na možnosti založení dočasné internetové infrastruktury za kritickými hranicemi mezinárodního systému. Americká bezpečnostní agentura NSA vydala příručku ve formátu PDF, v níž je svět znázorněn jako soubor různých vrstev – nazývají to Mapa pokladů. Tvrdí, že se soustředí na „fyzickou síť“ a „geografické vrstvy“. Podle nich má každá osoba dvě vrstvy – osobní a kyberosobní.

Vytvořili jste video pro technopísničkářku Holly Herndonovou. Proč se v klipu k „písni na rozloučenou s NSA“ transformují symboly tajné služby NSA do podoby připomínající standardizovaný motiv spořiče obrazovky?

Video k písni Home nabízí vizuální protějšek k Hollyinu znepokojivému vztahu k agentovi NSA. To, že NSA špehuje internet, bylo veřejným tajemstvím už od roku 2002, ale estetika tohoto dohledu tak zřejmá nebyla. Jde o kódová jména, akronymy, ikony a grafiku, které byly navrženy s tím, že nikdy nebudou veřejně přístupné. V klipu jsme vytvořili datový déšť z těchto symbolů NSA. Video sleduje Holly ze dvou úhlů – jednou se dívá do kamery a zpívá, podruhé je fotografována a jakoby pozorována. Jde vlastně o ztvárnění hranice mezi zranitelností a kontrolou.

Vždycky jsme se zajímali o pop. V dobách práce na sealandské identitě jsme četli spoustu textů Richarda Hamiltona a Julian Assange nám říkal, že v merchandisingu by neměl mít konzument na výběr z více možností než z pěti.

Video Black Transparency z roku 2013 o „kolektivitě a soudržnosti v policejním státě“, které spojuje smartphonové záběry demonstrací se scénami z kanceláří korporací, má zlověstný konec. Říká se v něm: „Bojujeme. Házíme Molotovovy koktejly, bojujeme s policií a tančíme na křídlech vládního letadla. Sledujeme své telefony, které sledují náš život. Nuzný majetek ne­osoby žijící na ne­místě. Laptop. Batoh. Noc s přáteli. Přátelství, která lze zapnout a vypnout. Dočasná práce. Spousta tajemství. Žádný plán do budoucna. Všechno, co děláme, je, že ukazujeme, že stále existujeme. Jsme opakem nevidomých. Nemáme naprosto nic kromě pohledu.“ Jak se ke klipu stavíte rok poté?

Každá epocha, každá generace musí konstruo­vat a rekonstruovat svá politická přesvědčení a ovšem také následné vizuály, tvořené z věcí, které ji v určitou chvíli obklopují. Protestní transparenty se dělají z lepenky, papíru a textilu, z materiálu, který je v daném čase a prostoru dostupný. Neexistuje nicméně žádné papírnictví prodávající materiál pro politické transparenty, takže dokonce i na této materiální rovině musí dojít k určité transformaci. Stejná věc se děje s vizuálnem na internetu. Každá generace konstruuje nová politická přesvědčení z prvků, které se původně zdály být zcela nepolitické.