Bludná představa

Letos v lednu uběhly dva roky od podepsání mírové smlouvy mezi „vzbouřeným Jihem“ a Severem. Jaká je v Súdánu situace nyní?

Jižní část Súdánu právě prožívá první neválečné roky, vše se mění k lepšímu, ovšem pomalu. Vztahy mezi Severem, tedy vládou v Chartúmu, a Jihem, který má své sídlo v Jube, nejsou samozřejmě bůhvíjak přátelské, ale obě strany spolu alespoň otevřeně neválčí, jak tomu bylo posledních dvacet let. Jižní Súdán byl ve válečném stavu s centrální vládou v Chartúmu s výjimkou jedenácti let už od vyhlášení nezávislosti v roce 1956.

V mírové smlouvě stojí, že do šesti let proběhne referendum o nezávislosti jižní části země, je to podle vás reálné?

Nálada na Jihu je taková, že směřování k nezávislosti je daným faktem. Jih nikdy neměl se severní částí země nic společného kulturně ani historicky. Sever byl vždy daleko víc pod vlivem Egypta, s tím souviselo i přijetí islámu a severoafrické kultury. Naopak Jih je pravá rovníková Afrika, pěstuje se tu směs animismu a křesťanství, a kultura je bližší spíše severu Ugandy či Středoafrické republice. Obě části se spolu ocitly v jednom státě jen díky britské koloniální administrativě, která všechno území mezi Egyptem a Keňou spojila do jednoho celku. Britové ale také měli zemi rozdělenou na Sever a Jih a lidem nedovolovali stěhovat se z jedné části země do druhé – pod průhlednou záminkou zábrany šíření nakažlivých nemocí.

Za čtyři roky by tedy mohl na jihu Súdánu vzniknout nový stát?

Jih nezávislost chce, v rámci mírové smlouvy k ní směřuje. Pokud Sever tuto smlouvu poruší, pravděpodobně bude na světě nový konflikt. Infrastruktura na Jihu je ale v katastrofálním stavu, takže jsou samozřejmě možná určitá zdržení tohoto procesu, zaviněná „technickými“ nedostatky.

Jádrem konfliktu mezi nemuslimským „černým“ Jihem a arabským Severem jsou stále následky britské koloniální politiky?

Neřekla bych úplně, že konflikt je následkem koloniální politiky. Ta jen prohloubila rozdíly, které mezi oběma částmi země panovaly už dříve. A samozřejmě všechny ty vymoženosti civilizace, které pocházejí ze západního světa, jako je nacionalismus, industrializace nebo zbožštění ropy, problémy spíše vyostřily.

V jakém smyslu?

Ropa je důležitým faktorem severo-jižního konfliktu – v posledních pár desítkách let jsou objevována nová a nová ložiska ropy a plynu.

Suroviny jsou zejména v hraničních oblastech obou regionů, takže v mírové smlouvě byla otázka rozdělení zisků z ropného byznysu klíčová. Hned poté, co se obě strany dohodly na tomto bodě, začal spor o přesné vymezení hranic mezi oběma budoucími státy, které se rozhodně nechtějí vzdát potenciálních nalezišť. Obě strany teď proti sobě šermují různými zeměměřičskými protokoly britských královských geografů z minulého století. Situace se spíš zhoršuje s tím, jak Súdánci vidí, že například Čína jim za jejich ropu snáší modré z nebe. Tedy africké modré z nebe. To znamená v Chartúmu pár mrakodrapů a na Jihu třeba nezpevněnou silnici. Bohužel spor ohledně nalezišť, tedy hranic, je jednou z nejreálnějších hrozeb pro budoucnost dodržování mírové smlouvy.

Další chronický konflikt probíhá mezi centrální vládou a kmenovými vůdci na západě Súdánu – v Dárfúru. Je v tomto případě nějaká naděje na mírové řešení?

Vývoj si příliš netroufám odhadovat. V poslední době se jedná zejména o mezinárodní prestiž vlády v Chartúmu, působí zde tak mnoho ošidných faktorů. V dlouhodobém horizontu ale nejsem úplně pesimistická. Dárfúr byl sice na Chartúmu historicky nezávislý, ale přece jen má kulturně k Chartúmu blíže a rozpad Súdánu na tři státy se mi zdá nereálný. Soužití s Chartúmem ale bude určitě vyžadovat nějakou formu autonomie. A hodně času.

Trvalé napětí mezi Severem a Jihem jistě situaci v Dárfúru příliš neusnadňuje.

Kmenoví vůdci v Dárfúru mezi sebou vždy soupeřili o vodu a pastviny, v posledních pár desítkách let ale ve svých sporech mohli hrát i na kartu podpory Chartúmu či podpory Jihu. Takže původní lokální bitky nomádů někde u čadských hranic přerostly v politikum. Fakt, že konflikt znovu eskaloval přesně v době, kdy se severo-jižní válka chýlila ke konci, není úplně náhodný. Chartúm chtěl takto mimo jiné odvést pozornost od svých selhání na Jihu, do Darfúru se také z jižních bojišť přesunuly různé frakce, které se nechtěly vzdát válečného způsobu života. Za vyostřováním konfliktu stojí navíc kromě čistě politických faktorů i to, že v posledních dvaceti letech dochází prokazatelně k dezertifikaci celé oblasti v důsledku klimatických změn, místní obyvatelstvo více než dřív soupeří o přírodní zdroje, což vede k dalšímu a dalšímu násilí.

Kromě konfliktu v Dárfúru má Súdán problémy i na hranici se svým jižním sousedem – s Ugandou.

V tomto případě nejde o přímý konflikt, ale o přítomnost ugandských vojenských složek v jižním Súdánu, která je s vzrůstající stabilitou země čím dál víc na obtíž. V chaotickém válečném prostředí jižního Súdánu si zde totiž zvykla operovat ugandská LRA (Lord’s Resistance Army), což je ozbrojená organizace povstalců proti ugandskému režimu prezidenta Museweniho. Tito partyzáni se kromě své hlavní činnosti, což je odboj proti vládě, potřebují i nějak živit, tak loupí, kradou, vraždí a vypalují vesnice. V tom se jim snaží zabránit regulérní ugandská armáda, která ovšem také nepoužívá vůči civilistům zrovna vybrané metody. Měla by to být vnitřní záležitost Ugandy, ale díky předchozímu mocenskému vakuu v Súdánu se obě armády pohybují plynule mezi severem Ugandy a jihem Súdánu, aniž by v tom viděly problém.

Jak na to reaguje Súdán?

Od loňského podzimu zprostředkovává vláda Jižního Súdánu mírové jednání mezi LRA a ugandskou vládou, což vedlo alespoň ke stažení ugandské armády ze Súdánu a k omezení násilí ze strany LRA. Vyjednávání neprobíhá zatím příliš hladce – a po novoroční přestávce se obě strany zatím odmítají vrátit ke společnému stolu.

Po podepsání mírové smlouvy mezi Severem a Jihem začaly v Súdánu působit různé složky Organizace spojených národů – kromě modrých přileb (UNMIS) i Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR), kde jako dobrovolnice nyní pracujete. V pětatřicetimilionovém Súdánu se během posledních konfliktů stali ze čtyř milionů lidí uprchlíci, v jaké jsou nyní situaci?

Za hranicemi je nyní zhruba 400 000 registrovaných súdánských uprchlíků, ale měly by se k tomu připočíst i více než tři miliony vnitřně přesídlených osob (IDP), které v důsledku války uprchly na jiná místa v Súdánu. Po dvou letech míru je ale stále počet lidí, kteří žijí v uprchlických táborech v sousedních zemích, dost vysoký. Může za to jednak nedůvěra v klid zbraní, čemuž se v Africe nelze divit, a jednak infrastruktura na jihu Súdánu. Na území o rozloze čtvrt Evropy nejsou žádné asfaltové silnice, elektrická síť, fungují zde jen 3000 základních škol, kde vyučování často probíhá pod stromem.

Chtějí se lidé vůbec vracet?

To je další velký problém, který není specifický jen pro Súdán. UNHCR i další organizace, které pracují s uprchlíky všude po světě, se s ním setkávají velmi často. Lidem se samozřejmě nechce opouštět tábory, ve kterých strávili třeba dvacet let a kde mají sice velmi nízký, ale zaručený životní standard, a vracet se domů do nejistoty. Nejde o to, že by nějak vědomě chtěli zneužívat štědrost UNHCR a dalších organizací, ale o celkem pochopitelný psychologický projev jejich adaptace na prostředí táborů.

UNHCR v zemích sousedících se Súdánem má na starosti vedení uprchlických táborů. Čím přesně se zabývá v Súdánu?

Zčásti také vedením táborů pro uprchlíky z týchž zemí, ve kterých přebývají uprchlí Sudánci, což je obvyklý africký paradox. Hlavní náplní práce, nepočítáme-li Dárfúr, je ale asistence Súdáncům navracejícím se zpět domů, a to jak ze zahraničí, tak z jiných částí země. Koneckonců z Chartúmu, kde žije něco mezi jedním a dvěma miliony přesídlených osob, je to na jih Súdánu přes tisíc kilometrů. A není to stejných tisíc kilometrů jako například z Prahy do Paříže, ale třeba měsíc lodí po Nilu nebo deset dnů náklaďákem víceméně po polních cestách.

Je to vlastně taková logistická firma, že?

Ale funguje ve zcela nestandardních podmínkách. Jen v případě Jižního Súdánu je při návratu uprchlíků ve hře nejméně pět sousedních zemí a jejich vlád, vláda národní jednoty v Chartúmu, vláda Jižního Súdánu, ugandští partyzáni a jiné ozbrojené jednotky, několik byrokratických stupňů UNHCR, meziagenturní řevnivost v OSN, a v neposlední řadě sami uprchlíci. A i kdyby neexistoval lidský faktor, který jako vždy všechno komplikuje, tak už jen rozsáhlost celého území, naprostý nedostatek silnic, které jsou nota bene sjízdné jen v období sucha, a obecně nulová infrastruktura stačí k těžkým snům.

Vy sama působíte v Jubě, sídle jihosúdánské administrativy, co je náplní vaší práce?

Pracuji jako asistentka šéfa operací UNHCR v Jižním Súdánu, takže všechny uvedené problémy se mi zhmotňují v kanceláři.

Vím, že se po městě z bezpečnostních důvodů nesmíte projít ani pěšky, spíte v jednom stanu se čtyřmi dalšími lidmi, prodělala jste malárii a chodíte do práce i o víkendu. Co vás na tom láká?

Rozhodně jsem do Afriky cílevědomě nemířila zachránit lidstvo. Ale je fakt, že se mi postupně nechtělo dělat spoustu zaměstnání, kde si člověk s jistotou zhoršuje karmu.

V Jubě si ji zlepšujete?

Zas takový idealista nejsem, za své dobrovolnictví dostávám přijatelné peníze a osobně mě baví, že se můžu dozvědět něco o tom, jak funguje svět v Africe a v OSN.

Dostanete se vůbec do kontaktu se Súdánci?

Nejvíc se asi paradoxně stýkám s Keňany a Uganďany. Tvoří totiž značnou část zaměstnanců mezinárodních organizací a s mnoha z nich sdílím stanový tábor. Je jasné, že při diskusi u piva se člověk dostane k řešení daleko zásadnějších problémů než v kanceláři. Se Súdánci samozřejmě také přijdu často do styku, ale spíš pracovně – jednak tvoří část zaměstnanců UNHCR a dále jsou to různí úředníci, dodavatelé, zaměstnanci místních neziskovek, případně uprchlíci.

Sledujete politické dění v Česku?

Za jeden z kladů svého pobytu v Africe považuji to, že momentálně mě česká politika zajímá asi tak stejně jako ta etiopská. S kolegy celkem demokraticky probíráme politiku podle toho, kdo si chce zrovna stěžovat. Nejméně si stěžuje kolega z Norska, takže když je nálada pochmurná, vypráví všem o přínosech angažovanosti na komunální úrovni. Záležitosti planetárního dosahu, jako třeba americká zahraniční politika, sem doléhají taky a je docela osvěžující vybočit z diskursu českých médií. Nevím, jestli by se G. W. Bush cítil zrovna svěží, ale možná by mu někdo měl zprostředkovat, že chaos ve třetím světě, způsobený zásahy jeho administrativy, je větší, než se zdá z tepla washingtonské kanceláře. Nebo z pražské hospody.

Súdán není jediná země Afriky, která je ohrožována dlouhodobými válečnými konflikty, ekonomickou globalizací a změnou klimatu, může a mělo by mezinárodní společenství Africe pomáhat?

Jela jsem do Súdánu, do kterého mezinárodní společenství sype spoustu peněz, s tím, že si trochu ujasním názory. Hlavně o tom, zda se má pokračovat v sypání, nebo jestli je celé OSN politická bláhovost a rozvojová pomoc bludná představa evropských levicových intelektuálů, která v důsledku boří struktury tradiční společnosti v třetím světě. Po pěti měsících nemám o moc víc jasno, než když jsem přijela. Ale na škále mezi oběma krajnostmi jsem se posunula spíše dále směrem od varianty úplné bláhovosti.

Proč?

Myslím, že je opravdu slušnost neužívat si na Západě tak nehorázně na úkor jiných, takže to, že donorské státy sypou peníze do kolosu OSN nebo do efektivnějších forem rozvojové pomoci přes různé organizace, ve výsledku spíše něčemu pomáhá. Vůbec ale nepopírám všechny ty vedlejší škody, neefektivnost, korupci, strukturální závady a kdeco. Svět sám o sobě je ale dost nejednoznačné místo, takže po mně těžko můžete chtít jasnější odpověď.