Nejobludnější srub

Ve Srubu (Caribou Island, 2011) vypráví David Vann příběh manželského páru Ireny a Garyho a jejich dvou dospělých dětí Rhody a Marka. Ústřední dvojici zastihneme v okamžiku, kdy se jejich život mění. Oba jsou podráždění, unavení ze společného soužití. Irene přestává pracovat, necítí podporu svého muže a ztrácí každodenní náplň svého života, navíc ji bolí hlava a trpí nespavostí. Gary se nicméně tvrdošíjně snaží dovést do konce svou fixní ideu: na neobydleném ostrově uprostřed jezera chce postavit srub a dát tak – poněkud naivně – náplň svému životu. Zároveň se domnívá, že přesun na ostrov pomůže oživit umírající vztah. Jak se ale ukáže, z této situa­ce se zrodí tragédie.

Blaženost anihilace

Zjednodušeně se dá říct, že hlavním tématem knihy jsou vztahy či spíše jejich nemožnost. S touto linkou vyprávění kontrastuje velkolepá aljašská příroda, v jejíchž krásných a krutých kulisách probíhá všudypřítomný rozklad. I když se to může zdát banální, všem postavám je společné hledání smyslu vlastní existence – a především pak těm mužským, protože ženskému elementu je povětšinou dost stereotypně přisouzena nenaplněná touha po lásce a spokojené rodině. Nejvíce je toto hledání rozvedeno u postavy Garyho, který v mládí jako neúspěšný student medievalistiky odešel na Aljašku s představou, že se přiblíží životu mytických hrdinů středověkých anglosaských ság. Po letech, na konci věčné nespokojenosti se sebou i se svými blízkými a po marném hledání něčeho, co už buď dávno má, anebo nikdy mít nemůže, se ocitá ve zlomovém okamžiku. Ohlíží se za svým mládím a zjišťuje, že tehdy „ještě netušil, co je zpackaný život, nerozuměl čiré touze po něčem, co bylo ve své podstatě ničivou silou. Touze spatřit, jakou mocí svět opravdu vládne, zjistit, co všechno dokáže člověk vydržet, vidět, z čeho se v posledku skládá, když se láme vejpůl. Blaženost anihilace, likvidace.“

Zhroucení zamýšlené idyly samoty a života v sepětí s přírodou i vzhled vznikajícího srubu je děsivou analogií Garyho života i jeho partnerského vztahu. Ze srubu jakožto „zhmotnění chlapské vůle“ a „odrazu mysli“ vzniká monstrum, „nejobludnější srub, jaký kdy viděl“, a z jeho dalšího života zůstává jen nemožná a bezvýchodná noční můra. Chlapác­­tví se rozpouští v neschopnosti, představy a sny o spokojeném životě troskotají v sebetrýzni, zarputilosti a neustálém odkládání přítomného momentu.

Lidé se báli jeden druhého

Vnitřní souvislost a podobnost Srubu s novelou Ostrov Sukkwan (2008, česky 2011; pů­­vodně v souboru Legend of a Suicide) je opravdu významná. Kromě tragického konce se zde opakuje i několik pro autora klíčových – dalo by se říct až obsedantních – motivů, mezi něž patří bloudění troskami mezilidských vztahů, sebevraždy nebo vraždy mezi příbuznými, ale i samotný motiv opuštěného srubu. Ovšem na rozdíl od ryze chlapácké terapie z prózy Ostrov Sukkwan, v níž si hlavní hrdina jako lék na svůj rozpadlý rodinný život naordinoval rok prázdnin v divočině se svým třináctiletým synem, se ve Srubu dostává do popředí ženský element – a to poměrně výrazně. Ženám, tedy Irene a Rhodě, je zde dán dar reflexe a empatie a v podstatě jsou vylíčeny jako oddané bytosti, které bez odezvy hledají a nabízejí oporu a blízkost a do posledka se snaží. V okamžiku, kdy se všechno hroutí, se ale dokážou stát hybnou silou a vše dovést do konce. Rozpoutají démony, kteří utnou všechny „nemožnosti“ a ze zdánlivě promarněného života konečně udělají onu vysněnou tragickou ságu.

Tragické osudy se – podobně jako v každém správném mytologickém vyprávění – navíc dědí z generace na generaci. Na první straně románu Irene vypravuje své dceři o tom, jak našla oběšenou matku. Postupně sledujeme, jak rodové prokletí, spočívající mimo jiné v osamění, strachu a nenaplnění, přechází na děti. Jedinou postavou, která se tomuto prokletí vymkla, je syn. Hulič Mark, který žije jednoduchým, chudým životem a pracuje jako rybář, je vlastně jedinou autentickou mužskou postavou, a i když jím jeho otec po­­hrdá, v podstatě zosobňuje jeho ideál „správné profese“ či „povolání v pravém smyslu toho slova“.

Příběhu složenému z vnitřních monologů, popisů emocí i líčení nehostinného plenéru skvěle sedí strohý styl, vyznačující se krátkými větami, úsečnými ­sděleními a občasnými nenápadnými poetickými popisy. Svět Vannových hrdinů a jejich vztah k životu nakonec nejlépe vystihuje přemítání třináctiletého Roye nad učebnicí dějepisu z Ostrova Sukkwan: „Lidé se báli jeden druhého a rozbíhali se na všechny strany jako tlupa přistižených zločinců, všichni se báli, kdo promluví a zradí ostatní, jako by si vzájemně drželi nůž pod krkem.“