Děti bez prasečích ocásků

Latinská Amerika je magická. Není to vina Gabriela Garcíi Márqueze, že se toto přesvědčení rozšířilo po světě – nebo že se stalo oblíbenou frází cestovních kanceláří –, ale mnozí z jeho čtenářů si to myslí. Pokud se zeptáte jeho věrných čtenářů ve Spojených státech, Evropě nebo Asii po důvodech jeho úspěchu, nemálo z nich bude zajisté vysvětlovat, že fantazie kolumbijského spisovatele má základ v magické podstatě našeho regionu. Existuje legenda, která praví, že André Breton po příjezdu do Mexika – a existují také verze s dalšími zeměmi – objevil skutečný zdroj surrea­­lismu, a podle jednoho místního vtipu by Kafka, pokud by se narodil v Latinské Americe, byl kostumbrista a psal by žánrové obrázky místních zvyklostí.

Reklamní propaganda se drží: žijeme ve zvláštním teritoriu, vzdáleném západní modernosti, kde jsou zázraky rozdíleny vrchovatou měrou a kde se může stát cokoli; je to místo, kde vedle sebe kvete násilí a nadpřirozeno, bída a zázračné úkazy; ráj, kde vyvstávají vrstvy předhispánských tradic i katolických podfuků a kde jedinou logikou je absence logiky. Země zázraků povýšená na světadíl. Zábavní park absurdna. Ostrov fantazie, přestože se často jedná o krutou a strašnou fantazii. Podle této verze vlastně García Márquez nemá příliš mnoho zásluh: jeho talent nespočívá ve schopnosti vymýšlet příběhy, ale ve zdlouhavém a spletitém pábení, jehož prostřednictvím mohl přenést svou každodenní zkušenost na papír. Tento omyl by nebyl tak neblahý, kdyby nesloužil jako záminka k omlouvání naší bídy, našeho barbarství, našich pochybení: taková je zkrátka Latinská Amerika, extravagantní a iracionální, co s tím naděláme, její diktátoři jsou zvrhlí a nelidští, ale jak bychom je postrádali coby románové postavy! A jsme přece rádi, že uprostřed bídy a bezpráví její obyvatelé neztratili svou vůli ke snění. Ano, dámy a pánové, je moc pěkné být exotický, pražit se na slunci a být sousedem kriminálníků a mučitelů, zalidňovat chaotická města, v nichž teče krev, věřit ve vúdú nebo Panenku Marii z Guadalupe, náležet k národům tak půvabným a nevšedním. Škoda jen, že nic z toho nás neutěší: přinejmenším pro nás, truchlivé obyvatele těchto zemí, je latinskoamerická realita tak hrubá a nepůsobivá – anebo tak vzrušující a děsivá – jako kterákoli jiná.

Jak poznamenal mexický historik Edmundo O’Gorman, náš kontinent nebyl španělskými conquistadory objeven, ale vynalezen. Anebo v nejlepším případě znovuvynalezen podle požadavků středověké imaginace: hnízdiště netvorů a zázračných bytostí, utopie a tropické inferno, prostor mimo čas, útočiště bláznů a básníků na okraji civilizace. A ještě dnes, pokud někdo rýsuje hranice Západu – Spojené státy a Kanadu, Evropskou unii s jejími přívažky a mimo jakoukoli geografickou přesnost také Austrálii a Nový Zéland –, bez váhání vyloučí Latinskou Ameriku, a naprosto tak ignoruje náš požadavek být, slovy Octavia Paze, podstatným, byť excentrickým dílem tohoto království (nebo alespoň „Dálným západem“, o kterém mluvil francouzský diplomat Alain Rouquié). Pokud nás do tohoto exkluzivního klubu nikdo nepřijímá, není to našimi rozvojovými problémy ani naší indián­skou minulostí, ale věčnou vůlí Evropy udržet nás jako nádobu svých frustrací a přání. A svých fantazií.

Netečnost vůči mimořádnému

Nemá zde smysl zabývat se akademickými detaily, které odlišují magický realismus^© od „zázračného reálna“ a dalšího podobného po­­jmosloví. Podstatnější je, že se tato umělecká kategorie zničehonic stala sociopolitickou nálepkou. Kanonická definice praví, že oproti tradiční fantastické literatuře, v níž není nouze o magii a zázraky, je bytostnou charakteristikou latinskoamerické perspektivy netečnost vůči mimořádnému. Mladá dívka prolétne vzduchem, a my krčíme rameny; mrtvola se ptá na svého otce, a my zíváme; čas běží obráceným směrem, a my se jen mrzutě ušklíbneme; děti se rodí s prasečím ocáskem, ach, ale raději si pustíme telenovelu. Jelikož nám vládne nerozum, to, co by se v každé jiné části světa – v civilizovanější, nutno dodat – považovalo za nepřirozené a vzbuzovalo by zvědavost, úžas nebo by bylo pokládáno za perverzi, nás tady sotva rozptýlí. Když kritici z Cambridge, Harvardu nebo Paříže neustále šermují termínem magický realismus^©, my si představujeme nejspíš nějakou variantu socialistického realismu.

Jakou roli nám ponechává tato teze? Opět vystupujeme jako ušlechtilí divoši, ovládaní pověrčivostí a tajemnem, uvyklí soužití s nadpřirozenem, anebo – v opačném extrému – jako primitivní národ, který vykazuje naprostou apatii vůči nezvyklému. Sociál­ní interpretace literárních prostředků tak získává znepokojivý politický odstín: my Latino­­američané se nevyznačujeme svou fantazií, nýbrž svou rezignací. Rezignací kalného katolického původu, jímž se vysvětluje náš konformismus, který z nás činí poslušné poddané, vždy pohotově připravenou potravu pro děla, postupné oběti kolonialismu, imperialismu, komunismu, kapitalismu a postkolonialismu.

Ale absolutní identifikace Latinské Ameriky s magickým realismem^© měla pustošivé účinky i na čistě literárním poli. Za prvé: škrtnutím pera popřela relevanci veškerých předchozích literárních průzkumů, od zadrhávajícího 19. století až po některé z nejskvělejších momentů našeho písemnictví, včetně avantgard začátku 20. století, Borgese a Onettiho, realistického či pozdějšího angažovaného románu – zejména románů mexické revoluce –, včetně hledání nových forem v padesátých letech a infiltrace populární kulturou v letech šedesátých. Za druhé tato identifikace představovala stahovací obojek pro spisovatele, kteří nejevili žádný zájem o čáry a kouzla. Aby toho nebylo málo, vedla také k hlubokému neporozumění při interpretaci a posuzování latinskoamerického literárního boomu. A co je možná nejzávažnější, rozjitřila nacionalismus proti bohaté univerzalistické tradici regionu.

Boom magického realismu

Když v polovině roku 1967 nakladatelství Sudamericana vydalo Sto roků samoty (Cien ańos de soledad, česky 1971), nikdo netušil, že se tato kniha má stát jedním z nejvlivnějších literárních fenoménů v dějinách, a už vůbec ne, že navždy promění obraz Latinské Ameriky. Předchozí díla Garcíi Márqueze, stejně jako Maria Vargase Llosy – Město a psi (La ciu­­dad y los perros, 1963; česky 1966), Conversación en La Catedral (Rozhovor v katedrále, 1969) – nebo Carlose Fuentese – Smrt Artemia Cruze (La muerte de Artemio Cruz, 1962; česky 1966), Výměna kůže (Cambio de piel, 1967) – nezaložila žádné romanopisecké má býti a omezovala se, a to s jedinečným mistrovstvím, na kombinaci prvků realismu se stylistickými prostředky moderního francouzského a anglosaského románu v čele s Faulknerem, jejich bohem. Ve skutečnosti byla tato díla hned poté, co se objevila, v příslušných zemích jednomyslně odsouzena nacionalistickou kritikou, která v nich viděla zhoubné případy cizácké kontaminace. Zpočátku představitelé boomu neváhali projevovat svou revolucionářskou víru, ale ani tak je místní média nepřestávala obviňovat z napodobování cizích vzorů a ze zrady kolumbijské, peruánské nebo mexické tradice, k nimž byli nuceni přináležet.

Planetární úspěch Sta roků samoty tuto situa­­ci převrátil: próza Garcíi Márqueze oslnila čtenáře v Evropě a Spojených státech do té míry, že po milionech prodaných výtisků byl magický realismus^© povýšen na paradigma a představitelé boomu, dříve označovaní za zaprodance, tu náhle stáli coby ztělesnění samotné esence Latinské Ameriky. Tento nedostatek rozlišování, poháněný lačnými čtenáři a ještě lačnějšími nakladateli, vyústil v obrovské nedorozumění, a tak byli Vargas Llosa, Fuentes a Cortázar takříkajíc přes noc přizpůsobeni magickorealistickému krédu. A zanedlouho už byli i tak nesourodí a excentričtí autoři jako Juan Rulfo, Juan Carlos Onetti, Guillermo Cabrera Infante, José Donoso a dokonce Jorge Luis Borges – ano, Borges! – čteni toutéž optikou. Pokud se neprokáže opak, má se za to, že narodit se v Latinské Americe a věnovat se literatuře a fikci znamená oddávat se slepé víře v magický realismus^©. Autoři jako Argentinec Antonio Di Benedetto nebo Mexičan Salvador Elizondo, abych ­­uvedl jen dva příklady, neměli s tímto večírkem co do činění, a tak dosud čekají na spravedlivé uznání, jaké jim v rámci španělsky psané literatury náleží. Připomínám, že to není vina Garcíi Márqueze ani boomu, ani literární agentky Carmen Balcells, ani nakladatele Carlose Barrala, ani imperialismu, ani trhu: je to vina lenosti. Lenosti a netečnosti médií, která budou raději prodávat etiketu, než aby věnovala aspoň půl minuty nadlidskému úkolu rozebírání podrobností určitých tvrzení.

Tisíckrát opakovaná lež se stala dogmatem: jediným legitimním vyjádřením Latinské Ameriky je magický realismus^©, amen. Netrvalo dlouho a místní kritikové, vesměs přelétaví a nestálí, upravili svůj názor: šlo jim koneckonců jen o obranu nacionalismu, a pokud se stal vlastnictvím značky Boom & spol., odevzdaně přijali nový katechismus. Jejich odsuzující výkřiky zůstávaly stejné – „pověste napodobitele cizích vzorů, zastřelte kosmopolity, podřízněte univerzalisty!“ –, jen s tím rozdílem, že nyní byly vrhány po nepřátelích magického realismu^©, to jest proti každému, kdo by se vysmíval jeho mezím. Jestliže dříve se stupeň „napodobování cizích vzorů“ měřil podle stylistických výstředností, flashbacků, změn vypravěčského hlediska, „spojitých nádob“ a vnitřních monologů, nyní stačilo, aby se děj románu odehrával mimo území Latinské Ameriky – pozor, hřích! –, a autor už byl zadržen literární inkvizicí a odsouzen k odnětí literární národnosti. Pro zdárné splnění své očistné mise mohli nacionalističtí kritikové počítat s nedocenitelnou kolaborací zahraničních kritiků, zahraničních vydavatelů a zahraničních čtenářů. Všichni byli zajedno: jediná latinskoamerická literatura, která za něco stojí, je zkrátka tato. Pokud latinskoamerický autor nepíše jako Latinoameričan, vypadává ze hry. Proč bychom měli číst, studovat nebo vydávat někoho, kdo vypráví jako Maďar, Polák nebo Francouz, když už tu máme jmenný seznam skutečných Francouzů, Poláků a Maďarů? Pro potřeby vydavatelského trhu bylo nutno prosazovat pouze „to autentické“, pouze to, co odlišovalo tuto literaturu od jakékoli jiné.

Generace cracku a McOndo

Z tohoto pohledu je nacionalistická hloupost naprosto monumentální. Co si počneme s knihami jako Salambo, Dávné večery nebo Pod sopkou? Měli bychom Flaubertovi odejmout jeho francouzskou národnost a udělat z něj Kartagince? Z Američana Normana Mailera bychom vyrobili Egypťana a z Brita Malcolma Lowryho Mexičana? Přestože jsou hranice literárních tradic pórovité a propustné – jde koneckonců jen o akademické vynálezy pro usnadnění studia anebo nalezení více či méně solidní náplně života –, nejspíš se shodneme, že jejich podstata nespočívá v tak primitivních rozlišeních, jako jsou městské nebo rurální kulisy (což by nás ostatně mohlo dovést k absurdním klasifikacím, ze kterých si tropil žerty Borges). Taková tradice se utváří skrze minuciózní variaci určitých modelů, skrze společenství hodnot a averzí, obdiv jedněch spisovatelů ke druhým, konfrontaci se společným jazykem a společnou minulostí. Pokud latinskoamerická tradice existuje, pak nemůže záviset pouze na jediném rétorickém prostředku – na magickém realismu^© – anebo na specifičnosti obsahu v latinskoamerickém prostředí, ale na sdíleném označovaném a na neustálém obnovování několika obsesí, ať už vědomém či nikoliv.

Tak jako ve sféře politiky došlo k soumraku diktátorů a gueril, i magický realismus^© ztratil v Latinské Americe počátku 21. století značnou část své moci. Jeho úpadek nebyl okamžitý, zato však je nezvratný: přelidnění fantasmaty, dívkami s prorockými schopnostmi a nesmrtelnými staříky jej připravilo o veškerou svěžest a vyústilo v jakýsi přislazený manýrismus. Jako první svou otrávenost projevily nastupující generace spisovatelů, zejména těch narozených po roce 1970. Byli zkrátka přesyceni oficiálními poučkami a báchorkami o národní identitě a navíc vyrůstali pod vlivem anglosaské kultury. Neváhali se tedy vzbouřit proti diktátu, který jim ukládal, aby byli typicky latinskoameričtí. Vedle mexické skupiny Generace cracku byla nejreprezentativnějším příkladem této tendence antologie McOndo, kterou vydali Alberto Fuguet a Sergio Gómez v Chile roku 1996. Zahrnuje dvanáct latinskoamerických spisovatelů s rozličnými a často protikladnými estetikami, které však spojuje společné odmítnutí magického realismu^©. Nebude na škodu citovat úryvek z její předmluvy:

„U titulu tohoto svazku povídek neobstojí dvojaké interpretace. Může být sice považován za neuctivou ironii vůči archandělu Gabrielovi, nebo také za zaslouženou poctu. Jenže idea tohoto titulu chce spíš obrátit pozornost k tomu, co je považováno za latinskoamerické. Nezříkáme se exotičnosti a pestrosti kultury a zvyků našich zemí; nemůžeme však přijímat reduktivní esencialismus a myslet si, že tu každý nosí sombrero a žije na stromech. A to platí pro to, co se dnes píše ve velké zemi McOndo, s různými tématy a styly a v sepětí s pojmy globální vesnice nebo megasíť.

Jméno (anebo registrovaná značka?) McOndo je pochopitelně vtip, satira, fór. Naše McOndo je tak latinskoamerické a magické (exotické) jako opravdové Macondo, které navíc není skutečné, ale virtuální [fiktivní městečko Macondo je dějištěm Sta roků samoty a figuruje v dalších dílech Garcíi Márqueze – pozn. překl.]. Naše země McOndo je větší, přelidněná, plná znečištění, dálnic, linek metra, kabelových televizí a chudinských čtvrtí. V McOndu je McDonald’s, počítače Mac a k tomu kondominia, gigantická nákupní centra a pětihvězdičkové hotely postavené za vyprané peníze. V našem McOndu se stejně jako v Macondu může stát cokoliv, nicméně pokud v tom našem lidé létají, je to samozřejmě proto, že cestují letadlem, případně ulétávají na drogách. (…)

Z Latinské Ameriky už se nenávratně stala MTV Latina, omamný konsensus, proud, který kolonizuje naše vědomí skrze kabelové sítě a z něhož se stává nejlepší příklad splněného Bolívarova snu; přijde­li řeč na sjednocení, pak je konkrétnější a účinnější než stovky pojednání nebo mezinárodních fór. Při té příležitosti můžeme říct, že McOndo je MTV Latina, ale vysázená a vytištěná na papíře.“

Konec romanopiseckého „má býti“

Uplynulo už víc než deset let od zveřejnění těchto řádků, které byly ve své době diskreditovány coby vztek adolescentů, a je­jich předpovědi se vyplnily: v Latinské Americe už se děti nerodí s prasečím ocáskem, přestože tisíce a tisíce z nich nadále obývají vesnice a předměstí podobná chlívkům. Ve zbytku světa byl tento proces pomalejší, a tak si někteří čtenáři a nakladatelé dosud stýskají po dobách, v nichž přicházely všechny ty zázračné knížky z daleké Latinské Ameriky (stejným způsobem, jako když svého času překvapivě stoupl objem dovážených banánů nebo marakují). V extrémních případech museli zahraniční nakladatelé resuscitovat těch několik autorů, kteří zůstávali věrni magickému realismu^©, anebo Latinoameričany plně nahradili jejich následovníky z Japonska nebo Indie, nových rájů magie a exotismu.

Ona sentence, která vynášela magickorealistickou perspektivu coby jediné literární vyjádření našich zemí, se nakonec zkrátka a dobře rozplynula. A díky tomu zažívá beletrie v Latinské Americe dosud nepoznanou chvíli: je to poprvé, kdy není obětí romanopiseckého má býti. Vypařily se normy, zmizely kánony a zákazy – piš tak, nebo tě zastřelíme, a nepiš onak, nebo tě budeme ignorovat – a kromě hrstky jízlivých a zahořklých kritiků (tedy zkrátka: kromě hrstky kritiků) se nikdo nepokouší stanovovat stupnice pro poměřování spisovatelů z našeho kontinentu. Trvám na tom, že je to poprvé, kdy si můžeme dovolit vydat se jakýmkoli směrem a být přijímáni se stejnou legitimitou (anebo se stejnou lhostejností) jakožto subtilní aranžéři stylistických miniatur, „těžké váhy“ detektivních zápletek, ti, kteří se zručností odvyprávějí lhostejno co, vždy čerství avantgardisté, éteričtí vyznavači metafikce, mutanti mezi románem a esejem, obdivovatelé Vila­Matase, Césara Airy, Murakamiho, Kafky, Pérez­Reverta nebo Becketta, postmoderní romantici, vyznavači braku a koneckonců i jako ti, kdo uchovávají magický realismus^©. Ať už se nám to líbí nebo ne, ti všichni píší, publikují a obracejí se ke svým čtenářům bez obav z exkomunikací nebo soudů ve zkráceném řízení.

Kromě několika málo apokalyptiků, kteří si trhají roucho, pozvedají hlas proti dekadenci a obviňují trh ze všech našich strastí – dříve tuto úlohu plnil imperialismus nebo komunismus –, a kromě zuřivých onanistů, kteří píší své recenze s jediným cílem naprostého rozdrcení svých bližních, této změny nikdo nelituje. A pokud s sebou snad absence zákonů a norem nese možnost, že něčí žertík bude zaměňován za umění nebo že se nějaké blbosti prodají miliony výtisků, což se ostatně děje dnes a denně, není to vina globalizace ani ztráty identity, ale letitého viru, který přinesl do kultury na začátku 20. století Duchamp: demokratizace vkusu zkrátka a nezvratně způsobuje, že méně hodnotné kusy sklízejí globální úspěch a mistrovská díla jsou oceňována pouze nemnohými. Podle některých čtenářů je škoda, že latinskoamerická literatura^© má být tímto způsobem utlumena, a naříkají, že v knihách nových spisovatelů tohoto kontinentu nenacházejí onu zvláštnost, která by je odlišovala od jejich kolegů z Evropy, Asie nebo Spojených států. Je to jejich věc. Spisovatel z Latinské Ameriky, nahý a zbavený veškerého exotismu, může konečně provádět své piruety a metat kozelce bez záchranné sítě: záleží jen na jeho talentu – a samozřejmě také na zákonech trhu, módách a náhodě –, jestli jeho díla přetrvají, nebo upadnou v zapomnění.

Autor je mexický spisovatel.

Kapitolu Sin cola de cerdo z knihy Insomnio de Bolívar (México D. F.: Random House Mondadori, 2010) vybral a ze španělštiny přeložil Michal Špína.