Hrdí žebráci

Světlo skrblivé petrolejové lampy jen stěží dosahovalo ke kraji stolu. Jeghen upíral svůj krátkozraký pohled směrem k matce a snažil se spatřit její tvář, která zůstávala ve stínu. Jediné, co viděl, byly staré, seschlé ruce látající pánskou košili. Zřejmě to dělala pro nějakou káhirskou měšťáckou rodinku. Mizernost téhle nevděčné činnosti si bral jako osobní urážku, tím spíše, že jeho matka při tom vypadala nešťastně. Její gesta byla plná smutné vážnosti. Jako by se snažila vytvořit nějaký záhadný, lepší svět. Zřejmě chtěla touhle pokornou činností stvrdit mýtus o ctihodné chudobě. Vrchol naivity!

Jeghen se ušklíbl. Co ho dnes večer přimělo k tomu, aby zkoumal tvář své matky? Je to přihlouplý a nezdravý nápad. Už nějakou chvíli se ve vráskách matčiny tváře usilovně snažil najít nějakou podobu se sebou samým. Dokořán otevřel oči a soustředil se na stín nad místem, kde končilo světlo lampy. Bez úspěchu, matčina tvář zůstávala nepostižitelná. Zalovil v paměti a snažil se představit si její rysy, ale nebyl schopný si vybavit žádný konkrétní obraz. Černá díra. Jako kdyby se na ni za celé ty roky ani nepodíval. Ubohost vlastní paměti jej podráždila. Chtěl matku požádat, aby se lehce naklonila ke světlu, ale zadržel se. Nebude ji zbytečně znepokojovat. Dokonce jej na chvíli při pomyšlení na matku přepadla něha: „Musela být velmi krásná. Asi budu po otci.“ Ani na otce mu nezůstala žádná vzpomínka. Celé mu to připadalo k pousmání. Měl pocit, že osoby, které mu daly život a s nimiž léta žil, nikdy pořádně neviděl zblízka.

Proč na něj však dnes večer tolik dolehl pocit vlastní ošklivosti? Obvykle se na sebe do zrcadla nedíval. Přiznal si, že ze strachu. „Mohl bych sám sebe vyděsit?“ Znovu se ­ušklíbl. Hajzlové. S jakou vervou si z něj v novinách a literárních plátcích hlavního města pořád všichni utahují. Je pro smích celému kultivovanému Orientu. Tihle ohavní novináři si jej nikdy nenechají ujít, musí dostávat zvláštní bonus pokaždé, když se ve svých jedovatých článcích zmíní o jeho ošklivosti. Jako ten zparchantělý karikaturista, co nakreslil jeho portrét a doplnil jej legendou „ztělesněná ohyzdnost“. Jeghenovi tyto útoky připadaly ukázkově nízké, hodné nanejvýš tak pětiletého dítěte. Copak si ti imbecilové opravdu myslí, že se ho takovým tlacháním nějak dotknou? To ho dobře neznají, ošklivost pro něj vždy byla spíše určitou vnitřní silou.

To mohlo platit všude, ale ne u nápravného soudu. Tam byl kámen úrazu, Jeghena zkrátka nebylo možné hájit. Jeho ubozí, soudem pověření advokáti ztráceli to málo důstojnosti, co ještě měli, a z nervozity pokaždé téměř oněměli. Vykoktali ze sebe nějakou pochybnou obhajobu, aniž by se na něj jedinkrát podívali. Jedna velká parta srabů. Pohrdal jimi více než kýmkoli jiným – snad až na jednoho z nich. Ten v něm zanechal nesmazatelnou vzpomínku. Byl to buď neobyčejně odvážný člověk, nebo obyčejný šprýmař. Našel způsob, jak hovořit o Jeghenově tváři jako o tváři zneuznaného génia. Rovnou hodinu. Když advokát končil svou řeč, v sále panovalo ohromené a nechápavé ticho. Soudce nevěřil vlastním uším a vytřeštěně se rozhlížel okolo, jako by se zrovna probral ze sna. Nakonec se vzpamatoval a vynesl rozsudek.

Ten byl tentokrát tvrdší než kdykoli jindy, dostal osm měsíců. Jeghen byl spokojený a ďábelsky se bavil.

Pro někoho, jako byl Jeghen, nebyly pobyty za mřížemi ničím nepříjemným, dokázal se přizpůsobit okolnostem. Byl to vlastně jistý druh odpočinku po neustálých útrapách kočovného života. Pokaždé se chopil funkce vězeňského účetního. Tato pozice mu byla vyhrazena jakousi nepsanou tichou dohodou a umožňovala mu i jistou svobodu pohybu. Jeghen měl ve vězení roli velkého úředníka. O jeho schopnostech se nahoře dobře vědělo a často se mu dostávalo uznání. Celé to bylo groteskní, ale Jeghen měl alespoň o zábavu postaráno. Jakmile dorazil, ohavná budova, postavená proto, aby skličovala své obyvatele, náhle radostně ožívala. Jeho vtípky a ne­­ustálé vylomeniny budily nadšení u ostatních vězňů, kteří by jinak propadli svému nešťastnému osudu. Dokonce i dozorci byli shovívavější a méně nevrlí než obvykle. Ředitel vězení byl vášnivým obdivovatelem Jeghenových básní a nesmírně rád s ním rozmlouval. Přijímal jej ve své kanceláři se stejnými poctami, jako když vítal ministry. Pro Jeghena život ve vězení pokračoval stejně jako venku a v určitém smyslu snad i lépe – odpadaly mu veškeré starosti hmotné povahy. Měl co jíst a kde spát, a co se týče ostatních vězňů, jeden byl zajímavější než druhý a všichni oplývali pikantními historkami, ve kterých se mísil humor s vypjatostí a násilím. Svoboda je abstraktní pojem a měšťácký předsudek. Jeghenovi nikdo nemohl namluvit, že není svobodný. Nemohl si stěžovat ani ohledně drogy. Hašiš se dal ve vězení sehnat stejně lehce jako venku; pokud měl peníze, bylo tisíc způsobů, jak se k němu dostat.

Pověst básníka mu mezi nevzdělanými vězni zajistila výjimečné postavení. Jakkoli se to zdálo neskutečné, právě Jeghen usmiřoval vězně mezi sebou. Je pravda, že vzhledem k jeho ošklivosti mu nehrozilo žádné reálné nebezpečí. Člověk by musel být slepý, aby jej chtěl znásilnit. A ve vězení naštěstí žádní slepci nebyli.

Znovu se mu zachtělo prohlédnout tajemství zahalující onu tvář, která se ukrývala ve stínu. Před jeho krátkozrakým pohledem vše splývalo. Má posunout lampičku? Pruh světla mezi ním a matkou vytvářel nepřekonatelnou poušť. Zavrávoral na židli a zanaříkal jako malé, stonající dítě. Na druhé straně stolu se nic nezměnilo, matka se ani nepohnula.

Téměř nechtěně zvolal: „Matko!“

Zůstala zcela zticha, jako by toto zvolání, hraničící téměř s křikem, ani neproniklo do útrpného a odevzdaného světa, ve kterém se uzavírala. Stále zašívala košili, tato ubohá stará žena se své ponížené práci věnovala se vší svědomitostí. Její chování mělo ukázat, že na světě existuje i poctivá práce. Chtěla jít příkladem, a bylo jen na něm, jestli si z něj něco vezme nebo ne. Způsob, jakým mu dávala lekci morálky, jej pobuřoval. Za koho jej má?

„Matko!“

Její prsty se náhle zastavily, jehla ještě napůl vyčnívala z košile. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Matka stále mlčela, člověk by řekl, že se bála porušit zvláštní kouzlo okamžiku. Konečně prolomila ticho a odevzdaně se otázala:

„Tak o co jde?“

„Řekni, matko, byl jsem hezký, když jsem byl malý?“

Záludná otázka. Věděl, že ji staví před hrozný vnitřní boj. Co udělá? Rozpláče se, nebo mu odpoví? Jeghen se mohl jen dohadovat, jaká panika se matky zmocnila. Stále viděl pouze její seschlé ruce položené na kraji stolu. Chtěl ji ještě více uvést do rozpaků a přiblížil svou tvář ke světlu lampy, aby si matka jeho obličej, terč lidského posměchu, lépe prohlédla. Teď už mu neunikne, drží ji. Uličnicky mu cukly koutky a úsměv odhalil dlouhé, zkažené zuby, což jeho tváři ještě dodalo na ohavnosti.

Tento pohled nemohl být pro oči vlastní matky ničím radostným.

Vypadala, jako by se po staletích probrala ze ztráty vědomí. Obrátila k synovi oči plné lásky a slitování. Pětatřicetiletý muž ztracený ve světě jako dítě, a snad ještě bezradnější a zranitelnější. Matka chvíli zaváhala a Jeghen si ten okamžik náležitě vychutnal. „Ta se musí hrozně přemáhat,“ říkal si. V hloubi duše o její odpovědi ani trošku nepochyboval.

„Takže, matko?“

„Ano, byl jsi krásný,“ řekla.

„To není možné! A jak jsem se mohl takhle změnit?“

„Nezměnil ses,“ řekla matka.

Asi se zbláznila. Jeghen byl v pokušení se jít podívat do zrcadla. Na okamžik uvěřil, že se stal zázrak, jenž mu proměnil tvář. Ale bylo to daleko prostší. Nemusí si dělat iluze, stačí si uvědomit, že v očích vlastní matky se i orangutan pohybuje s půvabem gazely. Ta odpověď vytryskla přímo z matčina nitra a nebyla v ní ani stopa lítosti. Jeghen měl dojem, že je matka se svou odpovědí spokojena a že je o její pravdivosti i hluboce přesvědčena.

„A co otec?“

„Co je s ním?“

„Byl krásný?“

„Tvůj otec byl čestný muž.“

„To je snad vtip!“

Jeghen vyprskl smíchy. Otec! Kolikrát mu jen řekla, že jeho otec byl čestný muž? Přitom přišli na mizinu kvůli němu. Zdědil po své významné rodině množství pozemků, veškeré jmění však promrhal v hazardních hrách a pověstných orgiích. Zbyly po něm jenom dluhy. Jeghen byl v té době ještě malý, otcova smrt a následná bída jej tehdy příliš nezasáhly. O jeho divokém životě věděl jen to, co se všude povídalo. Ten chlap musel mít v posteli alespoň tři ženy, aby byl spokojený, skutečný orientální magnát.

Matka se o ničem z toho před ním nikdy nezmínila. Soudit manžela jí připadalo ne­vhodné. Asi měla za to, že utrpení způsobená vlastním manželem patří k nevyhnutelnému a záviděníhodnému osudu. Jeghen od ní nikdy na adresu nebožtíka nezaslechl křivého slůvka. Nadále si myslela, že to byl čestný člověk. „Bohatství vše omlouvá,“ pomyslel si Jeghen, „moje výstřelky se jí nezdají jen proto, že jsou prosáknuté bídou.“ Když je člověk chudý, nemá právo chovat se špatně. To bylo její jedinou skutečnou životní zásadou.

Aby si zajistila skromné živobytí, musela teď vykonávat ponižující práce a zašívat prádlo pár paničkám, které se nad ní slitovaly. Celé ty hořké, těžce vybojované roky strávené s tímhle osudem poznamenaným, zkaženým synem ji nijak nepřiměly změnit názor na chování svého manžela. Copak to nebyl bohatý a vážený člověk? To vše omlouvá. Bezmezná věrnost majetné třídě byla pro Jeghena něčím nepochopitelným. To jediné však drželo matku při životě. Vzpomínka na zesnulého měla význam jen jako vytrvalý projev úcty k bohatství.

Dlaždice ve sklepní místnosti byly špatné a stěny celé nasákly vlhkostí. Místo působilo uboze a zrádně. Nábytek se rozpadal, ve vzduchu byl přesto stále patrný jistý závan měšťáctví. Ve stínu se ztrácely předměty všeho druhu, vyčníval mezi nimi jen výjimečný příborník z mistrně vyřezávaného dřeva. Matce se podařilo jej zachránit před zničením a teď trůnil v místnosti přiražený ke zdi. Právě příborník tady šířil onu falešnou atmosféru, která Jeghena tolik znepokojovala. Raději by spal na ulici než v tomhle ubohém pokoji páchnoucím ponížeností. Měl dojem, že jej příborník, ta neforemná hmota stojící v rohu pokoje, přímo ohrožuje. Zachvěl se. Bylo chladno a jediné, co jej uprostřed téhle studené jeskyně mohlo zahřát, byla polévka stojící na lihovém vařiči. Cítil, jak jej přepadl smutek. Toho se na návštěvách u matky obával nejvíc. Šíření stesku byla její silná stránka, umně kolem sebe snovala síť neštěstí jako pavučinu.

Jeghen se otřepal, jako by tím chtěl zahnat zimu. Zdálo se mu, že se mu něco otřelo o nohu, a zaslechl tiché předení. Kocour. Kde celou tu dobu byl? Sklonil se, vzal jej na kolena a hladil po srsti. Potvora mručela a upírala na něj žadonivý pohled. Jeghen mu dal jednou z legrace malinkou kuličku hašiše a od té doby to opakoval, jakmile mohl. Určitě to byl jediný kocour na světě, který konzumoval omamné látky. Očividně si na tenhle druh pamlsků zvykl, protože začínal nervózně vrčet a pokusil se ho drápnout. Jeghen byl v prekérní situaci. Drogy má jen malinko, přece se o ni nebude dělit s kocourem. Srandičky mají své meze. Jak mu to jen vysvětlí!

Úspěšně se zbavil kocoura a znovu pohlédl na matku. Vrátila se ke své činnosti. Člověk by řekl, že ji krom jejího vnitřního světa nic nezajímá. Asi snila o tom, jak vede poklidný a nanejvýš spořádaný život v respektu k zákonu po boku nějakého hodného a pracovitého syna. Jeghen to tušil, klidně by si mohl matčin sen představit scénu po scéně. Najednou si vzpomněl na svůj poslední nápad, nejnovější záchvěv jeho tvůrčího génia. Kdyby jen tušila, že shání peníze na její vlastní pohřeb! Propadl pokušení jí o tom říct, už jen kvůli tomu, aby viděl, jak by se tvářila. Začala by jej proklínat? Téhle výsady prozatím ještě nikdy nevyužila. Prokletí vlastní matky! Jeghen se neubránil záchvatu smíchu.

Rázem přestala šít. Vypadala udiveně a v šoku.

„Jak se můžeš smát, synu?“

„Chtěla bys, abych brečel?“

„Nestydíš se, takhle se vysmívat mé bídě?“

„Ale ne, matko. Jen mě něco napadlo.“

„Nerozumím,“ řekla zahořkle. „To nikdy ne­pochopím. Jak ti může být do smíchu na tomhle žalostném místě?“

Právě to mu zazlívala nejvíc, že bere bídu na lehkou váhu. Bylo víc než jasné, že si z ní nikdy nic nedělal. Jednou by si jej přála vidět potupeného a odevzdaného. Bída je svátost, jak se jí může vysmívat?

V místnosti začínalo být nedýchatelně, bylo načase, aby šel. Schoulil se, odsunul se na židli hlouběji do stínu a ušklíbl se. To nejhorší má ještě před sebou.

„Matko!“ vzdechl.

Když nechce, aby se smál, může klidně brečet.

„Co ještě chceš?“

„Matko, nedala bys mi pět piastrů?“

Vydechla jako štvaná zvěř.

„Zase? Kdy konečně pochopíš, že jsem chudá?“

„Vždyť to vím, matko!“

„Nevypadá to, že by sis to uvědomoval.“

„Kdybych si to neuvědomoval, chtěl bych po tobě daleko víc.“

„Takový cynismus! Bože, když si vezmu, že tvůj otec byl počestný muž.“

Bylo to nevyhnutelné. Jeghen tenhle ­rituál znal. Bude si muset všechno vyslechnout a smlouvat až do konce.

„Otce nech na pokoji. Potřebuju ty peníze.“

„Mám jenom na nájem. Jestli potřebuješ jídlo, je tady čočková polévka.“

Její polévku by si jaktěživ nedal. To raději chcípne hlady. Polévka připravená matkou byla vrcholnou urážkou jeho optimismu, zaváněla dobrými úmysly a oddanou slušností. Nikdy by nepozřel ani sousto. Jakékoli ponížení, ale tohle ne. Jídlo šlo ostatně zcela mimo něj.

„O jídlo nejde,“ řekl.

„Kuře ti bohužel nabídnout nemohu.“

„Nechci kuře, matko. Zkrátka nemám hlad.“

Dobře věděla, že užívá drogy, ale zakazovala si jakkoli se o nich zmínit. Raději mluvila o hloupostech, jako třeba o téhle čočkové polévce, kterou mu chtěla za každou cenu vnutit. Jeghen viděl do hloubi její duše; tuší, že potřebuje peníze na drogu. To mu připomnělo jednu ohavnou historku, která se odehrála téhož odpoledne, a celý se naježil. Na ulici jej zastavil strážník a s pochybnou záminkou, že jej musí prohledat, ho obral o pořádný kus hašiše. Z podobných křiváckých kousků byl vždycky celý bez sebe, tím spíše, že se nemohl nijak bránit. Strážníci jsou zkrátka hanebná cháska. Všude dokážou shrábnout nehorázné množství hašiše a ještě u toho tvrdí, že jej pak hází do řeky. Tak blbí ovšem nejsou. Beztak jej pak znovu prodávají, a ještě dráž než normální překupníci.

Je jasné, že krom peněz na jídlo a na drogu člověk potřebuje mít něco málo navíc. Postavení parazita a žebráka Jeghenovi nikterak nebránilo v rozhazovačnosti. Náklonnost k hýření a marnotratnosti zdědil očividně po otci. Rád velkoryse platil za ostatní a pomáhal těm, kteří na tom byli ještě hůř než on sám, jako třeba Goharovi. Věděl, že Gohar je věčně bez peněz a že nikdy o nic sám nežádá, ne tak z hrdosti, jako spíše z lhostejnosti k hmotným záležitostem. Jeghen pociťoval jako svou povinnost mu v rámci svých omezených možností pomoci. Byl to jediný člověk, který se nikdy nepozastavil nad jeho vnější či morální ošklivostí. Jediný tvor, se kterým pociťoval naprostou souhru. Gohar bral lidi takové, jací jsou, nikoho neumravňoval a nikomu se nesnažil promlouvat do duše. S tím se nikdy u nikoho jiného nesetkal. Většina lidí se usilovně snažila ostatní poučovat, přesně jako to dělala jeho matka. V tom byla stejná jako většina ostatních.

Dostal strach, že jej přepadne lítost, a po­­usmál se. Ne, nechová se k ní špatně. Matka se bránila po svém, a v mnoha ohledech měla navrch. Nic na světě nemohlo zviklat její zatvrzelou víru ve vlastní neštěstí. Libovala si v zármutku a nechápala, že se někdo může v tak vážné situaci smát.

Věděl, že nakonec ustoupí a peníze mu dá. Nechala se prosit tak dlouho jen proto, aby jej co nejdéle zdržela u sebe, věřila, že si z ní vezme příklad. Všechna ta vyčerpávající láska a něha měly jediný cíl, přivést jej k pokoře před bídou. Ubohá žena! Netušila, že na svět přivedla přímo obludné ztělesnění optimismu.

To by mohlo stačit, už se jí věnoval dost dlouho.

„Dáš mi ty peníze, nebo ne?“

Zůstala nějakou dobu nehybně, zhrzeně stát. Zase jej ztratí. Toho ubohého a zvráceného syna, který je přese všechno jejím posledním poutem se světem živých. Nikdy jej neza­­drží a nepřivede na správnou cestu. Pokaždé jí proklouzne mezi prsty, nepolapitelný a vydaný napospas svým démonům. Jediné, co jí po něm zůstane, bude smích, ten jeho rouhavý smích vysmívající se její bídě. Nemohla pochopit, jak mohl být tak bezcitný vůči něčemu, co pro ni samotnou bylo jedinou skutečnou univerzální hodnotou, totiž podrobení se neštěstí. Ještě dlouho se bude tímhle mizerným příbytkem ozývat Jeghenův hrůzný smích, daleko horší než zpupný řev. Se vzpourou by se možná ještě dokázala vypořádat, ale s výsměchem ne.

Dobře věděla, že její oběti jsou zbytečné. Peníze byly to nejméně cenné, co mu mohla dát. Všeho se kvůli němu vzdala, zbývá jen holý život. Proč si nechce vzít ten? Přijde ji sem jednou zabít? Věděla, že od něj může čekat vše.

„Jednou mě zabiješ,“ řekla.

„Ale ne, matko. Nedělej z toho drama. V životě to chodí daleko jednodušeji. Dáš mi peníze a já půjdu, to je celé. Není to žádná tragédie, věř mi. Co ti na tom připadá tak žalostného? Jsi jediná široko daleko, kdo svět bere vážně. Svět je samá legrace, matko! Měla bys ses jít občas ven bavit!“

Dívala se na něj se stejnou lhostejností, s jakou člověk vnímá řeči známého blázna, který věčně mluví z cesty. Co může proboha dělat! Povzdechla si a vstala. Vypadalo to, že se podpírá neviditelnými berlemi, váhavým krokem se pomalu nořila do stínu místnosti, až její shrbená postava zmizela úplně. Jeghen ji sotva viděl. Stanula před černou hmotou příborníku, vysunula jednu zásuvku a začala se v ní přehrabovat.

Jeghen zatajil dech. Bylo to jako dobře promyšlená vražda, ale vražda jen tak z legrace. Jak dlouho si ještě bude matka myslet, že se ho tyhle patetické scény plné měšťáckých ponaučení můžou nějak dotknout?

Po chvíli se vrátila a položila na stůl minci.

„Jen si to vem, pochutnej si na matčině krvi!“

Hysterka jedna! Škoda, že takové scéně nemohl přihlížet celý svět. Úchvatné představení, zhýralý syn týrá svou starou matku. To by bylo slziček. Jeghen se zašklebil, sebral minci, dal si ji do kapsy a zvedl se k odchodu.

„Buď zdráva, matko!“

„Zůstaň aspoň na večeři, polévka je dobrá.“

„Příště. Dneska nemám hlad. Ale slibuju, že tě příště vezmu do nějaké parádní restaurace. A pak půjdeme na kabaret. Nelíbilo by se ti koukat na břišní tanečnice? Uvidíš, matko, život je krásný.“

Z francouzského originálu Mendiants et Orgueilleux (Joëlle Losfeld, Paříž 2013) vybrala a přeložila Eva Balcarová.