Probudil jsem se a vstal za svítání. Stál jsem na prahu strmých schodů a chystal se jako každý den sestoupit dolů, do každodennosti, jako to obvyklé monstrum, kterým musím být, abych nový den přežil. A vtom jsem ucítil, že se něco důležitého změnilo nebo mění. Sestoupil jsem dolů a kuchyňským oknem uviděl nad střechami protějších domů kalnou sluneční záři bez Slunce. Vešel jsem do koupelny a rozsvítil světlo, v umyvadle ležela sedmikilová britská kočka, kterou jsem tím probudil, zamžourala a upřela na mě svůj děsivý zelenožlutý pohled. A ucítil jsem další věc, nedefinovatelný strach, ten typ, kterému neumím vzdorovat. Stříbřitě šedivé nesnášenlivé zvíře v umyvadle ještě nikdy nespalo, a teď ho celé vyplňovalo svým kožichem a zároveň působilo jako naplněné vlastním zánikem, působilo jako člověk. Vzpomněl jsem si, že existuje podezření na jeho březost, o které jsem až doteď pochyboval. Přistoupil jsem k umyvadlu a sáhl na vyvalené břicho šelmy. Bylo jako kámen. Má břicho plné koťat, zděsil jsem se a pozoroval na její hlavě dvě vylysalé mokvavé skvrny, projev neobjasněných obtíží, jimiž trpí. Jednu z nich si poškrábala. Raději jsem zvedl oči ke koupelnové skříňce, ale uviděl jen zrcadlový odraz své tváře. Přestože ještě není zima, je časný podzim, je můj dolní ret popraskaný do krve, nejen svisle, dokonce i vodorovnou, i když jen tenkou prasklinou. Hleděl jsem v úžasu na polopostavu suchozemského macaráta, který měl v očích úžas a nedefinovatelný strach zároveň. „Jste ve fázi, kdy váš organismus už deset let jen a jen degraduje.“ To nadešla nejstrašnější ranní chvíle, kdy v mé hlavě začínají povstávat výroky druhých: „Pokud si myslíte, že si na našich důchodových fondech budete šudlit pětistovku měsíčně a my vám pak zajistíme plnohodnotné stáří bez kočičích konzerv a frustrací, spojené s požitky a cestováním, tak to se hluboce mýlíte. Tři tisíce jsou minimum!“
A strach povolil. Už jsem věděl, co důležitého se změnilo. Má bytost, kterou chápu postaru jako hlubinnou identitu, mě dnes sice znovu naléhavě ujistila o mé smrtelnosti, ale to není to nové; to nové je, že se to stalo v tajemném prolnutí s evangelijním výrokem finančního analytika, který jsem včera přečetl v ostravské kavárně, a v důsledku toho na dně své identity nově cítím, že tam cosi mé smrtelnosti přestává vzdorovat a poprvé se tak v mém životě vynořuje segment bytí, ve kterém ten v hlubině odmítá být. Segment vytyčený mentalitou fašistického evangelisty.
Zhnusená kočka se po mně ohnala přední tlapou s vytaženými drápy, pak vyskočila z umyvadla a odešla do předsíně. Vyšel jsem za ní a lehce vysával krvavý šlic na hřbetu ruky, přičemž si vzpomněl, že včera přede mnou odešla i má žena do dětského pokoje, kde už byly mé děti, které tam přede mnou odešly ještě před ní, všichni přede mnou odcházejí, řekl jsem si, a není divu, když nedokážu být ani zárukou vlastního plnohodnotného stáří. A tak jednou já odejdu před nimi, dodal jsem, a jak vidím, čím dřív, tím líp, dodal jsem podruhé. Žrádlo pro kočku nenakupujeme v konzervách, ale v takzvaných kapsičkách, které v šikmém proudu kalné záře od kuchyňského okna matně pableskují jako náš poslední luxus, ráno je prostor samého rozpomínání, napadlo mě, ale ráno je spíš prahem amnézie, napadlo mě dál, jen nevím, zda prahem té anterográdní (neschopnost vštípit si do paměti nové informace a zážitky po spouštěcím stimulu) či retrográdní (neschopnost vybavit si poznatky a zážitky uchované před spouštěcím stimulem), ale nejspíš je ráno oboustranným prahem anterográdní i retrográdní amnézie, napadlo mě nakonec.
