Od chvíle svého zvolení pracuje prezident Miloš Zeman na tučném zápisu do historie, na ustavení a zvýznamnění svého prezidentství, jež by mělo být pro každého zapamatovatelné, ba nezapomenutelné. Zemanův zápis do dějin se ovšem zatím neprojevuje žádnými velkými činy a myšlenkami. Spíše naopak. Dokonce je velkým překvapením, že člověk, který si tolik potrpí na zdůrazňování velké síly své inteligence, se tolik utápí v margináliích a drobnostech každodenního politického popotahování a tak málo myslí na věci sub specie aeternitatis, jak by se na hlavu státu slušelo.
Zemanovy projevy v zahraničí – zejména ten berlínský, kdy český prezident hovořil na půdě slavné a z hlediska dějin osvícenství významné Humboldtovy univerzity – jsou buď mimo realitu (nikdo dnes v Evropě neprobírá, jak bojovat s terorismem a jak vystavět vlastní vojenské jednotky, Evropa má jiné starosti) nebo se věnují praktickým otázkám (kanál Odra– –Labe–Dunaj, dálnice do Polska, obchodní výměna se Slovenskem a podobně), které tradičně příslušejí premiérovi. Každopádně žádné inspirativní politické myšlení, vedené zároveň s pochopením a nadhledem, to není. A tak není divu, že se tato myšlenková „neplnost“ Miloše Zemana, překrývaná stále silnější a výrazně ostentativní rétorickou pózou mudrce, otiskla i do popkulturní krajiny – třeba do čtení Stopařova průvodce po galaxii v podání Vojty Dyka, který velmi přesně a příznačně paroduje dikci a hlas, a ironizuje tak intelektuální aroganci prezidenta ve slavné figuře známé jako Hlubina myšlení.
Obecně lze říci, že Miloš Zeman prezidentskou funkci přímočaře tvaruje premiérským způsobem, jako by ukazoval své politické i filosofické limity a neschopnost překročit svůj stín. Je to patrné i ve způsobu, jakým zasahuje do sestavování vlády. Premiérem nakonec prezident přece jenom jmenoval Bohuslava Sobotku, ale protahováním jmenovací procedury – zejména vložením nové, přezkušovací fáze, v níž musejí všichni kandidáti na prezidentský koberec a v rozhovoru tváří v tvář přesvědčit prezidenta o dobré odborné a politické orientaci – se staví do role jakéhosi Nadpremiéra, což mu z ústavy nepřísluší. Ať už se jakkoliv snažíme o vstřícný, proprezidentský, prozemanovský výklad, nic takového tato společenská smlouva neříká.
Jistě, prezident je součástí výkonné moci, praví ústava, ale nikde není napsáno, že je to on, kdo je jejím vrcholem, k němuž se přirozeně sbíhají všechny mocenské siločáry související s praktickou politikou. Prezident plní roli paralelního proudu moci vůči premiérovi, vyvažuje moc a uvádí ji do rovnováhy, reguluje, pokud možno jemně a citlivě, ale téměř výhradně ve věcech ústavněprávních (jmenování, veta), nikoli prakticky politických. Výjimkou je zahraniční politika. Jinak je prezident spíše korektiv mravní a intelektuální.
Stručně, jednoduše, názorně: prezident dělá politiku, ale nevytváří politiky. Je účasten politických debat, stará se o politické tělo společnosti, plave v řece politics, usměrňuje, zahrazuje, urychluje její proudy, ale není tu od toho, aby vytvářel politickou agendu, obsah jednotlivých politik, policy či policies.
To, že Miloš Zeman neustále kříží politiku s politikami a s nimi proplétá i role prezidenta a premiéra, potvrdily i pohovory ministerských kandidátů na Pražském hradě. Nejenže připomínaly ústní přijímačky, jak bylo lze číst z tváří uchazečů, které po odchodu z Hradu jásaly do kamer „Mám to!“, „Dal mi to!“, ale především ukazovaly, jak dalece Miloš Zeman chce pronikat do jednotlivých resortů. A to nejen konkrétními návrhy (prolomení limitů těžby, úvěrová politika, Temelín a tak dále), ale i celkovou autoritou člověka, který už jednou byl premiérem a nyní, v roli Nadpremiéra, může tedy oprávněně radit ostatním, jak a co dělat.
Hradní defilé ministerských kandidátů v přímém televizním přenosu bylo nedůstojným představením. Ale nikoli kvůli tomu, že se kandidáti na ministra předháněli v humoru typu „uzeniny pro prezidenta“. Nedůstojný byl v první řadě způsob, jakým prezident zneužil svou formální autoritu k tomu, aby všechny donutil skákat podle sebe, a ještě nepřímo ukázal veřejnosti vlastní znalosti, které mu dávají právo zkoušet ostatní, zda mají či nemají na to být ministry. Jinými slovy: celé to podivné třídenní představení mělo jediný hlavní cíl – strhnout pozornost k prezidentovi jakožto Nadpremiérovi, což se díky médiím, která Zeman coby neopakovatelný originál a politický bavič sui generis fascinuje, opravdu povedlo.
Ale jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré, což v tomto případě rozhodně není klišé. Díky této dobře připravené a sehrané inscenaci politiky totiž víme, jak „silné“ a pružné osobnosti do vlády vstupují. A o jak velký kus je všechny Miloš Zeman převyšuje. A potom také – což vůbec není zanedbatelné –, jaká že témata budou naplňovat jednotlivé politiky vlády. Ještě nikdy to nebylo vyvedeno tak přehledně a koncentrovaně na jednom místě. Krásné politické divadlo.
Autor je komentátor Hospodářských novin.