Mají čeští homosexuálové své dějiny?

Zdánlivě prostá otázka v názvu této recenze ve skutečnosti naznačuje řadu problémů: Kdo je „homosexuál“? Je možné o takové osobě ve starších obdobích vůbec hovořit? Je mužská homosexualita natolik odlišná, že ji lze zkoumat odděleně od ženské? Co znamená „český“, když se až do konce druhé světové války relevantní prameny týkají i českých Němců a jsou často jazykově německé? A v nejobecnější rovině: Jsou dějiny „rekonstruovány“ (a mohou tedy pak i účinně reprezentovat nějakou sociál­ní skupinu), nebo je spíš konstruují historikové? Těmto a mnoha dalším, speciálnějším tématům se věnují autoři a autorky příspěvků v nové kolektivní monografii „Miluji tvory svého pohlaví“. Homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí, jejímiž editory jsou Pavel Himl, Jan Seidl a Franz Schindler.

Hledisko aktérů

V západních zemích se homosexualita stala předmětem intenzivního akademického výzkumu už před několika desetiletími, v českém prostředí ale interdisciplinární diskurs o homosexualitě po dlouhou dobu nevznikal. Povzbudit a soustředit doposud rozptýlené bádání se snaží trojice knih, které vyšly v posledních letech: Homosexualita v dějinách české kultury (Martin C. Putna a kol.), Od žaláře k oltáři. Emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti (Jan Seidl a kol.) a recenzovaná kniha, věnovaná především obecným dějinám, respektive socio­­logii a antropologii.

Publikace obsahuje úvod historika Pavla Himla a třináct studií, řazených chronologicky. Po období středověku a raného novověku se pozornost trochu skokem přesouvá k době první republiky (a protektorátu), kdy sice homosexuální akty nadále zůstávaly trestné a skutečně byly předmětem soudních procesů, ale zároveň čeští homosexuálové začínali hledat způsoby, jak nechat zaznít vlastní hlas ve veřejném prostoru a otevřít diskusi na politické a právní úrovni. Nejrozsáhlejší studie od Franze Schindlera se pak zabývá životem homosexuálních mužů za socialismu. Druhá polovina textů, soustředících se na socialismus a období po roce 1989, je zaměřena spíše sociálněvědně a pohybuje se v oblasti diskursivní analýzy a sociologie, popřípadě gay a lesbických / queer studií.

V úvodu a navazující studii, věnované homosexualitě v českých zemích zhruba do roku 1800, představuje Pavel Himl pole konceptů, které se dnes v rámci historické vědy pro zkoumání stejnopohlavnosti nabízejí. Autor si je jasně vědom role, jakou dobové konfigurace moci a diskursy náboženství a církve, práva nebo medicíny hrají pro utváření identit stejnopohlavně se chovajících či cítících lidí, nicméně ještě o něco podstatnější je pro něj hledisko samotných aktérů včetně jejich „individuálních motivací, intui­cí nebo emocí“. Tento přístup je v souladu se současným trendem nechápat historické aktéry jako předurčené či přímo konstituované společenskými strukturami, ale spíše jako ty, kdo tyto struktury (aspoň do jisté míry) svébytně adaptují a přetvářejí.

Dějiny represe

V následující studii, věnované barvitému sexuál­­nímu životu slezského šlechtice Sigmunda Tschirnhause, který žil v 18. století, poukazuje Jiří Dufka na zásadní problém dostupnosti pramenů o homosexuálním cítění a chování v raném novověku (a tím spíše ve starších obdobích). Upozorňuje, že máme k dispozici prakticky jen „akta vyšetřujících orgánů“ a dále pak „méně probádanou korespondenci nebo řídce dochované deníkové záznamy“. Výpovědi účastníků vyšetřování však procházejí sítem instituce a zapisovatelů, jednotliví aktéři se „nezpovídají“, ale strategicky se snaží dosáhnout osvobození či co nejnižšího trestu. Je tedy nezbytné hledat modely, které interpretaci těchto několikanásobně kódovaných pramenů napomohou. Dufka nicméně při výkladu soudních akt z procesu s Tschirnhausem plně nevyužil potenciál existující zahraniční teoretické a historické literatury, která nosné konceptuální rámce vypracovala. V ještě větší míře to platí pro navazující text Lukáše Nozara o prvorepublikových „aférách“ v Plzni. Obě práce jsou založené na rozsáhlém archivním studiu a přinášejí velké množství pozoruhodných zjištění, kvůli slabšímu teoretickému ukotvení však autoři sami omezují dosah svého výzkumu.

Ke skupině textů zaměřených spíše na prameny patří i práce Jana Seidla o perzekuci homosexuálů v protektorátu a vícekolejnosti tehdy platných právních norem, která se ovšem díky širšímu přehledu po relevantní literatuře zmíněnému úskalí do značné míry vyhýbá. První blok textů doplňuje studie Marka Cornwalla o pozapomenutém českoněmeckém mládežnickém vůdci Heinzi Ruthovi, rekonstruující homoerotickou myšlenkovou soustavu, jež stála v pozadí Ruthovy činnosti a dočasně se také stala ideologií jedné odnože sudetoněmeckého mládežnického hnutí. Zajímavě se zde propojuje hned několikerý menšinový diskurs, navíc v kontextu studia nacionálního socialismu.

Jak je patrné, dějiny homosexuality jsou ve zmíněných studiích představeny především jako dějiny represe; tomu odpovídají i typy využitých pramenů a zaměření na zprávy o sexuálních aktech. Je pravděpodobné, že díky dalšímu bádání se pramenná základna rozšíří o jiné zdroje a snad budou více zastoupeny i dokumenty vytvořené samotnými aktéry. Doufejme, že pak bude možné věnovat větší prostor rovněž ženské homosexualitě.

Výhody interdisciplinárního přístupu

Již zmiňovaná studie Franze Schindlera o životě homosexuálních mužů za socialismu vy­­užívá metodu orální historie a je založena na strukturovaných rozhovorech s jednadvaceti respondenty, z nichž nejstarší se narodil v roce 1921. Ačkoli se Schindler ve svém textu zaměřuje převážně na místa homosociálního života (salony, bary, veřejné záchodky apod.), zaznívají v něm rovněž silné osobní výpovědi. Schindlerova práce se metodologicky podobá textu Věry Sokolové o gay rodičovství, taktéž vycházejícímu ze strukturovaných rozhovorů, ale zatímco Sokolová se zaměřuje převážně na postoje a názory respondentů (a na společenskou rozpravu o rodičovství), Schindlera zajímá spíše, „jak se žilo“ v časech socialistického Československa.

Následující tři texty jsou věnovány diskursivní analýze. Josef Řídký se soustředí na to, jak byla v populárně­naučných sexuologických příručkách konstruována homosexualita. Kateřina Kolářová analyzuje články o AIDS vycházející v osmdesátých letech v českých médiích, zejména na stránkách Mladého světa. Zatímco však Kolářová ve své studii v­užívá bohaté možnosti tematizace diskursu o homosexualitě, nemoci a „zdravé společnosti“ (a přesahuje otázky sexuality k úvahám o společnosti pozdního socialismu a obrazu „asociálního“ jedince), Řídký chápe medicínské texty spíše jako mocensky podložené trapné karikatury homosexuála a nejde nabízející se cestou hlubšího zkoumání medikalizace homosexuality, nároků expertního vědění a podobně. Studie Jana Wintra o homosexualitě v kontextu českého práva po roce 1989 je interpretačně střízlivá, nicméně poskytuje jak ucelený popis vývoje názorů českých právníků a právních norem na danou problematiku, tak základní kategorizaci postojů v tomto období.

Porevoluční etapou se zabývají i všechny zbývající články. Studie Věry Sokolové o gay rodičovství už byla připomenuta. Autorka dospívá mimo jiné k závěru, že mladí gayové si většinou přejí stát se rodiči, i když o možnostech realizace tohoto záměru mnohdy nemají zcela jasnou představu a do cesty se jim staví mezi heterosexuály i gayi všeobecně rozšířená představa, že děti mít jednoduše nemohou. Pozoruhodný text od Timothyho M. Halla mapuje současné české homosexuální identity a subkulturu. Jeho závěry jsou překvapivé a nejednou odporují zjištěním prezentovaným jinde v knize (například u Řídkého nebo Wintra). Poslední dva příspěvky se věnují médiím. Zdeněk Sloboda podrobně analyzuje porevoluční média a pořady specializující se na gaye a lesby (časopisy, televizní a rozhlasovou tvorbu) a stereotypy v zobrazování fikčních homo­­sexuálních postav v českých filmech a seriálech. Kristýna Ciprová si pak na mušku bere pořad České televize Q (vysílaný od roku 2007) a ukazuje, že jeho tvůrci nemají ujasněnou koncepci toho, co „Q“ (queer) vlastně znamená – pořad tak některé stereotypy sice narušuje, ale jiné naopak pomáhá upevňovat.

I z tohoto letmého přehledu témat a konceptů prezentovaných v knize podle mého názoru vyplývá, jak výhodný je interdisciplinární přístup k homosexualitě jako historickému a sociálnímu fenoménu. Stojí za úvahu, zda by rozšíření pramenné základny a teoretické prohloubení výzkumu v budoucnu nepřinesla spíše konvergence historie, práva a umělecké kultury, a nikoli jejich oddělení, k němuž fakticky i symbolicky došlo vydáním zmíněných tří samostatných svazků. Potěšující každopádně je, že všechny tři knihy vyšly ve větších mainstreamových nakladatelstvích (Academia, Host a Argo). Doufejme tedy, že tento fakt reflektuje potenciál českých homosexuálních / gay a lesbických / queer studií obohatit i poněkud proměnit domácí akademický mainstream.

Autor je literární teoretik.