Dvacet let po politických změnách v Evropě v roce 1989 začala být na středo- a východoevropské kulturní scéně patrná tendence návratu k intenzivnější spolupráci v regionu, která se stala protiváhou do té doby převažujícího „dohánění“ Západu. Jedním z pilotních projektů, které vytvářejí nové vazby, je Eastern European Performing Arts Platform (EEPAP).
Země bývalého východního bloku hledají svou novou identitu. V posledních letech vystřízlivěly z nekritického okouzlení Západem a nahradily je uvědoměním si vlastního kulturního a politického potenciálu. Tuto snahu umocnila ekonomická krize, která v posledních letech obrátila pohled Západu na Východ, a to i v oblasti kultury a umění. Obnovit kulturní spolupráci v bývalém východním bloku se však vzhledem k rozpadlým strukturám, zpřetrhaným kontaktům a v neposlední řadě i k integraci většiny zemí regionu do celoevropských systémů podpory umělecké tvorby a mobility ukázalo být obtížné. Kulturní politika a objemy finanční podpory ve středo a východoevropských zemích jsou doposud na mnohem nižší úrovni, než je tomu v západní Evropě, a politické či finanční nástroje, jako jsou Mezinárodní visegrádský fond nebo programy Východního partnerství, pokrývají region jen částečně. Přesto kulturní spolupráce přináší zajímavou reflexi politického a společenského vývoje, která úzce souvisí s identitou postkomunistických zemí ve „zralé“ fázi jejich reintegrace do demokratického světa.
Vzdálení příbuzní
V roce 2011 vznikl v rámci polského předsednictví EU projekt Eastern European Performing Arts Platform (EEPAP, Východoevropská platforma pro scénická umění). Jedná se o platformu určenou primárně k „vytvoření mostů mezi zeměmi východní Evropy a Východního partnerství“, kterou v současné době podporuje polský Institut Adama Mickiewicze (příspěvková organizace ministerstva zahraničí zřízená k propagaci polské kultury) a město Lublin. EEPAP se zaměřuje na spolupráci v oblasti divadla a tance, jejími hlavními pilíři jsou výměna informací, vzdělávání a koprodukce. Záměrně nenavazuje na formát analogických uměleckých mezinárodních sítí a profiluje se především prostřednictvím diskusí jeho jednotlivých členů o divadle a tanci v politickém a sociálním kontextu (východo)evropských zemí.
„I přes naši společnou historii nemáme prakticky společnou zkušenost. Ve východní Evropě máme nejen různé kulturní systémy, ale překvapivě toho o sobě málo víme,“ říká jedna z kurátorek a spoluzakladatelka platformy Marta Keil. EEPAP je iniciativa, která nástroji, jako jsou internetový portál, publikace, konference, kurátorské cesty, vzdělávací semináře a stáže, vytváří příležitosti pro „společnou zkušenost“ nejen ve sféře nezávislého umění, jež v regionu střední a východní Evropy stále ještě operuje bez dostatečné infrastruktury, ale i pro zástupce státních výzkumných a kulturních organizací.
„Poslední desetiletí 20. století byla ve východní Evropě důležitým obdobím pro kulturní život. Ve většině zemí byla kultura od roku 1945 doménou státu a národních kulturních institucí. Devadesátá léta přinesla transformaci rovněž do této sféry. V prostoru svobodného trhu vznikl nově filmový a hudební průmysl, rozrostl se knižní trh a trh s médii. Tyto dramatické změny se však méně viditelně promítly do divadla a tance,“ představuje premisy projektu teatrolog Paweł Płoski v komparativní studii, vypracované na základě reportů z jednotlivých zemí, v publikaci The Organisation of Performing Arts in Eastern European Countries (Organizace scénických umění ve východoevropských zemích), kterou EEPAP vydala v roce 2011 (ke stažení na eepap.org). Publikace se zaměřuje na systémové reformy, tendence, postoje autorit a způsobilost vládních organizací k managementu divadelních a tanečních institucí. Płoski zdůrazňuje rozdíly kulturních systémů v jednotlivých zemích, přičemž – celkem nepřekvapivě – shledává jako nejpokročilejší v procesu transformace země Visegrádské skupiny a Chorvatsko. Bulharsko, Rumunsko a některé balkánské země sice deklarují svou připravenost na evropské standardy, ale zároveň se potýkají se zděděnou nefunkční sítí kulturních institucí. Netransparentní cíle, hermetičnost a mnohdy nacionalistické tendence v kulturních politikách, spojené s korupčním konglomerátem socialistických i kapitalistických tendencí, nachází v oblasti Balkánu a zemích Východního partnerství.
Nový rámec sounáležitosti
Právě v kontextu těchto disproporcí je asi největším přínosem EEPAP velkorysý přístup polské strany, která doposud její aktivity téměř výhradně financuje. Neakcentuje totiž primárně vlastní národní zájmy, tedy propagaci polského umění, ale nabízí možnost konfrontace umělecké tvorby těm, kteří jsou znevýhodněni například politickou izolací nebo finančními podmínkami. „Mezinárodní divadelní a taneční sítě jsou bezesporu potřebné… Napomáhají vyhnout se pasti solipsismu a mají také samozřejmě politický účel – skupinové úsilí se ignoruje obtížněji než individuální“, říká Joanna Wichowska, kurátorka EEPAP zodpovědná za vzdělávací programy. Díky citlivosti kurátorů a kulturních manažerů, kteří projektují a realizují její jednotlivé aktivity, se však EEPAP pokouší co nejvíce vzdálit „kolonialistickému“ přístupu. „Sami máme historickou zkušenost kolonizace. Byli jsme kolonizováni před rokem 1989 různými režimy a nyní jsme určitým způsobem kolonizováni kapitalistickým režimem peněz. Stále jsme považováni za region, který je nějak nezralý, který se musí učit, a sami jsme si prošli zkušeností, kdy jsme za jedinou hodnotnou kulturu považovali západní umění. Toho se snažíme vyvarovat především v přístupu k zemím Východního partnerství,“ říká Wichowska.
Jsou to právě osobnosti jednotlivých kurátorů, které tuto křehkou rovnováhu udržují. „Osmnácté století bylo stoletím autora, devatenácté stoletím herce, dvacáté stoletím režiséra a nyní žijeme ve století producenta,“ pojmenoval v aforistické zkratce hlavní divadelní tendence německý kritik Thomas Irmer na konferenci What Can Theatre Do?, věnované roli divadla ve společnosti, jíž EEPAP pořádala v roce 2012 v německé Bochumi.
Není náhoda, že platforma vznikla právě v Polsku. Nikoli vzhledem ke geopolitickému zaměření jejích aktivit, které bylo ve vysoké míře dáno politickou vůlí polských a evropských autorit, ale jako koncept spolupráce, který se nese v intencích animace kultury, jež se jako směr kulturního managementu rozvinula právě na polských univerzitách. „Divadlo v našich souřadnicích bylo často chápáno jako chrám, kde se má hovořit jen o krásných, duchovních a metafyzických věcech. Dnes se potýká s tímto dědictvím a zároveň s moderními požadavky na svou měřitelnou komerční úspěšnost. Přitom právě v kontextu polské divadelní kultury si uvědomujeme jedinečnou schopnost divadla vytvářet pocit sounáležitosti. To je něco, co současné společnosti velmi chybí. Divadlo dokáže navazovat přímá spojení a vytvářet komunity, a díky tomu je schopno ovlivňovat společnost. V kultuře často děláme práci za politiky – práci, kterou by měl vykonávat stát. Ale chápeme to jako svou povinnost,“ říká Wichowska, která sama jakožto divadelní praktik prošla experimentálním komunitním divadlem Gardzienice.
Všímat si blízkého okolí
Zatím poslední setkání platformy EEPAP se uskutečnilo v listopadu 2013 v ukrajinském Lvově, shodou okolností právě ve dnech, kdy Ukrajina odmítla podepsat asociační dohodu s EU a v zemi vypukly demonstrace. Toto „divadlo demokracie“ tak symbolicky a přirozeně splynulo s aktivitami sítě EEPAP, která se právě v roce 2013 na Ukrajinu zaměřila. Nabízí se otázka, zda v této souvislosti vnímat výsledek mezinárodní kulturní spolupráce s jejími demokratizačními cíli a prosazováním evropských hodnot jako neúspěch. V konfrontaci se zástupci lvovské kulturní scény se zdá, že nikoli. Ačkoli jsou zde propasti mezi nezávislými umělci, akademickou sférou a lokálními politickými autoritami stále ještě dost hluboké, na jednom se shodli všichni. V rámci diskusních setkání se zde hovořilo o potřebě „sociálně proaktivní“ divadelní kritiky, která by stimulovala společensky angažované divadlo. Pozoruhodně tento požadavek spojený s plánem radnice podporovat mezinárodní kritické workshopy zněl zejména z úst vedoucí kulturního referátu města Lublin.
Pozornost globální politické scény věnovaná střední a východní Evropě ve srovnání s devadesátými lety pohasla. Region je ponechán sám sobě a jeho zralost lze možná nejlépe poměřovat právě mírou jeho odolnosti vůči ideologiím. „Po změně systému bojuje většina východoevropských zemí s pokusy o komercializaci kultury a brutální implementaci modelů, které zde nemají přirozený původ. Proto chápu EEPAP jako snahu změnit úhel pohledu a více si všímat našeho blízkého okolí. Tento network by měl napomoci vyvinutí vlastního modelu podpory kultury v našem geopolitickém prostoru s jeho specifiky,“ říká Goran Injac, člen výboru EEPAP. Nezbývá nic méně a nic více než se k tomuto úsilí připojit.
Autorka je teatroložka a kulturní manažerka.