Porod, věc politická

Porod a následná výchova potomka ženu samozřejmě změní. Joanna Kavennová se rozhodla tuto zkušenost zužitkovat tím, že napsala o porodu román. Zrození lásky (The Birth of Love, 2010) začíná ve Vídni roku 1865, v sanatoriu pro choromyslné, kde se z mlhoviny šílenství začíná vynořovat postava Ignáce Filipa Semmelweise, porodníka, který měl v 19. století šílený nápad (a opravdu z něho zešílel): porodníci si podle něj měli před porodem umýt ruce. Tahle skutečná historická postava je ale jen jednou částí skládanky románu. Kavennová totiž Zrození lásky rozdělila do čtyř dějových linií, z nichž jedna se odehrává v minulosti, dvě v současnosti a jedna v budoucnosti. Důležitější než vzájemné propojení časových rovin příběhu je však poselství, které se jednotlivými dějovými liniemi snaží Kavennová sdělit. Demonstruje, jak se proměňují a budou proměňovat postoje západních společností k porodu.

Příběh doktora S. se odehrává v době, kdy se porody z domácností stěhují do porodnic. Společně s touto změnou se však objevují také do té doby neexistující problémy. Lékaři přebíhající od mrtvol k novorozencům jsou dokonalými přenašeči infekcí. Zvlášť když si mezitím ani neopláchnou ruce, protože to považují za ztrátu času. Masově se tak začíná šířit smrtící horečka omladnic. Lékaři navíc Semmelweisovu hygienickou teorii odmítají, zřejmě i z toho důvodu, že je tak jednoduchá, a přijmout ji by znamenalo přiznat, že mnoho žen zemřelo naprosto zbytečně.

Porodní bolesti psaní

V jedné z dějových linií ze současnosti je vypravěčkou Brigita, která se rozhodne své druhé dítě porodit doma. Trend se tu obrací, matky opět preferují domácí porod, aniž by měly strach z vražedných infekcí. Chtějí si zkrátka jeden z nejdůležitějších okamžiků svého života prožít v intimitě domácího prostředí. Vypravěčka tu však naráží na množství problémů, s nimiž nepočítala. Jedním z nich je její matka, kterou před porodem vidí jako ženu pokoušející se rozbít její rodinu, když už nedokázala udržet tu svou. Kromě toho po bytě pobíhá nic nechápající prvorozené dítě a porod se začíná komplikovat.

Hrdinou druhé dějové linie z přítomnosti je muž, neúspěšný spisovatel, na nějž se konečně usměje štěstí a jeho román zaznamená vřelé ohlasy médií i kritiky. Avšak látka románu jako by během psaní vyprchala. Najednou neví, co by k němu ještě mohl říct, a začíná pochybovat o jeho kvalitách. Tato dějová linie nejvíce ze všeho tematizuje akt literární tvorby a je vlastně úvahou nad smys­lem psaní vůbec. Nenápadně se tedy v příběhových liniích ze současnosti protíná problematika zrození lidské bytosti se zrozením literárního textu.

Úmorná vize budoucnosti

Nejproblematičtější je část odehrávající se v budoucnosti. Jazyk je tu strnulý, dokonale zformalizovaný a děj je většinou zprostředkován písemnými záznamy z výslechu. Skupinka žen a mužů totiž unikne z komplexu, v němž lidstvo v zájmu vlastního zachování žije. Život je to ale hodně úsporný, jednotvárný a dokonale nalinkovaný. Ženy jsou především dárkyněmi vajíček, muži dárci spermatu a místo do důchodu se tu putuje do míst označovaných protektory, kteří lidstvo ovládají, jako božská farma. Zde však „pobývají“ jen pár měsíců, dokud nezemřou hladem a vyčerpáním organismu z nadměrné pracovní zátěže. Čtení této části je obtížné i proto, že vyšetřovatelé neustále opravují výpovědi vyslýchaných. Když tedy postava použije slovo „rodič“, zápis do protokolu je automaticky opraven na „dárce vajíčka nebo spermatu“, což je po chvíli trochu únavné. Zjevně se však jedná o autorský záměr.

Kavennové román ukazuje, že masová produkce se v globalizovaném světě nedotýká jen médií nebo průmyslové výroby, ale i lidské reprodukce. V dystopických pasážích zase rozvíjí úvahy nad tím, kam až může dospět společnost, pokud se bude snažit o trvalý ekonomický růst, devastovat životní prostředí a zároveň se pokoušet dojít k nápravě fašis­tickou cestou, v níž bude větší část lidstva degradována na odpad, který je dobrý leda k udržování vysokých životních nároků vládnoucí menšiny. Vize to není jistě originální, zato stále aktuálnější.