Je to umění­-politika

K Berlínskému bienále jste přizval aktivisty z různých politických hnutí, kteří pak ale kritizovali hierarchickou strukturu přehlídky. V samém závěru se vzbouřili a vy jste se vzdal funkce kurátora. Jak souvisí celá tato situace s vaší účastí v aktivisticko­umělecké skupině Winter Holiday Camp (Zimní prázdninový tábor), která nedávno intervenovala v Centru současného umění Zámek Ujazdowski?

Když jsme v roce 2011 tato politická hnutí – například Indignados nebo Occupy Mu­­seums – vyzvali ke spolupráci na bienále, bylo to v době jejich vrcholu. Můj spolupracovník Igor Stokfiszewski jezdil do Madridu, Paříže a dalších měst a snažil se získávat kontakty. Byl to dlouhodobý proces. Když aktivisté pozvání přijali a dorazili do Berlína, byli umístěni nepříliš šťastně do hlavní haly galerie Kunstwerke. Tam mělo být jakési jejich zázemí. Cítili se ale, jako kdyby byli vystavení. Řekli mi: „Jsme tu jako v zoologické zahradě, trpí tím naše důstojnost.“ Jsou to svobodní, důstojní lidé, jimiž nelze nijak manipulovat.

Jak jste prožíval tuto konfrontaci a skutečnost, že se vám bienále jaksi vymklo z rukou?

Během bienále aktivisté organizovali protestní akce. Jedna se odehrála před berlínským muzeem Guggenheim, myslím, že tehdy tam probíhala výstava Romana Ondáka, nositele ceny Umělec roku Deutsche Bank. Je to jedna z prominentních institucí ve městě s rozpočtem dvě stě tisíc dolarů na jednu výstavu a vystavená díla se stávají automaticky součástí sbírky. Před galerií se konalo velké shromáždění, situaci kontrolovala policie. Nevím, co tomu říkal Roman Ondák. Proběhla tam každopádně diskuse mezi mnou a aktivisty – domluvili jsme se na určitém postupu: každý něco navrhne a pak se uvidí, jestli se lze na něčem shodnout. Navrhli, abychom spolu s dalšími kurátory rezignovali na svou pozici, abychom přestali hrát prostředníky mezi nimi a institucí.

A jaký byl váš návrh?

Můj byl v něčem podobný. Navrhl jsem jim, aby se stali spolukurátory, abychom nesli zodpovědnost společně. Ale oni byli radikálnější. Pochopil jsem tehdy, jak je těžké vzdát se moci. Když máte moc, můžete lidmi manipulovat, utrácet peníze, využívat různé zdroje, galerie a podobně. Celý proces pak pokračoval tady, ve Varšavě.

Lišily se v něčem obě situace? Jak lidé reagovali v Berlíně a jak ve Varšavě?

Celé toto aktivistické hnutí má svou historii. V New Yorku jako součást hnutí Occupy Wall Street vznikaly různé pracovní skupiny, jednou z nich byla právě Occupy Museums. Její členové organizovali různé protesty, například v newyorském Museum of Modern Art. Joanna Warsza, která se mnou bienále kurátorovala, se tam s nimi poprvé setkala a udělala s nimi rozhovor. Řekli jí tehdy, že chtějí zasahovat do chodu výstavních institucí bez ohledu na to, zda s tím dotyčná galerie souhlasí či nikoliv. Rozhodli jsme se je přizvat do Berlína, otevřít jim dveře instituce, aby nějak zasáhli do dění a dělali, co se jim zlíbí. Nechtěli jsme je nijak blokovat.

Situace ve Varšavě je ale trochu jiná. Během loňského roku jsme s některými aktivisty, kteří byli rovněž činní v Berlíně, zjistili, že v Zámku Ujazdowském, jedné z hlavních varšavských galerií současného umění, se odehrává velice ostrý konflikt mezi vedením a zaměstnanci. Navázali jsme kontakt se zaměstnanci a začali s nimi spolupracovat. V září zahájili veřejný protest spolu s odbory a my se k nim přidali. Přístup k instituci jsme jako aktivisté tedy získali prostřednictvím zaměstnanců, nikoliv vedení. Hnutí Occupy Museums se v New Yorku ale zabývá i jinými tématy, například dluhy umělců.

Mluvili jsme o galerijních institucích, ale jsou tu samozřejmě i další – vládní, vzdělávací a tak dále. K uměleckým institucím máme přístup, ale nemůžeme dost dobře měnit třeba politické strany, nejsme na to dostatečně silní.

Kdybyste ale možnost reformovat politickou stranu měl, dal byste tomuto kroku přednost před spoluprací s galerií?

Je to možné. Naše instituce charakterizuje určitá typická pyramidální struktura – na vrcholu je manažer, následují jeho zástupci, úplně dole jsou řadoví zaměstnanci. Fungují tak i politické strany, i když je to samozřejmě mnohem složitější. Obzvláště v Polsku je ale tato struktura evidentní, vládne tu v podstatě kultura vůdců. Je běžné, že politici otevřeně tvrdí, že vůdcovský princip je to nejlepší, co máme. Existují tu třeba strany, které upřímně obdivují Viktora Orbána. Rádi bychom na toto uspořádání měli vliv, ale bohužel to není možné. Umělecké instituce jsou zvyklé jednat s lidmi, kteří mají někdy podivné nápady. Jsou proto trochu otevřenější, propustnější, lze je nějak nabourat, iniciovat něco, co nikdo nečeká.

Aktivisté se na Berlínském bienále snažili uvádět v praxi elementy přímé demokracie. Snažíte se v Zámku o něco podobného?

Není to úplně možné, jelikož vztah mezi ředitelem a zbytkem týmu je velice problematický. Nedochází skoro k žádné komunikaci. Můžeme navrhnout horizontální strukturu fungování, ale ve vedení není nikdo, kdo by nám naslouchal. Můžete se zeptat ředitele Zámku, jak chápe demokracii. Řekne vám, že v ni nevěří. Zeptáte­li se, v co věří, nedokáže vám odpovědět. Bohužel to není úplně dobrý ředitel. Řekl bych, že nepřemýšlí.

Jak se k protestům a akcím v Zámku staví místní umělecká komunita?

Všichni o tom vědí, ale mluví o tom jenom mezi sebou, nikoli veřejně. Myslíme si, že to je součást problému. Neřeší se to v médiích. Zažíváme určitý posun směrem ke konzervatismu. Nejen tady v Polsku, ale na celém světě. V devadesátých letech tu byla velice aktivní umělecká scéna, říkalo se ji „kritické umění“. Mezi umělci bylo tolik kritických osobností, že jim tak kurátoři začali říkat. Dnes se umění týká jen „obrázků“. Umělce nezajímá okolní realita, zabývají se vlastní představivostí, fantazií, surrealismem, vizuální poezií. Tyto tendence tu převažují v posledních třinácti letech. Ale už tím jsou všichni včetně kurátorů znudění, přestože se to dá prodávat. Jak dlouho je možné mluvit o surrealismu? Doufám, že se zase vrátíme k realitě.

Souvisí to nějak s politickou situací v Polsku? Máme na mysli eskalaci určitých nacionalistických tendencí, například podzimní, velice agresivní průvod nacionalistů Varšavou…

Mluvil jsem s jedním z nejvýznamnějších polských uměleckých kritiků Jakubem Banaszekem. Řekl mi, že v devadesátých letech po pádu komunistického režimu bylo nutné zabývat se spoustou otázek. Dnes je to prý něco jiného. Oni ty problémy ani nevidí, neexistují pro ně. Doufejme, že umělci budou zase citlivější ke společenským otázkám. V případě intervence v Zámku to byl vlastně Paweł Althamer, který celou akci svým způsobem inicioval. Byl to původně jeho umělecký projekt, který jsme si v podstatě „uzurpovali“.

Jaká je vlastně vaše představa ideální galerijní instituce? Jak by měla vypadat a jakou by měla mít funkci ve společnosti?

Nevím. Existují různé modely. Některé jsou skutečně funkční, spokojení jsou jak diváci, tak lidé, kteří v nich pracují. Snažíme se shromáždit co nejvíce informací. Například muzeum umění v Łódźi – jedná se o první uměleckou sbírku v Polsku – má také pyramidální strukturu, jenže uvnitř existuje celá skupina sestávající z ředitele a kurátorů, která společně řeší program. Vytvořili si takzvaný ­manuál kvality. Od počátku svého působení se snažili, aby instituce fungovala na racionálnějších principech, snažili se pochopit, co každá osoba vlastně může udělat. Chtěli se vyhnout situaci, kdy se práce jednotlivých zaměstnanců zčásti překrývá. Snaží se, aby všichni přesně věděli, za co konkrétně nesou odpovědnost. Také se pokoušejí zkvalitnit pracovní vztahy. Mají například pravidlo, že na sebe nesmějí křičet. Samozřejmě tam k nějakým konfliktům dochází, ale obecně tam vládne lepší atmosféra a lidé jsou spokojenější. Jenže samotná Łódź je město s hromadou problémů, počet obyvatel klesá, zvyšuje se nezaměstnanost. Bývalo to německé, židovské a ruské město, ale to už je dávno pryč. Muzeum se tím moc nezabývá. Má svůj vnitřní model fungování, který vede k velice dobrým, světoznámým výstavám. Ale na druhé straně je slepé ke svému bezprostřednímu okolí.

Snažíme se prozkoumávat různé modely. Týká se to i historických muzeí. V Polsku jsou využívána jako politické nástroje: máme muzea komunismu, polské historie a tak dále. Před několika lety bylo ve Varšavě založeno Muzeum historie polských židů. Lidé, kteří ho řídí, to nemají právě snadné, jelikož Poláci například odmítají spolupracovat na instalaci výstav. Musí být proto oslovováni lidé ze zahraničí, což fungování instituce ztěžuje. Politici se rovněž domnívají, že příběh, který toto muzeum předkládá, není dostatečně „polský“ – jsme prý znovu okupováni židy a jejich názory. Takže vytvářejí různé překážky, ať už vědomě či nevědomě. Odborníci, kteří by tam měli pracovat, o to nestojí, jelikož netouží po problémech. Ředitelem se stal Andrzej Cudak, který předtím pracoval na organizaci Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 a který neví nic ani o polských židech, ani o historii vůbec. Proti jeho osobě se zvedla vlna odporu a novým ředitelem byl už jmenován historik. O jeho kvalifikaci nikdo nepochybuje, ale je otázka, jak se bude vztahovat k zaměstnancům. Všichni se shodnou na tom, že zaměstnanci galerie nejsou důležití – je třeba mít hlavně dobrého ředitele a kvalitní výstavy.

Řekl jste, že umělecké instituce jsou možná otevřenější než jiné instituce. Věříte tedy, že lze najít model umělecké instituce, který by byl jakousi avantgardou ostatních institucí?

Určitě. Přesně o to nám jde. Ale nevíme, jak to udělat. Není to tak, že prostě zavedete prvky horizontální struktury. Nestačí, když jednoho ředitele nahradíte skupinou manažerů. Snažíme se společně se zaměstnanci Zámku a celým týmem přijít na nějaký jiný model. Jedná se o proces, i my sami se díky němu politicky vyvíjíme. Domnívám se, že dobrý model by měl v sobě mít organickou, pohyblivou složku, jež by umožňovala experimentovat. Doteď nám v podobných institucích vládla fixní pravidla, tak pojďme zkusit něco jiného. Během tohoto experimentování možná přijdeme na něco, co nám všem bude víc vyhovovat. Mělo by se jednat o nekonečnou revoluci, vždy otevřenou možným změnám. Pokoušíme se využívat nástroje hnutí Occupy, například shromáždění nebo pracovní skupiny, diskuse a rozhovory, v nichž lidé nejsou nikým ovládáni. Zároveň jde o to vyhnout se situacím, kdy někdo udělá něco, co jakýkoliv další vývoj učiní nemožným. Jedná se nám o nenásilný typ diskuse, která ale není bezvýchodná – vede k určitému rozhodnutí. Takové metody fungují.

Snažíte se tedy aplikovat tyto původně neformální metody aktivistických hnutí v institucionálním prostředí?

Ano. Ale není to tak jednoduché. Založili jsme skupinu Winter Holiday Camp, abychom kritizovali instituci Centra současného umění. A sami jsme přitom založili instituci. Nejsme jen jednotlivci či skupina aktivistů. Snažíme se najít prostor, který by byl společný nám i Zámku. Instituce potřebuje druhou instituci.

Je možné do této komunikace zapojit i širší veřejnost, která od galerijních institucí většinou očekává především víceméně pochopitelný výstavní program?

Je to možné. A konzervativní výstavní program je úplně v pořádku, nejde o globální revoluci. Když jsme se setkávali s lidmi ze Zámku, říkali jsme si: dobře, současný ředitel bude možná vyhozen, ale co dál? Jedna z představ byla, že by bylo nejlepší, kdyby odešli úplně všichni. Ale takové řešení by bylo kruté a destruktivní, protože ti lidé jsou velice kvalifikovaní. Je mnohem lepší vyvinout něco jiného dohromady s nimi, i s aktivisty a novináři. Ani komunikace s veřejností pak není tak problematická. Nevím, jaká je situace v Praze, ale lidé u nás chápou, že umění může být procesuální, že nemusí jít o konečný výsledek. Bylo by zajímavé do takového procesu začlenit i širší veřejnost.

Jak vy sám přistupujete k akcím, jako bylo Berlínské bienále nebo intervence v Zámku Ujazdowském, které jsou založeny na určitém aktivistickém pnutí? Mluvíte o událostech v Zámku jako o umění. Je to umění? Je to vaše umění?

Těžko říct. Tyto aktivity vycházejí z uměleckých strategií, určité představivosti, která je umělcům vlastní. Dějí se ve sféře kultury, ale lze je použít i jako nástroj politiky. Je to umění­politika, politika­umění, polit­art. Skutečný problém, budeme­li uvažovat pragmaticky, se ale týká peněz. Abyste se uměním uživili, museli byste vytvářet konzervativní umění – objekty, filmy, fotografie, kresby, sochy a tak dále. V případě intervence v Zámku Ujazdowském sice zbyla dokumentace, tedy artefakty, ale jak by je bylo možné prodat? Kdo je jejich vlastníkem? A kdo by je koupil? Koho to zajímá?

V tuto chvíli vnímám, že je můj život rozdělený do dvou sfér. Jedna sestává z umění a peněz. Druhá z politiky a umění­aktivismu a je nevýdělečná. Nevidím momentálně způsob, jak by bylo možné tyto sféry propojit. Ani moje aktivity pro Krytyku Politycznou nejsou nijak financované. Publikovali mou knihu rozhovorů, ale nedostal jsem za to žádné peníze. V mém případě to takto funguje.