Berlínský filmový festival, který proběhl v první polovině února, se v dramaturgii své soutěžní sekce odklonil od společensky angažovaných snímků a zaměřil se především na nové filmy z Asie, Latinské Ameriky a Německa. Výsledek byl ovšem přinejlepším rozpačitý.
Tradičně sociálně kritické ladění berlínské soutěže, které dominovalo ještě v loňských vítězných snímcích Pozice dítěte (Poziţia copilului) a Epizoda ze života sběrače železa (Epizoda u životu berača željeza), se letos proměnilo co do tematické i destinační orientace. Berlinale, na rozdíl od Cannes, nikdy nebylo platformou objevování nových vln a filmových trendů. Tento rok se ale jeho ředitel Dieter Kosslick rozhodl pro výrazné teritoriální rozparcelování jednotlivých sekcí, od čehož si zřejmě sliboval zřetelnější dramaturgickou koncepci. Východoevropským titulům vyčlenil paralelní přehlídku Forum a soutěžní snímky se vydal hledat do Asie, Latinské Ameriky a s optimismem vlastence zalovil i v domácích vodách. Kořist ze zmíněných lokalit ale pramálo zaujala publikum a v průběžném hodnocení mezinárodní kritiky zřídka překročila hranici dvou bodů (z maximálních čtyř). Absolutní vítězství sice nakonec získaly asijské filmy – čínský snímek Bay ri yan huo (Černé uhlí, tenký led) režiséra Diao Yinana dostal cenu za nejlepší film, cenu za mužskou roli získal Liao Fan za roli v tomtéž filmu, ocenění za kameru bylo uděleno Zeng Jianovi, který se podílel na snímku Tui na (Slepá masáž), a za nejlepší ženský herecký výkon byla oceněna Haru Kuroki, která hrála ve filmu Čiisai óči (Malý dům) režiséra Jódži Jamady –, rozhodnutí poroty však bylo přinejmenším překvapivé a rozhodně nepředznamenává nové tendence asijské kinematografie. O tom se ostatně český divák bude moci přesvědčit v karlovarských Horizontech, kde se tituly pravděpodobně objeví.
Ve jménu víry
Jedním z mála skutečně zajímavých počinů ze zmíněných tří „prominentních“ destinací byl německý autorský snímek Kreuzweg (Křížová cesta) Dietricha Brueggemanna – příběh čtrnáctileté dívky z bigotně katolické rodiny sektářského ražení, která se obětováním svého života rozhodne vykoupit zdraví mladšího bratra. Čtrnáct scén ilustrujících Mariino neblahé rozhodnutí je koncipováno jako analogie k výjevům Ježíšovy cesty na Golgotu. Přes staticky točené záběry, které by mohly asociovat filmovou strnulost, a lehce čitelné schéma, jež předjímá tragické finále, působí snímek nečekaně dynamicky a překvapivě a díky bezprostřednosti hlavní představitelky – která by si rozhodně zasloužila hlavní hereckou cenu – nesklouzává k teatrálnosti. Rozervanost dětské duše, kolísající mezi dogmatickými doktrínami, vštěpovanými matkou a církví, a přirozenou intuicí o podobě dobra a zla, je mimořádně psychologicky přesvědčivá, za což porota právem přisoudila Brueggemannovi a jeho sestře cenu za scénář. Podobná naléhavost byla bohužel ojedinělá.
Ačkoli leitmotivem většiny soutěžních filmů byly rodinné vztahy, objevilo se i explozivní téma válečných rozbrojů a náboženských konfliktů. Mírovou misi německých vojáků v Afghánistánu sledovala režisérka Feo Aladagová ve snímku Zwischen Welten (Mezi světy). Přes upřímnou snahu zachytit fatální neporozumění obou táborů je ale děj od počátku snadno předvídatelný a kvůli nedostatku akce i vynalézavosti není film nakonec ani válečný, ani artový. Zato krvavé srážky katolíků s protestanty v Belfastu počátku sedmdesátých let zachytil Yann Demange ve filmu ’71 s výjimečnou dávkou intenzity a autentičnosti. Nezpřítomnil přitom jen konkrétní prožitek brance v neznámém nepřátelském prostředí, ale i ohavnost jakéhokoli vojenského střetu, v němž jde v první řadě o cynický boj mocenských skupin.
Ať žije show
Jednou z očekávaných událostí a zároveň bezchybnou sázkou na patřičně šťavnatý PR byla premiéra necenzurované první části Trierovy Nymfomanky (The Nymphomaniac: Volume I., recenze v A2 č. 2/2014). Nezkrácená podoba ovšem nepřekvapila avizovanou sexuální explicitností, nýbrž rozpaky nad tím, čím se vlastně autorská verze liší od té producentské, která se hraje v kinech. Několik záběrů nijak nápadité penetrace a pětadvacet minut rozvleklé pseudoerotickofilosofické exhibice protagonistů neobohatilo dílo o novou dimenzi snad ani z hlediska režisérových skalních příznivců, natož z pohledu těch, kteří přistupují k jeho manipulativní tvorbě s rezervou. Případné dotazy nicméně zůstaly nezodpovězeny, režisér se totiž po svém výstředním fotodefilé v triku s nápisem „PERSONA NON GRATA“, které obdržel na festivalu v Cannes za kontroverzní výroky při premiéře Melancholie (Melancholia, 2011, recenze v A2 č. 12/2011), na tiskovou konferenci nedostavil.
Větší událostí se tak stalo uvedení zahajovacího snímku Berlinale, filmu Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel) amerického režiséra Wese Andersona. Esteticky vytříbená komedie z meziválečného období, odehrávající se v imaginární středoevropské republice, líčí kuriózní osud šéfa hotelu plného podivínských hostů a jeho věrného pikolíka. Svižné tempo, perfektní mizanscéna a jadrné dialogy garantují kultivovanou zábavu, což dokazuje i Velká cena poroty, kterou si film z Berlína odvezl.
Virus nesourodosti
Ostatní soutěžní filmy byly o poznání méně ambiciózní a celkově se vyznačovaly nedůsledně rozvíjenou charakteristikou postav a stěží vystopovatelnými motivy jednání, což značně znesnadňovalo spoluprožívání předestíraných traumatických osudů. Takové byly bez výjimky všechny latinskoamerické tituly. Peruánka Claudia Llosa, která si z Berlinale 2009 odvezla za La teta asustada (Mléko strachu) Medvěda za nejlepší film, vypráví v anglicky mluveném snímku Aloft obrazově podmanivé, nicméně dramaturgicky rozklížené drama matky, která po nešťastné smrti mladšího ze svých synů zbylé dítě opustí, aby se mohla věnovat kariéře léčitelky. K této zjednodušující formulaci se ale divák dobere až v závěru dvouhodinového nelineárně rozvíjeného vyprávění, vedeného z pohledu přeživšího syna. Eliptické scény plné emocí, o jejichž kontextu se člověk jen těžko dohaduje, postupně směřují pozornost spíše k vizuální slasti z jímavě nasnímané krásy drsného kanadského severu, na jehož zmrzlých pláních a jezerech se většina příběhu odehrává. I když se prožitek z několika scén zaryje hluboko pod kůži, překombinovanost scénáře spolu s nezvládnutou režií jindy přesvědčivé autorky představovaly jedno z hořkých berlínských zklamání.
Vybudovat přitažlivě zneklidňující, místy až strhující atmosféru se zpočátku dařilo také Brazilci Karimu Aïnouzovi ve filmu Praia du futuro. Příběh plavčíka, kterému se poprvé nepovede zachránit lidský život, se zprvu rozvíjí jako existenciální drama, ale už ve druhé kapitole se rozmělňuje do sladkobolného gay melodramatu a ve třetí části vůbec začíná připomínat telenovelu.
Virus žánrové nesourodosti a logické kolize při snaze rozšifrovat pohnutky hrdinů se jako jednomu z mála filmů vyhnul „časosběrné fikci“ Boyhood (Chlapectví) Richarda Linklatera. Tento snímek byl anoncovaným hitem už v Sundance a čekání na jeho uvedení v předposlední den festivalu se podobalo oddalovanému vyvrcholení. Tím spíš, že celková úroveň soutěžních filmů byla do té doby hluboce neuspokojivá. Dvanáct let vznikající dílo zachycuje rok po roce život chlapce od šesti let do počátku dospělosti. Linklater záměrně vynechává zlomové životní okamžiky a soustředí se spíše na pozadí banální události a psychologické nuance. Jejich prostřednictvím zachycuje nejen protagonistu a jeho blízké, ale také společnost na prahu nového milénia. Podobně univerzální dílo, které netíhne k sentimentu, a přesto zanechává hluboce intimní prožitek, se na Berlinale už nevyskytlo. Díky bohu si to uvědomila i jinak nepříliš prozíravá porota a odměnila Linklatera aspoň cenou za režii.
Autorka je filmová publicistka.