Architektura mluví sama za sebe

V osmdesátých letech jste se věnoval fotografování architektury. Jak to ovlivnilo váš pohled na ni?

Architektura mě fascinovala, ale když jsem dostudoval, nebyl jsem si úplně jistý, že bych architektem skutečně chtěl být. Začal jsem architekturu fotografovat – mohl jsem si ji tak nejdřív pořádně prohlédnout, než jsem ji začal sám vytvářet. Fotil jsem, co mě zajímalo. Věnoval jsem se například horským elektrárnám, líbila se mi jejich syrovost a invenčnost. Byly vždy založené na nějaké jednoduché myšlence, což bylo něco, co mi tehdy ve švýcarské architektuře a diskusích o ní hodně chybělo. Všichni se tehdy zabývali postmodernou a dekonstrukcí, které mě nepřitahovaly vůbec.

Původně jste chtěl být umělcem. Vaše modely mají určitou sochařskou kvalitu. Je vaše pojetí architektury ovlivněno některými umělci, například Richardem Serrou?

Fascinuje mě jednoduchost, konkrétně jednoduchost myšlenky nebo konceptu. Není pro mě tolik důležitý vzhled nějakého objektu. Mám rád, když se začíná od základní ideje, z níž se pak vyvine něco velice komplikovaného nebo dokonce chaotického. Řada mých nedávných projektů, například byty v São Paulu nebo mrakodrap v Čeng­čou v Číně, se inspirují chaosem a anarchií, jejich struktura není hned zřetelná či předvídatelná. Na počátku je ale vždy jasný záměr. Minimalismus pro mě na jedné straně znamená určitý vztah k idejím, na druhé straně umožňuje vyvarovat se zbytečných prvků, které by mohly bránit v pochopení hlavního tématu. Není třeba nacpat do budovy vše. Je mnohem zajímavější zaměřit se na něco konkrétního a vynechat všechno ostatní, co by to mohlo narušit. Moje stavby vypadají velice čistě a střízlivě. Není to však kvůli detailům, barvám, scénografii nebo příběhu, který se snažím vyprávět, ale díky architektonickým principům, které se snažím vyjevit, zviditelnit. Velice často totiž zůstávají skryté za přílišným množstvím vizuálních prvků.

V jednom rozhovoru na Benátském bienále v roce 2010 jste řekl, že architektura je způsob kritického komentáře k práci jiných. Můžete to rozvést?

Existují různé důvody, proč něco začít dělat. Můžete být spokojený s tím, co je, a pak to jen stvrzujete tím, že to opakujete. To je v pořádku, je to jedna z možností. Já se ale necítím příliš spokojen s naší současnou situací. Mohl bych ji zkoumat a reagovat na to, jak svět funguje. To mě ale nebaví. Stavby jsou pro mě především autonomní díla, beru je, jaké jsou, nemyslím si, že odkazují k tomu či onomu, že jsou obrazem naší společnosti. Věřím v architekturu jako samostatnou disciplínu. Architektura musí především mluvit sama za sebe, měli bychom ji zakoušet a chápat především jako architekturu, ne jako něco jiného. Zajímá mě samotné médium, jeho čistota, a proto se mi tak nelíbí to, co vidím kolem sebe. Jelikož je to moje povolání, můžu ukázat na konkrétních příkladech, jak by architektura mohla vypadat, co by mohla znamenat, jak bychom ji mohli zažívat.

Z toho, co říkáte, se zdá, že věříte ve společenskou funkci architekta. Zároveň však uvádíte, že vašim cílem není zlepšit svět, ale něco nového se naučit a dozvědět. Jak byste to vysvětlil?

Může se to zdát rozporuplné, ale skutečně si nemyslím, že by architektura mohla změnit společnost. Naopak se domnívám, že společnost má obrovský vliv na architekturu. Jediná politická role, kterou jsem ochoten hrát, spočívá v obraně svobody architektury a vlastní svobody architekta. Je běžné, že odmítám zakázky, které mě odsuzují k funkci dekoratéra něčeho, co už je předem určené. To není nic pro mě. Často se nacházím v jisté hraniční pozici, kdy ještě stále mohu ovlivňovat náplň a organizaci prostor, které navrhuji, ale je to křehká svoboda, můžou mi ji kdykoliv vzít. Když jsem pracoval ve Varšavě na projektu Muzea moderního umění, za žádnou cenu jsem nechtěl stavět symbolickou nebo ikonickou budovu a jsem hrdý, že jsem si to uhájil, i když se budova ještě nepostavila. Navrhl jsem neikonickou stavbu pár let předtím, než z toho Rem Koolhaas udělal velice módní architektonický trend.

Mluvíte o neikonické architektuře, přitom ikoničnost je jedním z hlavních rysů veřejných budov stavěných v současnosti. Vaše muzeum je ale dozajista monumentální. Jak by podle vás měly veřejné budovy dnes vypadat?

V současnosti pracuji často v Číně, všechny budovy, které tam stavím, jsou v podstatě veřejné instituce. Jsou obrovské a mají na město velký vliv, to je velice důležité. A je jedno, že se třeba jedná o banku, ta je také veřejnou institucí. Co se týče muzea ve Varšavě – nechtěl jsem vytvořit ikonickou stavbu, která by byla viditelná a rozeznatelná zdálky, jako v případě Paláce kultury a věd. Chtěl jsem, aby vyjevila své ikonické vlastnosti, jen když do ní vstoupíte nebo když se procházíte v její bezprostřední blízkosti. Diskuse o ikonických budovách, jež vytvářejí identitu města a nelze na ně jen tak zapomenout nebo si je splést s jinými stavbami, mi nic neříkají. Zajímá mě sám prostor, a ne to, jak se jeví zvnějšku.

Mimo veřejné instituce jste také navrhl byty pro chudé v Latinské Americe. Jak jste se dostal k projektu favel v São Paulu?

Byla to náhoda. Byl jsem vyzván, abych přispěl návrhem ke zlepšení favel. Byl to workshop organizovaný městem. Moje matka je Brazilka – vždycky mi říkala, že když vstoupíte do favely, tak vás zastřelí. Takže mě to lákalo – chtěl jsem favelu zažít. Začalo to jako turistický výlet, dva týdny jsem se toulal po místech, která jsem měl jako švýcarský architekt vylepšit. Po dvou týdnech jsem ale řekl, že je vylepšit nemůžu, protože se mi favely líbí takové, jaké jsou, a nezdá se mi, že by bylo vůbec možné je nějak zlepšit. Místo toho, abych je měnil, jsem je chtěl naopak rozšířit. V rámci workshopu jsem svůj návrh prezentoval i představitelům místních komunit, a těm se ten nápad velice líbil, jelikož vzdával hold místu, kde žili. A tak jsme začali stavět nové favely. Řada lidí se z favel musí odstěhovat, nikoli z důvodu, že by se jim tam nelíbilo, ale kvůli záplavám, technickým závadám a zdravotním problémům. Lidé se pak většinou stěhují do modernistických domů, které jsou ale velice anonymní. Chtěl jsem postavit pro tyto lidi bydlení, v němž by nemuseli měnit svůj životní styl. Byl to jistě sociálně angažovaný projekt. Ale kdybych měl postavit dům pro bohatého člověka v Curychu nebo v Praze, vnímal bych to podobně – jako společenský závazek: snažil bych se o co nejlepší výsledek a choval bych se k těm lidem úplně stejně.