Zpuchřelé mávátko

Ekonomové často mluví o takzvané teorii komparativních výhod. V poslední době jsme mohli slyšet její posvátné znění přímo z úst nejcitovanějšího českého ekonoma roku 2010, Davida Marka, a sice v pořadu Máte slovo moderátorky Michaely Jílkové. O co se jedná?

S ekonomickou teorií, která se stala základním stavebním kamenem liberální argumentace o prospěšnosti světového volného obchodu, přišel na počátku 19. století David Ricardo. Teorie komparativních výhod říká, že jedině díky zbourání ekonomických hranic mezi státy můžeme dosáhnout efektivního využívání výrobních prostředků a v důsledku se budeme mít všichni lépe. Pravdivost takového tvrzení ovšem závisí na určitých předpokladech, o kterých v ekonomickém mainstreamu jen těžko uslyšíme. Z prostého důvodu: jsou v rozporu se skutečným stavem věcí. Z klasické ekonomické teorie se tak stává stále podezřelejší záminka k podpoře nadnárodního kapitálu – jakési zpuchřelé ideologické mávátko.

Politická, nikoli tržní síla

Má­li teorie komparativních výhod fungovat, nesmějí především existovat žádné externality. Jenomže realita je jiná. Díky nepřítomnosti ekonomických hranic je například zahraniční firma, která znečišťuje životní prostředí, zvýhodněná před domácími firmami, které jsou omezené státní regulací. Slepé následování chiméry komparativní výhody tak v důsledku vede k větší devastaci přírody a ekologicky odpovědná politika státu pouze vytváří prostor pro větší exploataci životního prostředí zahraničními firmami. Ani devastace životního prostředí ovšem nemá hranice.

Dalším předpokladem dané teorie je efektivita využití výrobních faktorů. Pokud se třeba v nějaké továrně vyrábí nábytek a situace na mezinárodním trhu ukáže, že v tomto oboru nedisponuje komparativní výhodou a měla by se věnovat kupříkladu počítačovým součástkám, továrna na nábytek se podle teorie komparativních výhod přestaví na továrnu na součástky a dojde tak k efektivnímu vy­užití výrobních faktorů. Tento předpoklad však ztrácí reálné kontury ve chvíli, kdy je kapitál mezinárodně mobilní. Továrna se tak nebude přizpůsobovat nové výrobě, ale jednoduše přesídlí na území jiného státu. To je sice z globálního hlediska – a především z hlediska podnikatele – efektivní, ale pro konkrétní stát to znamená ztrátu kapitálu a růst nezaměstnanosti. Komparativní výhody jsou tedy podmíněné a veškerou zásluhu na jejich existenci má síla politická, nikoli tržní.

Ricardova teorie na jedné straně předpokládá mezinárodní imobilitu výrobních faktorů, na straně druhé však jejich dokonalou mobilitu uvnitř jednoho státu. Jenže pokud je pracovní síla v určité míře imobilní, namísto její efektivní realokace se z krátkodobě nadměrné pracovní síly stanou dlouhodobě nezaměstnaní a dané odvětví ovládne cizí produkce. Mezi překážky imobility patří nedostatečná kvalifikace, neschopnost nést náklady na přestěhování nebo jakákoli forma hypotéky, sociální a rodinné vazby, životní styl a podobně. Problém samozřejmě nastává také ve chvíli, kdy nová výroba vyžaduje menší počet pracovníků než ta předchozí. Potom ani mobilita nikomu příliš nepomůže.

A konečně, zcela nenaplněným předpokladem je neexistence takzvaných výnosů z rozsahu. Podle tohoto předpokladu by firma s větší produkcí neměla mít nižší ­náklady než firma malá, a neměla by proto hrozit monopolizace daného podnikání. Jenže skutečnost je opačná – což znamená, že samotná efektivita není pro úspěch nejdůležitější. Rozhodující je velikost. Tuto situaci ovšem nedokáže vyřešit volný trh, nýbrž plánování na úrovni státu.

Lexikon zaříkadel

Uvolnění mezinárodního obchodu je receptem, který nám teorie komparativních výhod předepisuje jako léčebnou kúru ekonomického růstu. Jenže daná teorie je statická, což znamená, že analyzuje momentální rozložení výrobních faktorů a říká, co by mělo být jinak. Neříká ale nic o tom, jaké by mělo být jejich rozložení v budoucnosti. Neposkytuje žádný plán, jak se dopracovat k ideální efektivitě. Můžeme se pouze dovědět, co je špatně a co je zapotřebí změnit. Nevíme však, jakým způsobem se daná změna má uskutečnit, nedozvíme se, že existují dodatečné náklady ani že změny mohou být v dané situa­ci ne­uskutečnitelné. Vzhledem ke změnám ve světové ekonomice, narůstajícímu pohybu kapitálu a globální mobilitě výrobních faktorů, zbytnění finančního sektoru, rostoucí úloze dluhu a vzniku oligopolů v celé řadě odvětví pak lze konstatovat, že se teorie komparativních výhod stále více vzdaluje ekonomické realitě.

Lpění na této teorii souvisí s ekonomickou krizí. Obvyklým řešením hospodářských krizí totiž bývalo uzavírání státních ekonomik. Také krize roku 2007 tak vyvolala u vlastníků kapitálů obavy z protekcionismu – a ovšem také strach z posílení politické levice. Mezi implicitní příčiny ideologické reinkarnace Ricardovy teorie lze počítat i krizi politiky. V celé Evropě, a se specifickou vervou i v Česku, sehrává ekonomie roli určité opozice vůči politice, a sice svým tlakem na státní sektor, potažmo tlakem kapitálu na práci. A právě politická krize se jeví jako možnost zaútočit na některé dosud pevně hájené pozice. Jedná se o ideologii ekonomismu v nejčistší podobě: k čemu potřebujeme politiku, když všemocná ekonomie disponuje celým lexikonem kouzelných zaříkadel? Je však evidentní, že dnešní situace už není pro Ricardův model zdaleka tak příznivá.

Jako hlavní argument v prosazování celosvětového volného obchodu slouží teorie komparativních výhod jen malému procentu světové populace – vlastníkům velkého kapitálu. Celosvětová konkurence na trhu práce totiž nahrává kapitálu, který těží z tlaku na reálné mzdy a na státní regulace, které jsou naopak nuceny závodit s konkurencí až k bodu, kde na pracovníky čeká nulová sociální ochrana, nedostatečné mzdy, prekarizovaná práce, obecně špatné pracovní podmínky a další „stavební kameny“ konkurenceschopnosti. Argument „většího koláče“, který je možné rozdělovat díky volnému obchodu, je lichý, protože z něho těží pouze vlastníci mezinárodního kapitálu. Pracujícím nezbývá než zúročit hromadící se frustraci.

Autoři studují ekonomii a filosofii.