Rozhodl jsem se pro osobní odvetu za Krym a přestal jsem kupovat benzín na čerpadlech Lukoil. Chtěl jsem zastavit u Shellu, ale pak jsem si vzpomněl na tragédii s ropnou plošinou. U dalších značek to pokračovalo, až jsem se nakonec rozhodl natankovat u jakési firmy MOL. Nedalo mi to a doma jsem se podíval na internet. Dost jsem se pak podivil, kdo všechno může za oficiálně maďarskou společností stát. Proč o tom mluvím? Je mi jasné, že pokud budu chtít dál jezdit na chalupu autem, budu muset u benzínek pokrytecky přivírat oči. Kde se nachází hranice mezi tím, co ještě chceme vědět o našem světě, a informacemi, po kterých už ve vlastním zájmu radši ani nepátráme? A má někdo právo nás za to odsuzovat? Tyto otázky jsem si kladl také po zhlédnutí videa Bez loga na webu A2larm.cz, jež bylo věnované „utajené reklamě jednoho pivovaru“ spojené s rapperem Vladimírem 518.
„Když jsem přebíral cenu Anděl, také mě nikdo neupozornil, že hlavním sponzorem večera je ČEZ. Když mě bookují na koncert, například na festival Mighty Sounds, neupozorňují mě, že festival sponzoruje Jägermaister. A já je zpětně nepodezírám, že jsem vlastně nechtěně vystoupil na akci v rámci reklamní kampaně toho či onoho. (…) Nemůže být prostě vše placeno ze státních peněz, to by ani nebylo správné, tím bychom se vrátili před rok 1989. Zdroje financování mají být různé a obsah projektů má zůstat svobodný a čistý. To je můj názor a podle toho se chovám,“ píše Vladimír 518 v odpovědi na kritiku. Ta, společně s rapperovou reakcí, vzbudila až nečekaný zájem a otevřela prostor pro diskusi mezi kritiky i obhájci spolupráce umělců a podnikatelských subjektů.
Vladimír 518 je tvůrce, který už několik let dovedně balancuje na hraně mezi popem a subkulturou. Nechme stranou, co si představuje pod výrazy „svobodný“ a „čistý“ v souvislosti s napojením na soukromou společnost. Na podobnou otázku si musí každý odpovědět sám, pokud si ji tedy vůbec položí. Co mě na zmíněném videu udivilo, byl jednak fakt, že autorům nestálo za to oslovit hlavní postavu jejich dokumentu, ačkoliv chtěli „odhalit, pojmenovat a vysvětlit“ kampaň, jejíž je zásadní součástí. A následně výpovědi respondentů, jež se nesly ve stylu „Nechtěli jsme, ale pak jsme to tak nějak udělali“. Celá ta hra na zaprodance a jejich oklamané oběti nepůsobí příliš věrohodně. Všichni zúčastnění jsou dospělí lidé, a pokud měli jakékoli obavy (jak sami uvedli), pak bych očekával, že si tuto zásadní informaci zjistí. Ten, kdo snad nezná projekty Vladimíra 518, si je může snadno dohledat, stejně jako informace, s kým spolupracuje nebo s jakými médii komunikuje. Takto pojatá reportáž bohužel působí spíš kontraproduktivně.
Zajímat se o zdroje financování nejrůznějších uměleckých aktivit, výstav nebo institucí je potřeba. Jen díky tomu můžeme reagovat například na snahy developerů a finančních skupin ovládnout lukrativní prostory nebo projekty. Kauzy kolem výstavní síně Mánes, Jízdárny Pražského hradu nebo Artbanky byly dostatečně varující. Přesto se domnívám, že případy transparentního financování kulturních a vzdělávacích projektů soukromou společností se pomalu stávají normou. Pochopitelně se jich však nikdo, pokud opravdu nechce, účastnit nemusí. Jakub Stejskal ve svém příspěvku na A2larmu píše, že „některé peníze smrdí víc“, a já tvrdím, že je na každém, aby posoudil, jaký smrad ještě snese a jaký už ne.
Finanční podpora zahraniční společnosti galerii, ve které pracuji, je běžně respektována, stejně jako fakt, že stejný subjekt stojí i za vznikem významné sbírky současného umění. Díky podobné podpoře ze soukromé sféry přežila celá řada nejrůznějších uměleckých aktivit, výtvarných instalací, galerií i kulturněspolečenských periodik. A stejně jako v případě Tranzitdisplay (a řady dalších veřejně či skrytě podporovaných projektů) nepředpokládám, že by mohlo docházet k nějakému ovlivňování práce lidí, kteří za nimi stojí.
Je snadné přestat tankovat benzín od neskrývaně ruského distributora. Je rovněž snadné učinit z jejich jmen symboly naší nenávisti. To, že již ne tak očividně spoluvlastní i rakouské, maďarské a české firmy, většinou „přehlédneme“, neboť někde zkrátka natankovat musíme. Je to pokrytecké, a zároveň lidské a pochopitelné. Nebo snad ne?
Když nad tím tak přemýšlím, přece si jen vybavím situaci, kdy jsem zažil pokusy o manipulaci. Jednalo se o ovlivňování dramaturgie, dosazování nekompetentních osob na pokyny „shora“, nařizování, jaké výstavy by se měly pořádat, a vyhrožování zastavením dotací. Jen tyto praktiky nepocházely od žádné banky, spořitelny ani telefonní společnosti či stavební firmy. Bylo to v galerii financované z veřejných peněz a stáli za tím námi placení úředníci.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.