Můžeme kritizovat Foucaulta?

Jste editorem knihy Critiquer Foucault. Les années 1980 et la tentation néolibérale [Kritizovat Foucaulta. Osmdesátá léta a neoliberální pokušení], která dává Michela Foucaulta do souvislosti s neoliberalismem a která určitě nadzvedla mnohým mandle…

To doufám – je to její záměr. Chtěl jsem se rozžehnat s příliš konsensuálním obrazem Foucaulta, který ho znázorňuje v naprosté opozici k neoliberalismu i na sklonku života. Myslím si, že tradiční interpretace jeho pozdního díla jsou chybné, případně se alespoň některým otázkám vyhýbají. Pro část radikální levice se stal svým způsobem nedotknutelnou postavou. Kritika jemu věnovaná je přinejmenším plachá.

Tato slepota je překvapivá, protože když jsem se ponořil do četby jeho textů, byl jsem zaskočen shovívavostí, již Foucault projevil vůči neoliberalismu. Nejde jen o jeho přednášky na Collège de France, ale také četné články a rozhovory, které jsou všechny snadno přístupné. Foucault viděl v neoliberalismu mnohem méně byrokratickou a méně disciplinující podobu politiky, než jakou nabízel poválečný sociální stát. Představoval si neoliberalismus, který by nepromítal na individuum nějaké své antropologické modely, ale který by tváří v tvář státu nabízel jedincům větší autonomii.

Koncem sedmdesátých let jako by se posunul směrem k „druhé levici“, minoritní, ale intelektuálně vlivné tendenci francouzského socialismu. Její součástí byl Pierre Rosan­vallon, jehož texty Foucault oceňoval. Zdál se mu lákavý její antietatismus a touha „odstátnit francouzskou společnost“.

Kniha ovšem nemá být nějakou denunciací. Uznáváte kvality Foucaultova díla…

Jeho dílem a osobností jsem samozřejmě fascinován. Také silně oceňuji nedávno vydanou práci Geoffroye de Lagasnerieho, který u Foucaulta nachází touhu použít neoliberalismus k proměně levice. Podle našeho názoru ho ale využívá víc než jen jako nástroj: přisvojuje si neoliberální pohled, aby levici podrobil kritice.

Lagasnerie zdůrazňuje hledisko, které se mi zdá být zásadní a zasahuje jádro četných problémů kritické levice: tvrdí, že Foucault byl jedním z prvních, kteří brali texty neo­liberalismu vážně a četli je pečlivě. Před ním byly tyto intelektuální plody obecně odbývány a vnímány jako naivní propaganda. Podle Lagasnerieho Foucault prorazil symbolickou bariéru, kterou intelektuální levice vybudovala vůči neliberální tradici. Foucault nám dovolil číst tyto autory a porozumět jim, odhalit v nich komplikovaný a podnětný myšlenkový celek. Je nepopiratelné, že Foucault se nebál zkoumat soubory teoretických textů velmi rozdílných horizontů a neustále zpochybňovat své vlastní myšlenky.

Naopak intelektuální levice bohužel zůstala často uvězněna v přístupu počítajícím se „školami“ a odmítala a priori diskutovat o myšlenkách a tradicích, které vzešly z odlišných východisek, než byla její vlastní. To je velmi nebezpečný postoj. V důsledku toho se ocitáme mezi lidmi, kteří prakticky nikdy nečetli myšlenky zakladatelů politické ideologie, již údajně napadají. Jejich obeznámenost s tématem je často omezena na několik málo zjednodušujících banalit.

V knize napadáte Foucaultovu představu sociálního zabezpečení a přerozdělování bohatství.

Jde o překvapivě neprozkoumané téma vzhledem k obrovskému souboru foucaultovských textů. Můj zájem o sociální zabezpečení původně nebyl spojen s Foucaultem, ale zkoumání této otázky mne dovedlo k úvaze, nakolik jsme se v posledních čtyřiceti letech odvrátili od politiky zacílené na potírání nerovností a zakotvené v sociálním zabezpečení k politice zaměřené na boj s chudobou, který se čím dál více točí kolem konkrétně alokovaných finančních rozpočtů a cílových populací.

Přitom tento obrat od jednoho cíle k druhému naprosto proměňuje pojetí sociální spravedlnosti. Boj s nerovnostmi (jak omezit největší rozdílnosti) se velmi odlišuje od boje s chudobou (jak zajistit minimální prostředky těm nejvíce znevýhodněným). Vykonat tuto malou revoluci vyžadovalo roky práce na delegitimizaci sociálního zabezpečení a institucí pracující třídy.

Že se této operace sám přímo účastnil, vyšlo najevo, když jsem pročítal Foucaultovy texty z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Nejenže zpochybnil sociální zabezpečení, byl zároveň okouzlen alternativou negativní daně z příjmu navrhovanou Miltonem Friedmanem. Podle něj byly mechanismy sociální pomoci a sociálního pojištění, které spolu s vězením, kasárnami nebo školou řadil k nepostradatelným institucím „výkonu moci v moderních společnostech“.

Vzhledem k mnoha vadám tradičního systému sociálního zabezpečení se Foucault zajímal o možnost nahradit ho negativní daní z příjmu. Úvaha je relativně jednoduchá: stát vyplatí podporu každému, kdo se nachází pod určitou hladinou příjmu. Cílem je zajistit bez velké administrativy takový stav věcí, aby se nikdo neocitl pod určitou minimální úrovní.

Ve Francii se tato debata začíná objevovat v roce 1974 prostřednictvím knihy Lionela Stoléruho Vaincre la pauvreté dans les pays riches [Dobývání chudoby v bohatých zemích]. Foucault osobně potkal Stoléruho několikrát, když byl poradcem pravicového francouzského prezidenta Valéryho Giscarda d’Estainga. Celou jeho práci protkává důležitý argument, který přímo přitáhl Foucaultovu pozornost: ve friedmanovském duchu rýsuje rozdíl mezi politikou, která hledá rovnost (socialismus), a politikou, která jednoduše usiluje vymýtit chudobu, aniž by útočila na nerovnosti (liberalismus).

Stoléru tvrdí, že „doktríny mohou vést buďto k politice, která usiluje o vymýcení chudoby, anebo k politice snažící se omezit rozdíl mezi bohatými a chudými“. Nazývá to „hranicí mezi absolutní a relativní chudobou“. Zatímco první odkazuje jednoduše k arbitrárně determinované úrovni (k níž se obrací negativní daň z příjmu), druhá chce překonat nerovnosti mezi jednotlivci (k čemuž směřuje sociální zabezpečení a sociální stát). V sázce přesunu od jednoho k druhému je politické téma: přijetí kapitalismu jako dominantní ekonomické formy.

Z tohoto hlediska Foucaultovo stěží skrývané nadšení pro Stoléruho návrh bylo součástí širšího hnutí, které šlo ruku v ruce s úpadkem egalitářské filosofie sociální bezpečnosti ve prospěch volného trhu orientujícího se na boj proti „chudobě“. Jinými slovy, jakkoli se to zdá být překvapivé, boj s chudobou je dalek toho, aby omezoval účinky neoliberální politiky – ve skutečnosti svědčí o její politické hegemonii.

Potom není žádné překvapení, když vidíme největší světové majetky Billa Gatese nebo George Sorose zapojené do boje proti chudobě, ačkoli zároveň podporují, bez jakéhokoli zjevného rozporu, liberalizaci veřejných služeb, destrukci všech mechanismů přerozdělování bohatství a jiné „přednosti“ neoliberalismu.

Boj s chudobou tak umožňuje začlenit sociál­ní otázky týkající se politické agendy, aniž by bylo nutné bojovat proti nerovnosti a strukturálním mechanismům, které ji vytvářejí. Tento vývoj byl nedílnou součástí neoliberalismu. Cílem mého textu je ukázat, že Foucault na něm měl svůj podíl odpovědnosti.

Ten, kdo kritizuje „raison d’être“ státu, je údajně liberální. Ale nezapomíná se pak na tradici anarchismu a marxismu, od Bakunina po Lenina? Nepřehlížíte tento rozměr?

Nemyslím si to. Kritika ze strany marxistické nebo anarchistické tradice se značně odlišuje od té, kterou formuloval Foucault. A nejen on, také třeba významný proud marxismu v sedmdesátých letech.

Především všichni ti staří anarchističtí a marxističtí autoři nevěděli nic o sociálním zabezpečení ani o podobě státu po roce 1945. Stát, o němž mluvil Lenin, byl státem vládnoucí třídy, v němž pracující nehráli žádnou roli. Právo volit například nebylo až do předválečné doby skutečně všeobecné. Takže je těžké domýšlet si, co by si mysleli o těchto institucích a jejich takzvaném buržoazním charakteru.

Vždycky mě silně dráždila myšlenka, která je mezi radikální levicí poměrně populární, že sociální zabezpečení není v konečném důsledku nic víc než nástroj sociální kontroly ze strany velkokapitálu. Dokládá naprosté nepochopení historie a původu našich systémů sociální ochrany. Tyto systémy neustavila buržoazie ke kontrole mas. Byly výsledkem silné pozice dělnického hnutí po osvobození. Logika trhu a obrovská rizika, která trh kladl na jejich bedra, donutily dělníky vyvinout mechanismy částečného zespolečenštění příjmů.

V počáteční fázi průmyslové revoluce byli plnohodnotnými občany jedině vlastníci nemovitostí a – jak zdůrazňuje sociolog Robert Castel – jedině díky sociálnímu zabezpečení skutečně došlo k „sociální rehabilitaci nemajetných“. Právě sociální zabezpečení ustavilo vedle soukromého majetku i společenské vlastnictví, které uvedlo na scénu občanství lidu.

Můžeme samozřejmě bědovat nad podobou, v níž sociální zabezpečení skutečně funguje, ale kritizovat nástroj a jeho ideologický základ jsou dvě různé věci. Když Foucault říká, že „nemá téměř žádný smysl mluvit o ‚právu na zdraví‘“, a ptá se, zda je legitimní, aby lidé požadovali naplnění svých zdravotních potřeb, už se skutečně nepohybujeme v rámci anarchistického programu. Podle mne bychom, na rozdíl od toho, co tvrdí Foucault, měli prohloubit sociální práva, která už máme – měli bychom stavět na tom, co už existuje.

Když čtu filosofku Beatrizi Preciadu, která v Libération píše, že „nebudeme oplakávat konec sociálního státu, protože sociální stát je také psychiatrická léčebna, vězení, patriarchálně­koloniálně­heteronormativní škola“, říkám si, že neoliberalismus udělal mnohem víc, než že jen transformoval naši ekonomiku – od základu rekonfiguroval sociál­ní imaginaci „libertariánské“ levice.

Několika málo intelektuálům, kteří Foucaulta kritizují, jako jsou Jean­Marc Mandosio, Régis Debray či Yvon Quiniou, vadí v podstatě to, že se vymezuje spíše sociokulturně než socioekonomicky. Pokud se zaměříme na „marginální“ jedince či skupiny (vyloučené, vězně, blázny, „abnormální“, sexuální minority), neumožnil snad Foucault, aby se o všech těchto lidech, které ortodoxní marxismus, zaměřený pouze na ekonomické vztahy, ignoroval, začalo konečně mluvit?

Jednoduše ze tmy vytáhl na světlo celé spektrum útlaků, které byly předtím neviditelné. Ale jeho přístup neměl tyto problémy pouze předložit: snažil se dát jim politickou centralitu, jež by mohla být kritizována. Podle Foucaulta a mnoha autorů té doby dnešní dělnická třída zburžoazněla, je dokonale integrována do systému. „Privilegia“, která získala po válce, jí znemožnila být nadále původcem sociální změny a učinila z ní brzdu revoluce. Tato myšlenka byla ve své době velmi rozšířená, lze ji nalézt u tak různých autorů, jako jsou Herbert Marcuse nebo André Gorz. Gorz dokonce šel tak daleko, že o dělnické třídě mluvil jako o privilegované menšině. Konec této centrality – která znamenala rovněž konec centrality práce – pak našel své vyústění v bojích proti marginalizaci etnických nebo sociálních minorit. „Lumpenproletariát“ (Foucaultovými slovy „nouveaux plébéiens“) jako by získal novou popularitu a byl nyní považován za skutečně revoluční subjekt.

Problém vykořisťování a bohatství byl posléze nahrazen problémem příliš velké moci, kontroly nad jednáním jednotlivce a forem moderní „pastýřské moci“. Na počátku osmdesátých let se zdálo být jasné, že pro Foucaulta už dále otázka redistribuce bohatství neexistuje. Neměl problém napsat: „Potřebujeme ekonomiku, která se nezabývá jen výrobou a distribucí, ale ekonomiku, která se vyrovnává s mocenskými vztahy.“ V tomto pojetí jde méně o boj s mocí „jako ekonomickým vykořisťovatelem“ a více o boj s mocí v každodenním životě, ztělesňovaný obzvláště feminismem, studentskými hnutími nebo vězeňskými vzpourami.

Problém zřetelně nespočívá v tom, že se na světlo dostane seznam všech forem nadvlády, které byly doposud ignorovány, ale v tom, že jsou tyto formy nadvlády stále více a více teoretizovány a přemýšlí se o nich mimo koncept vykořisťování. Namísto aby se nastínila teoretická perspektiva, jež by hledala souvislosti mezi těmito problémy, jsou krůček po krůčku stavěny proti sobě, či dokonce považovány za protichůdné.

Přesně za to Foucaulta někteří kritizují: za vzývání postavy „delikventa“, zločince, lumpa a současně za zesměšňování „konzervativního“ dělníka a pracujícího.

Odmítnutí dělnické třídy mělo velmi překvapivé účinky. Do centra veřejné debaty postavilo coby základní politický problém sociální vyloučení nezaměstnaných, imigrantů a mladých na předměstích. Tento vývoj nakonec vedl k tomu, aby byli jak pravicí, tak levicí jako ústřední problém chápáni „vyloučení“ – k ideji, že se nyní postindustriální společnost rozdělí na ty, kteří mají přístup k pracovnímu trhu, a ty, kteří jsou z něj do určité míry vyloučeni. Pozornost se tedy přemístila od světa práce k sociálnímu vyloučení, chudobě nebo nezaměstnanosti.

Toto uvažování, které na pravici i levici přeformulovalo sociální otázku na konflikt mezi dvěma frakcemi proletariátu, spíše než mezi kapitálem a prací, je třeba ještě prozkoumat. Na pravici je cílem omezit sociální práva „přebytečného obyvatelstva“ (surnuméraires) tím, že se proti nim zmobilizují „pracující“ (actifs), zatímco na levici se jedná o mobilizaci „přebytečného obyvatelstva“ proti zburžoaznění „pracujících“. Obě strany přitom přijímají ústřední pozici těch, kteří jsou vyloučeni ze sféry stabilní práce, místo aby postavili do centra zájmu pracující.

Můžeme si tedy položit otázku, zdali Margaret Thatcherová nevyjadřovala v inverzní podobě teze Foucaulta nebo Andrého Gorze, když proti sobě stavěla chráněnou a hýčkanou spodinu a ty, kdo pracují. Jak můžeme nevidět paradoxní souvislost mezi Gorzovou „ne­třídou“ a „spodinou“ ultrakonzervativního ideologa Charlese Murraye? Ani pro Gorze, ani pro neoliberální hnutí nepředstavuje problém skutečnost vykořisťování, ale spíš jednotlivcův vztah k práci. Gorz vidí způsob života přebytečného obyvatelstva jako „osvobození“ od práce, zatímco Thatcherová vidí „neřestnou“ lenost, která musí být potírána. Jeden povyšuje „právo být líný“ do stavu ctnosti, zatímco druhý ji chápe jako nespravedlnost, která musí být zničena.

Ale obě verze fungují podle stejné logiky. Jak levice, tak pravice chce, aby bylo problémem „přebytečné obyvatelstvo“, čímž se mají nahradit ony zastaralé, dogmatické myšlenky, které umisťují vykořisťování do centra společenské kritiky. Levice i pravice chce poštvat proti sobě dvě frakce proletariátu, které, spolu s rozvojem neoliberální ekonomiky, vstoupily do zničujícího vzájemného zápasu.

Jak si potom vysvětlujete, že Foucault láká tolik příslušníků radikálních kruhů, kteří si přejí konec neoliberální epochy?

Předpokládal bych, že je to z velké části způsobeno samotnou strukturou akademického pole. Neměli bychom nikdy zapomínat, že připojením ke „škole“ nebo přihlášením k určitému teoretickému hledisku se přiřazujeme k intelektuálnímu poli, v němž se odehrává důležitý zápas o přístup k dominantnímu postavení.

Mocenské vztahy uvnitř akademického pole se od konce sedmdesátých let zásadním způsobem proměnily: po úpadku marxismu za­­ujal ústřední pozici právě Foucault. Ve skutečnosti nabízí pohodlnou pozici, která dovoluje zachovat určitý stupeň subverze, aniž by byla příliš narušena akademická pravidla. Odvolávání se na Foucaulta je relativně ceněné, často umožňuje jeho obhájcům publikovat v prestižních časopisech, připojit se k široké intelektuální síti či publikovat knihy.

Vaše kritika stavění vyloučených do centra politického boje patrně přivede v nadšení všechny možné druhy kontrarevolucionářů. Nebojíte se hrát jim do karet?

Existuje „konzervativní“ kritika Foucaulta – a potažmo i toho, co ve francouzské sociál­ní historii představuje květen 68. Už vůbec není okrajová: můžete ji najít mezi mysliteli konzervativní pravice, jako jsou Eric Zemmour nebo lidé z Národní fronty. Otevřeně se ohrazuje vůči feministickému, protirasis­­­tickému a kulturnímu dědictví května 68 a mnohem méně se vyjadřuje k ekonomickým dopadům neoliberalismu. Jako kdyby problém tkvěl v politickém liberalismu, který se objevil v osmdesátých letech, a jen když se vrátíme zpět, budeme mocni dosáhnout „faire société“.

S tímto způsobem myšlení, podle něhož umožnilo expanzi neoliberalismu zničení rodinných hodnot nebo komunitárních forem sociálních vazeb, se lze setkat často. V těchto analýzách můžeme najít zrnko pravdy, ale naprosto se mýlí, když navrhují návrat k „tradičnějším“ způsobům života. Míříme tím k mnohem autoritářštějšímu typu liberalismu, který se vrací k rodinným hodnotám, k blouznění o národní kultuře a starému dobrému kapitalismu před globalizací.

Pokud jde o „hraní do karet“, nemyslím si, že je to problém. V případě, že je tu potíž s některými aspekty dědictví května 68, levice nemá zavírat oči, protože krajní pravice něco říká, ale naopak předložit svůj vlastní úsudek, formulovat vlastní kritiku, aby v této ideologické bitvě zcela neprohrála. To je úkol, s nímž musíme začít, chceme­li rekonstruovat levici, aby byla současně radikální i lidová.

Z anglické verze textu Can We Criticize Foucault? (Jakobin, zveřejněno 12. 12. 2014) s přihlédnutím k francouzskému originálu Peut­-on critiquer Foucault? (Ballast, zveřejněno 3. 12. 2014) přeložila Marta Svobodová. Otištěno s laskavým svolením redakcí Jakobinu i Ballastu. Redakčně kráceno.