Příběhy zaslechnuté na ulici

Můžeme označit název vaší nejnovější knihy, souboru esejů a článků Bankovní ulice číslo nula, za alegorii?

V Bankovní ulici, jedné z hlavních ulic Reykjavíku, měly číslo nula veřejné záchodky. Když jsem byl mladý, bylo to jediné místo, kde se daly sehnat kondomy. Jedná se ovšem taky o symbol dnešní situace na finančních trzích. Bankovní ulice vyšla minulý rok a předchozí soubor esejů se jmenuje Bílá kniha. Jsou v mnoha ohledech produktem společenského vření na Islandu a osobně jim říkám „příběhy z reality“. Dnes už není potřeba psát romány, říkejte pouze pravdu. Ta je ostatně tak neuvěřitelná, že má rysy fantaskního románu. Při jejich psaní jsem dělal věci, které bych jako spisovatel dělat neměl. Píšu zde o ekonomii, společnosti a beru si ponaučení ze svého života romanopisce, básníka a společenského myslitele. Vše dávám dohromady, abych popsal dnešní situaci, protože součástí sociálního boje je také boj o jazyk. Když například politici, ekonomové, právníci ovládají společenský slovník a diskurs, v němž se odehrává veřejná debata, je tvarován tímto slovníkem, tvrdí o sobě, že oni jsou specialisté a my bychom do jejich práce neměli příliš zasahovat. Jako spisovatel disponuji metodami, které byly vyvíjeny po celou historii lidstva: vyprávím příběhy a píšu verše. Proč bych nemohl mít na tyto záležitosti taky nějaký náhled? Tyto své postoje jsem využil i v nejnovější knize Islandští králové, přestože se jedná o čistý román.

Jak může spisovatel komentovat společenské problémy? Mnoho spisovatelů v českých zemích po roce 1989 prostě řeklo, že svůj boj už vyhráli a teď konečně můžou začít psát svobodně a nezávisle – dělat Umění.

Za celou svou kariéru jsem tuto propast mezi literaturou a společenskou angažovaností nepřijal. Literatura je můj způsob společenské angažovanosti a zápalu. Také v éře po osmašedesátém, kdy jsme se já i celá moje generace radikalizovali, se tato propast objevila přímo v centru sociálních hnutí. Většina z nich se dostala do izolace, vnitřní debaty je rozkládaly, protože každý si myslel, že pouze jeho pozice je ta správná – mám na mysli třeba maoisty. Proto jsem začal psát poezii a prózu, abych nebyl součástí něčeho, co nemá žádný obsah a význam. Udržoval jsem si čilou mysl taky tím, že jsem psal eseje a sledoval, co se kolem mě děje.

Můžu souhlasit s Günterem Grassem v tvrzení, že spisovatel sepisuje knihy, ale zároveň musí zaujímat postoje jakožto občan. Pokud píšu román, musím si udržovat jistý odstup od vlastních názorů. Literaturu nepoužívám jako nástroj, ale jak dobře víme, každá dobrá literatura se stává nástrojem svého druhu. Vůbec nemusíte být pánem reakcí, které vaše kniha vyvolá, jak se stalo v případě Andělů všehomíra. Tato kniha porušila mnohá tabu a určité sociální skupině dodala sebevědomí k tomu, aby se veřejně vyjadřovala.

Máte pocit, že tímto způsobem zprostředkováváte komunikaci mezi strádajícími lidmi a čtenáři, a to tak, že popisujete, jak žijí, jaké jsou jejich problémy? Že čtenářům umožňujete kontakt s realitou, kterou by jinak jen obtížně poznávali?

Ano, jenomže velmi často mé knihy čtou právě ti, o nichž se snažím psát. Chápu literaturu jako příběhy, které jsem slyšel od normálních lidí na ulici, často také lidí, kteří se nevměstnají do vzorce normality. To oni mi dali tyto příběhy a já jim je chci vrátit, a proto na sebe beru část jejich boje. Tři romány, které jsem vydal po Andělech všehomíra, byly v podstatě rodinnými příběhy. Šlo o příběhy běžných lidí z 20. století, které jsem se pokusil vypsat ze své hlavy, jako to dělal Márquez. Částečně byly založeny na osudech mé rodiny z otcovy strany a také na mém mládí. Jenomže jsem dospěl do jakéhosi mrtvého bodu. Musel jsem to odložit a zkusit napsat něco jiného. O deset let později jsem je vytáhl z šuplíku a viděl jsem, co chybí – znalosti, dějiny. Musel jsem se vrátit zpět do historie a pročíst mnoho historických knih, starých novin, dokumentů o lidech pracujících ve zdravotnictví, v sociálních službách. Také jsem hovořil s lidmi, o nichž jsem chtěl psát. Jednalo se o kombinaci všech těchto elementů.

Přišel jsem na jednu věc. Jakmile mluvíte s obyčejnými lidmi, například taxikáři, kteří literaturu nesledují, využívají stejných vypravěčských strategií jako velmi zkušení spisovatelé – v podstatě jsme je vysublimovali z běžné řeči. Když čteme historické knihy, často narážíme na kategorie, jako je chudina. Romanopisci jdou přímo dovnitř těchto kategorií a mění je v jednotlivce, skutečné lidi. Tímto způsobem se historie a beletrie pojí dohromady. Je ovšem potřeba zajít pod povrch společnosti, mluvit na protestních demonstracích, hodně psát, chodit po městě a setkávat se s lidmi.

Uvědomil jsem si, že v novelách mi vypravěč často stojí v cestě. Občas používám vypravěče, abych se odpoutal od sebe samotného, což je správně. Využíváte vyšinuté postavy, děti, často používám nespolehlivého vypravěče. V knize Mříže mysli jsem využil příběh jednoho vězně, který mi napsal dopis. Bylo to v roce 2002, když jsem pracoval na knize Bezejmenné cesty. Psal mi, že mu moje knihy pomáhají v jeho osamění. Dopis byl zajímavý, ale nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti, přece to byl jenom dopis. Ale v roce 2005 jsem šel do alkoholické kliniky, a když jsem se z ní vrátil, na nějakém setkání jsem na toho chlapíka znovu narazil. Byl velmi zmatený, dokonce si nebyl jistý, že tento dopis poslal. Řekl, že se nedávno zasnoubil se svou přítelkyní. Celou tu dobu, co byl ve vězení, si vyměňovali dopisy, které mi nabídl k přečtení. Všechny jsem přečetl a stali se z nás dobří přátelé. Kniha Mříže mysli sleduje osudy těchto tří lidí, včetně mě jako alkoholika ze střední třídy, kteří narazili velmi tvrdě na dno.

Zmiňoval jste Güntera Grasse. Co si myslíte o jeho způsobu angažovanosti? O jeho třech básních týkajících se politiky státu Izrael a německé politiky vůči Řecku, které publikoval v německých novinách?

Docela s ním souhlasím, pouze já neříkám něco jenom proto, že jsem slavný. Na druhé straně jsem rád, když slavné osobnosti hovoří na veřejnosti, protože takové jsou jednoznačně v menšině. Vždycky můžete být kritičtí k Jean-Paulu Sartrovi, ale já jsem rád za umělce s názorem. Podobně jednali John Lennon, Günter Grass, Brian Eno nebo pro změnu konzervativec Bryan Ferry. Vezměme si kupříkladu Houellebecqa, absolutně s ním nesouhlasím v pasážích týkajících se muslimů, ale jakmile píše o kořenech sexuálního turismu či popisuje umělecký svět, je to něco jiného. Musí kniha tvořit kompaktní a bezrozporný celek? Řekl bych, že ne. Lidé říkají, že musíte být konzistentní, mít stejné názory po celý život. Myslím si, že je lidským právem být nekonzistentní a měnit se.

Günter a jeho básně se zastávají slabších, lidí v dluzích. Sám o těchto tématech píšu. Z mého pohledu se Island stal mikrokosmem této finanční krize, neoliberálního myšlení a praxe. Byl bych rád, kdyby byli spisovatelé a intelektuálové aktivnější, což ale nejde jednoduše přikázat. Oni sami musí najít svou cestu. Jsem rád, že tak někteří činí.

Jedná se také o velké téma současné české literatury. Někteří spisovatelé jsou obviňovaní z toho, že narušují autonomii uměleckého prostoru. Existuje na Islandu debata podobného typu?

Musíte si uvědomit, v jakém kontextu se tohle vše odehrává. V období po neúspěchu šedesátého osmého a nástupu neoliberalismu se zformovala generace, která vyrostla v prostředí, jemuž chybělo myšlení o sociálních problémech. Tato absence sociálněkritického myšlení se samozřejmě odráží v jejich psaní. Ve Skandinávii se estetické normy mění po dekádách. Nejprve přišlo desetiletí estetizované prózy, poté magického realismu a nakonec desetiletí sociální: politiky a angažovanosti. Můžeme se zde poučit ze světové literatury, literatura se nemění pouze každých deset let. Jedná se o mnohem rychlejší proces. Skandinávské myšlení v dekádách často vede k jistému druhu negace, namísto aby zde vládla kontinuita. Kupříkladu žádnou revoltu vůči Halldóru Laxnessovi, držiteli Nobelovy ceny za literaturu z roku 1955, jsem nikdy nepozoroval. Vždycky můžete začít revoltovat takřka proti čemukoliv, ale nakonec přijdete zaklepat na brány tradice – avšak s tím, co je ve vás samotných a co je odlišné. Nemít žádný politický názor je také politické. Zajímavé je ovšem sledovat, jak lidé infikovaní neoliberální doktrínou vnímají kulturu jako nějaký přídavek, něco, co je sice třeba sponzorovat, aby umělci a spisovatelé mohli být svobodní, ale zároveň se na ně dívají jako na jakousi podivnou dekoraci. Intelektuá­lové, umělci, spisovatelé začali být velmi opatrní. Říkají si: „Když vyjádřím svůj názor, můžu někoho naštvat.“ Stali se tak cenzory svých vlastních myslí. Musel jsem si projít alkoholickou klinikou, abych si tohle všechno uvědomil. Mnoho věcí v moderní společnosti totiž často koresponduje s chováním alkoholiků.

Je možné vaši zkušenost s alkoholickou klinikou označit za bod obratu?

V těchto institucích se pokoušejí psychicky nemocné lidi aktivizovat, nutí je k nějaké činnosti. Spousta lidí ovšem v těchto svépomocných klinikách zjišťuje, že se musí vypořádat i se spícími elementy ve své vlastní mysli. To byl také jeden z aspektů Islandské revoluce. Snaha o nalezení nějaké vnitřní rovnováhy. Problém alkoholismu není pouze v tom, že moc pijete, ale také v tom, jak se vyrovnáte s tím, když pít nemůžete.

Literární scéna na Islandu se zdá mít demokratické základy, literatura u vás není záležitostí nejvzdělanějších vrstev. Můžete popsat, jak k tomu došlo a jaké jsou příčiny tohoto stavu?

Důvody jsou především historické. Islandská literatura má totiž velmi hlubokou tradici. I v dobách středověku bylo běžné, že lidé normálně četli knihy. Koloniální mocnosti – Finové – přinesly všechno ostatní. Nebyla zde architektura, koncertní haly ani hrady – pouze farmáři, vesnice a knihy, což se samozřejmě projevilo v sociálním systému. Island jako kolonie neznal urbanizaci až do začátku 20. století a její plný rozvoj nastal až po druhé světové válce. Pojítko se středověkým způsobem myšlení je tedy velmi silné, což v něčem připodobňuje islandskou literaturu s literaturou Latinské Ameriky. Spisovatelé jako Borges a Márquez byli ovlivněni nordickými ságami, které jsou napsány obdobně jako knihy magického realismu. Tato mentalita nás utváří. Lidé se nás vždy ptají, jestli věříme na duchy a elfy a tak podobně. Máme mnohem blíž k předurbánnímu způsobu myšlení.

Pak je tady další důležitý element. Moderní Island je utvářen třídou pracujících, což se projevilo také v požadavcích a cílech, které zastávaly naše politické reprezentace. Sociální demokraté se zaměřovali na rovnostářský přístup ke vzdělání, který vešel ve skutečnost po druhé světové válce společně s budováním sociálního státu. To jsou důvody vysokého počtu čtenářů na Islandu. Ve školách se žáci seznamují s literaturou ság, poezií romantismu a také s autory, jakými jsou Halldór Laxness, tedy klasickými i moderními. Pokud jste schopný všechny tyto podněty vstřebat, můžete číst prakticky cokoliv. Samozřejmě zde existuje stejná tendence jako všude jinde. Mladí lidé méně čtou a nižší třídy jsou podrobeny procesu idiotizace. Jenomže máme poměrně dobře vyvinutý imunitní systém. Už i v tomto můžeme spatřovat političnost kultury.

Jaké je být islandským spisovatelem z perspektivy státní podpory literatury?

Máme Literární fond, do nějž se musíte každý rok přihlásit a poté dostanete normální plat, jako má třeba učitel. Jedná se o poměrně štědrou částku, když se k ní dostanete. Pokud ne, je situace o dost složitější a musíte se velmi uskromnit. Když jsem byl mladý, lidé okolo se mě vždycky ptali, jestli se jako spisovatel uživím. Ale to pro mě nebyla otázka, prostě jsem psal a byl spisovatelem. Základem je tedy především tento postoj. Slyšel jsem názory, jak těžké bylo živit se jako spisovatel v osmdesátých letech. Také slýchám, že pro dnešní mladé autory je to dnes ještě těžší než tenkrát. Já jsem třeba začínal tak, že jsem prodával svou poezii lidem na ulici. A až později za mnou přišel nakladatel.

Nejdříve tedy musíte prokázat, že jste spisovatel, a to tak, že vynakládáte velké úsilí k tomu, abyste byl tištěn a aby vás lidé znali. Jakmile si vybudujete podobnou pozici, můžete žádat peníze od Literárního fondu.

Vždy to záleží také na tom, jak inteligentní je komise. Musí sledovat, co se děje nového na literární scéně, a vybírat to, co má nějakou kvalitu. Když se zeptáte nakladatelů dnes, řeknou vám, že jsou doslova zaplavení novými rukopisy. Velmi málo z nich ovšem za to stojí. Nicméně mnoho lidí, zdá se, chce psát. Otázka je, jestli dnešní nakladatelská praxe pomáhá literatuře. Když jsem byl mladý, pamatuju si, jak jsem četl nějaký článek o poezii od Pabla Nerudy. Neruda zde psal, že jen doufá, aby poezie nedopadla jako filosofie – skrčená někde v rohu, marginalizovaná. Jenomže přesně to se dnes stalo, poezie je zcela okrajová. Něco podobného se momentálně děje i s povídkami. V nakladatelské praxi převládá určitý typ románů. Společenský vývoj se tímto způsobem odráží v praxi vydavatelského byznysu, protože většina vydavatelství jsou akciové společnosti. Zajímají se především o to, jestli bude titul ziskový, o nic dalšího. V tomto způsobu myšlení absolutně chybí uvažování v dlouhodobém horizontu. Dobrý spisovatel většinou začíná jako špatný básník.

To, o čem mluvíte, naráží na teorii akumulace symbolického kapitálu, jak ji vyvinul francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Uvažujete-li v dlouhodobém horizontu, stanou se i tito spisovatelé ziskovými.

Mluvím o obecných tendencích, ale naštěstí existuje celá řada výjimek. Bude jich dle mého čím dál více, protože taková švédská nakladatelství měla vždy zájem o nordické autory. Publikujeme také v Dánsku a Finsku atd. Jenomže máte zde také ono akciové myšlení, které proniklo i na švédský trh. Prodá se dva tisíce výtisků nordického románu a vedle toho máte desetitisíce prodaných výtisků jedné detektivky. Nakladatelství ihned začíná kalkulovat. Vzápětí vznikne řada malých nakladatelství, která se snaží o to samé. Mnoho z nás, kdo píšeme poezii, bylo kvůli mnoha letům strádání a snahy o nalezení způsobu, jak se uživit, donuceno ocitnout se v různých uměleckých polích – poezie, próza, písňové texty, eseje, hudba, filmy – což je pro literaturu jenom dobře, protože se vyvíjí. Stát se spisovatelem a vydobýt si nějakou pozici nebude nikdy stejně jednoduché, jako když jdete žádat o práci do nějaké firmy. Věci by ani neměly být tak jednoduché.

Stejné je to se současnou krizí. Neznáme všechny následky, ale už teď vidím, jak noviny a časopisy přestávají tisknout poezii a povídky. Možnosti přivýdělku se tenčí. Jenomže se zase rozšiřují v jiných oblastech, jelikož lidé jsou připraveni jít do čehokoliv – právě z toho důvodu, že si nejsou ničím jisti. Před rokem 2008 bylo vše velmi nákladné. Poté, co krize na Islandu vypukla, vše bylo zadarmo nebo to stálo jen velmi málo. Lidé jsou připraveni pouštět se do nových projektů a žijí teď mnohem smysluplněji. Místo dovolené na Tenerife jdou do divadla. Mají příležitost se navrátit k něčemu, co pomalu mizelo. V celosvětovém měřítku se ovšem jedná o zvláštní situaci. Měli bychom znovu oživit ducha Pražského jara, května 68. Do společnosti by se měla navrátit solidarita. Musíme najít způsob, jak společně vybudovat lepší svět. A zatím neexistuje žádné opoziční hnutí, které by vědělo, jak na to.

Český sociolog Jan Keller nedávno prohlásil, že nástup neoliberalismu je důsledkem vztahu levicových teoretiků ke strukturám moci. Ve svých teoriích totiž rozvíjeli strategie, jak se z těchto struktur vymanit, a tvrdili, že moc je pouze zdrojem společenské represe.

Ve své knize jsem o tom napsal esej, který se jmenuje Následovníci Miltona Friedmana [jeho český překlad najdete na straně 18 tohoto čísla – pozn. red.]. Je o tom, že když jsem byl v roce 1975 ve studentské radě na univerzitě v Reykjavíku, neustále jsme pouze snili o lepší společnosti, ale pravice šla a své sny realizovala.

Sledujete nějaké změny v islandské společnosti? Uvědomili si lidé, že pokud chtějí něco změnit, musí se opravdu osobně angažovat? Musí uvažovat o nových společenských modelech?

Před několika týdny proběhlo referendum o nové ústavě, lidé jsou plní naděje. Mnoho z jejich návrhů už bylo přijato. Bylo to podobné jako revoluce v Evropě či ve východním Německu. Lidé zpozorovali propast mezi občany a strukturami moci. Ti, kdo drží v rukou moc, se toho zalekli a snažili se uklidnit rozbouřený dav tím, že na něj převedli část kompetencí, čehož teď nesmírně litují. Občané dnes můžou vyšetřovat finanční kriminalitu, což není možné v žádné jiné zemi. Ale neproběhla žádná fundamentální změna pravidel a regulací finančních trhů. Politická reprezentace nemá žádný nápad, jak se s touto situací vypořádat. Co mě ovšem velmi těší, je fakt, že jsme změnili alespoň něco. A vždy se k tomu můžeme vrátit.