Sbírka Milana Ohniska Mé erbovní zvíře je strom je založená na protikladech různých poetik. Použité přístupy a témata se nevyrušují, naopak se adekvátně doplňují a vytvářejí celek, který lze nahlížet jako drama i jako komedii.
Na záložce nové sbírky Milana Ohniska Mé erbovní zvíře je strom hovoří Wanda Heinrichová o neslučitelné blízkosti, z níž se vykřeše nové. Ondřej Hanus v rámci úvodní řeči na pražském křtu knihy mluvil o básníkově umírnění, uklidnění. S oběma postřehy lze, trochu paradoxně, souhlasit. Milan Ohnisko přestal sršet a začal hořet. To ovšem neznamená, že by to v nové autorově sbírce patřičně nejiskřilo.
Verše, které měly zářit, stojí za hovno
Jak již vyplývá z vyjádření Heinrichové, Ohniskova kniha je založena mimo jiné na protikladech. Vysoké se konfrontuje a prolíná s nízkým: „A verše, které měly zářit/ stojí za hovno“, vždyť „Posvátné písně jsou/ od těch všedních/ skoro k nerozeznání“. Život střídá smrt a smrt zase život, jako například v básni Letní sen, v níž blesky foťáků prozářené svatební veselí za doprovodu beatlesáckého Here Comes The Sun kontrastuje se smrtí muže bez domova. Drama se obrací ve vtip a rozmarná historka v drama. Ani hranice mezi skutečností a snem není jistá. Ohniskova poezie totiž přechází od poetiky existenciální, surreálné, sociální či erotické k anekdotě a vrací se zase zpět.
Porovnámli však nynější verše s Ohniskovou předchozí tvorbou, postrádám v knize hurónství, nevázanost a jurodivost kusů minulých. Mé erbovní zvíře je strom uvádí citát z knihy Tao te ťing a klid tohoto pradávného textu jako by vešel i do autorových veršů. Ohnisko ví, že navždy se může smrsknout do pár let, a tak je jako pozorovatel i hybatel střízlivý. A v podstatě nenáročný. Když výš nedohlédne (jako v názvu jedné z básní), spokojí se s tím, co vidí a své zaujetí napře zde. Nanejvýš sympatické je, že poezii nechápe jako danou samozřejmost, ale přistupuje k ní s respektem („Úkrokem kdys/ dostal jsem se k poezii/ nedorozuměním hledal slova“) a spatřuje ji i ve věcech na první pohled nepatrných a banálních: „Na Vltavě houká parník/ na dlažbu padají kaštany/ u vodárny stojí dívka/ a s někým telefonuje“. Ostatně velkou část sbírky tvoří odpozorované, odposlechnuté, vysněné. Ovšem nelze počítat s tím, že u zaznamenání proklamací, historek či snů končíme.
Úsměv střídá úlek
Ohnisko patří k těm autorům, jejichž styl je jednoznačně identifikovatelný. Je mu vlastní jistá jazyková nevázanost, tíhnutí k jazykovým vtipům, mísení knižní a humpolácké mluvy. Tomu zůstává v poslední sbírce věrný, vždyť i během jedné básně dokáže využít nespočet různých přístupů: „…TENTO SVĚT, JENŽ ZAČASTÉ/ ZDÁ SE BÝTI DÍLEM SPÍŠE/ ĎÁBLA NEŽ NAŠEHO/ PÁNA BOHA, LEČ/ před lidma tě bit nebudu/ ale počké až přindem dom/ ty malé zmrde“. V minulosti mne podobný přístup k básním občas otravoval, protože jednotlivé básně strhávaly pozornost jen samy na sebe, navzájem si stínily a celek se kamsi ztrácel. Mé erbovní zvíře je strom ovšem působí jinak. Těžiště sbírky totiž spočívá ve vhodném prolínání výše jmenovaného. Množství přístupů se nestává samoúčelnou exhibicí umu, ale vzájemně se doplňují. Dokonce si dovolím tvrdit, že jde o jednu z nejprokomponovanějších sbírek, jež jsem v poslední době četl.
Ačkoli nacházím v titulu řadu samostatně strhujících básní, nepřekážejí si, nepřehlušují vyznění sbírky, která je ve výsledku až překvapivě reflexivní. Či dokonce sebereflexivní? Přicházející stáří, závislost, bída, úděl básníka, ženský, ženský, ženský. Témata, jež mohou strhávat k patosu, anebo k parodii. Celek však není nahlížen ani jako drama, ani jako komedie. Nebo také: je nahlížen jako drama i komedie. Úsměv střídá úlek a naopak. Sbírka je ve své rozličnosti komplexní, působí jako mozaika, jejíž střípky teprve dotvářejí výsledný obraz. Jako by Ohniskovy texty zapustily kořeny, které je drží v patřičných mezích. Básně košatí, bují, ale v zemi jsou napevno.
Autor je básník a redaktor časopisu H_aluze.
Milan Ohnisko: Mé erbovní zvíře je strom. Druhé město, Brno 2015, 72 stran.