Martin Poch je jedním z nejvýraznějších zjevů mladé české poezie. Jeho třetí sbírka, nazvaná Cesta k lidem, je oproti předchozím o něco méně nesrozumitelná. Přesto se nevyhneme otázce, koho může básníkovo záměrné a promyšlené uhýbání před smysluplným sdělením oslovit.
Pokud otevřete kteroukoli ze sbírek Martina Pocha, nejspíš se neubráníte překvapení, které v mém případě často hraničí s rozčarováním. Pochovy básně vám musí sednout. Musíte se na ně umět naladit. Poté se vám patrně odmění originální prací s jazykem, promyšlenou kompozicí, netradičním humorem. V opačném případě můžete mít podobný pocit jako já. Četl jsem prostě „Karlův deštník, významný saxofon mezi budíky“, nikoli sbírku básní. Jenže přesně tohle autor chce. Když v roce 2015 vydal třetí sbírku z plánované tetralogie a nazval ji Cesta k lidem, rozhodl jsem se, že se opět zkusíme potkat. Nakolik ke mně Poch vykročil a jak se to projevilo v jeho poezii?
Martin Poch není žádné ořezávátko; je jednou z nejdiskutovanějších osobností mezi mladými básníky a básnířkami. Podle Milana Děžinského jeho poezie vyvolává šok a představuje „impulz, na který se čeká“. Olga Stehlíková napsala, že „hvězda Martina Pocha je na českém básnickém nebíčku jitřenkou i večernicí“ a „příslibem budoucích krás slova“. Jeho druhá sbírka Jindřich Jerusalem (2014) se dočkala nominace na Cenu Jiřího Ortena „za texty, jež vytvářejí mytologický prostor industriálních krajin, obydlených nepravděpodobnými tvory, plných prazvláštní tenze z nesouladu krásy a chtění“, a to v roce, kdy byli porotou vybráni tři výrazní básníci s různorodými poetikami – kromě Pocha ještě Jonáš Zbořil a nakonec oceněný Ondřej Hanus.
Hra na nesmysl
Podobně jako Elsa Aids či Petra Strá patří Martin Poch mezi tvůrce, jež zajímá, kam až lze jazyk napínat, než se rozpadne do nesmyslu. A dá se říct, že obcování s nesmyslem je jednou z konstant Pochovy tvorby. Na druhou stranu je však třeba dodat, že Poch je autorem intelektuálním, jeho poezie není řízena pocity, náhodou, vnuknutím, i když se tak může tvářit. Knihy jsou pečlivě koncipovány, a pokud by se zdálo, že mají blízko k surreálné rozvolněnosti a tajemné hře podvědomí, není to pravda. Fantazie Pochovy poezie je metodická, konstruovaná. Ryze záměrná. Ostatně již při vydání svého debutu ohlásil, že sbírka je součástí tetralogie, v níž navíc neplatí časová souslednost. A tak by prvotina Běhařovská lhářka (2009) měla být epilogem, kdežto dosud poslední kniha Cesta k lidem naopak počátkem. Jenže Poch si se svými čtenáři velmi rád hraje, což jedny baví, jiné odrazuje.
Přestože autor nabádá, aby se čtenář před vstupem do jeho tvorby oprostil od veškerých interpretačních pokusů, není od věci zeptat se, zda to není jen další hra. Jízda po slovech bez pokusu vytvořit alespoň zdání sdělení je samozřejmě možná, jako třeba v díle avantgardního umělce Kurta Schwitterse či v písních skupiny DVA; ti však operují s umělými jazykovými celky a důraz na fónickou stránku automaticky zastiňuje stránku sémantickou. Poch naopak pracuje s běžným českým lexikem, využívá českou syntax a se sémantikou si hraje. Stírání smyslu je tak – záměrně – násilné a uhýbání před sdělením umělé. Navíc vyvstává otázka, proč přistupovat na „hru na tetralogii“, které podle autora stejně nebudeme rozumět.
Falešné stopy
U dosud poslední sbírky je nicméně indicií k hledání porozumění roztroušeno nespočet. Lze ji číst například s ohledem k autorově životní situaci. Znamená to sice zpronevěřit se většině interpretačních pouček, avšak ještě než jsem si prostudoval Pochovu biografii, tušil jsem, že se mu narodilo dítě, že má blízko ke čtvrti Motol nebo že v motolské porodnici pravděpodobně proběhl porod. Cesta k lidem totiž svádí k deníkové četbě. Už jen tím, že v rámci knihy je pečlivě držena chronologická datace jednotlivých básní.
Knihu můžeme číst také jako společenskou kritiku: „Je válka –/ probudíš se s husí kůží/ pod postelí hledáš nočník“; nebo: „Muži se vypotáceli z kuželny/ nad slepým ramenem řeky/ zvracet na vytrhané pražce// Děti pozamykané po bytech/ rozdělávají ohně v obývacích stěnách/ silou soustředěné mysli – mysli na děti!“ Anebo ji lze nahlížet jako pokračování milostného příběhu načrtnutého v předchozích titulech, jako místopis motolské nemocnice. Jenže to je pořád málo. Přestože jde o dosud nejsrozumitelnější autorovu sbírku, vše, co bylo jmenováno výše, jsou buď indicie, anebo falešné stopy, žádná jistota. Ve hře na nejednoznačnost je Poch skvělý. A mne to opět nebaví.
Poezie Martina Pocha je jako survival hra. Je násilnická (především k jazyku), umí překvapit, je zlomyslná, občas něco naznačí, aby to ihned vyvrátila. Nedá se jí věřit. A je frustrující. Pokud podobný čtenářský zážitek vyhledáváte a cítíte jej jako výzvu, pak vaše cesta řádky knihy může vést skutečně k člověku Martinu Pochovi. Já se s ním opět obloukem minul.
A tak jsem nakonec zase zůstal u toho, čím mne autor i v minulosti dokázal překvapit – u jednotlivých spojení slov, veršů či strof. V tomto ohledu se mi jeví Cesta k lidem jako poněkud chudší, méně „pochovská“ sbírka, protože pro vyloženou ekvilibristiku jako by nebyl v rámci větší uměřenosti prostor. A přece jsem narazil na jednu perlu, kvůli níž stálo za to cestu podniknout – takže vám mohu, slovy Martina Pocha, popřát „mír jak v tanku“.
Autor je básník a redaktor časopisu H_aluze.
Martin Poch: Cesta k lidem. Dybbuk, Praha 2015, 58 stran.