Kdo nestihl v první půli léta v Berlíně divácký trhák jménem Frida Kahlo (v Martin Gropius-Bau) ani výstavu židovského komiksu (Židovské muzeum), měl i později možnost navštívit vynikající výstavy; zmiňme alespoň dvě.
„Pocit je soukromá záležitost,“ prohlásil Bert Brecht roku 1926. Jeho výrok cituje název výstavy, na které Kulturforum, konkrétně Kupferstichkabinett (muzeum se zaměřením na grafiku) představuje různé podoby směru zvaného nová věcnost nebo verismus. Zdálo by se, že ohledně klasiků Otto Dixe a Georga Grosze snad už všechno bylo řečeno, jejich polemika s utopickým expresionismem ve světě šokovaném první světovou válkou (Dix ji jako dobrovolník viděl na vlastní oči), sociálními otřesy a moderní civilizací se stala kánonem. Tím spíš, že oba hlavní představitelé této estetiky potvrdili hodnotu svého díla konfliktem s nacistickým režimem. Grosz emigroval v roce 1933 a vrátil se až roku 1959 (krátce nato spadl ze schodů a v 66 letech zemřel), Dix žil za Hitlerova režimu ve vnitřním exilu u Bodamského jezera, jeho dílo bylo zařazeno do výstavy „zvrhlého umění“, odstraněno z galerií, některé obrazy spáleny. Pokud něco může v souvislosti s těmito zasloužilými umělci způsobit překvapení, pak snad jen náhodné nálezy skic k proslulým obrazům. Tak se před několika lety v Bavorsku objevil akvarel s přípravnou verzí nejslavnějšího Groszova plátna Německo, zimní pohádka (1918), výtvarně připomínající Fassbinderovo filmové pojetí Döblinova románu Berlín, Alexandrovo náměstí: muž s vidličkou a nožem sedí za stolem, obklopují jej dobové dominanty: fabrika, kasárna, bordel, farář, generál.
Navzdory všem zmíněným okolnostem působí výstava svěže, živě, přítomně. Jednak málokdo zná všech sto padesát prací, které byly pro expozici shromážděny, a krom toho přímočaré, „věcné“ kurátorské řešení jí umožnilo naléhavě vyznít. Část děl se s časovým odstupem vysvobodila z dobového kontextu – třeba Poslední východisko Oskara Nerlingera (1930/31) s oběšencem visícím ze stropu s výhledem na rušnou ulici. Z děl vyzařuje přesah jejich dobové platnosti – hlavně zážitek obecného šílenství, vyjádřený prostřednictvím shazující, jízlivé, ztrapňující distance, případně karikatury nebo hyperboly (Grosz už koncem desátých let hojně publikoval ilustrace v novinách a časopisech). Pokud by někdo chtěl výstavu vnímat hlavně berlínsky, nemusí se pouštět do nijak krkolomných spekulací: bída, kterou v době nové věcnosti symbolizovaly hlad, kriminalita a prostituce, má dnes odlišná těžiště: dluhy (berlínský „schodek“ činí asi šedesát miliard eur), nezaměstnanost (často dlouhodobou), těžkosti s tureckou, kurdskou a vůbec celou „muslimskou“ imigrací. A v tomto srabu město vzkvétá nesčetnými podobami dnešní „nové věcnosti“ – intelektuálními a uměleckými aktivitami, pokusy kreativně porozumět aktuálnímu stavu a pokud možno jej zároveň invenčně ironizovat. Berlín!
Budova Akademie umění u Braniborské brány patří k skvostům nové berlínské architektury, zkosené podlahy propůjčují členité multifunkční budově trochu přízračný rozměr. Akademie, sídlící několik metrů na východ od bývalé berlínské zdi, udílí každoročně Cenu Käthe Kollwitzové, původně (od roku 1960) východoněmecké vyznamenání, pojmenované podle věhlasné modernistky. Asi nejznámějším laureátem je německý klasik Martin Kippenberger (1996), každoročně obměňovaná porota letos vybrala palestinsko-britskou umělkyni narozenou v Libanonu Monu Hatoum. Její dílo neobsahuje obligátní směs blízkovýchodních témat ztvárněných ženským rukopisem. Svým „obsahem“ není ale ani nijak originální. U většiny artefaktů se divákovi zdá, že už něco takového viděl – umělkyně pracuje s mapami, které různě přetváří nebo do nich vystřihuje okrasné krátery. Do talíře na prostřeném stole promítá hltan a cestu do žaludku. Zvětšuje struhadlo do velikosti zástěny vysoké jako lidská postava – nebo je klade jako postel. Síla objektů a instalací (obrazů je na výstavě k vidění málo) spočívá v čistotě jejich provedení. Mona Hatoum splňuje ve svých pracích základní a odvěké kritérium uměleckého díla: vytváří krásné věci, které mohou vyvolat husí kůži navzdory dojmu, že některé ideje mohly být převzaty z obecného repertoáru mezinárodního výstavního provozu (umělkyně se pravidelně účastní věhlasných přehlídek, jako je Benátské bienále nebo Dokumenta v Kasselu). Silnou stránku její tvorby představuje napětí. Někdy i v přímém smyslu – jako v případě koberce z kabelů pod proudem. Ale i v metaforické, jednoduché verzi, kdy se třeba noblesní šperk důkladnějšímu pohledu odhalí jako modlitební korále – z nábojnic. Člověk je ve světě cizincem, o tom není v díle této autorky pochyb. A nejde o to, že během její cesty do Londýna roku 1972 vypukla v Libanonu válka, nejde o rodiče – palestinské křesťany původně z Haify. Do těžišť svých prací umísťuje Mona Hatoum naprosto univerzální křehkost, sestávající z násilí, zranitelnosti, touhy a různých forem odcizení. K jejím starším dílům patří třeba dvě skleněné houpačky. Houpat se je euforicky osvobozující – ale může to vést ke kolizi…
Autor je rusista.