Dobová výpověď skrze mýtus, parodii, zánik, uhnívání, živočišnost nebo deformovanou tělesnost. Zuzana Lazarová se v debutové sbírce Železná košile staví ke své poezii jako „starozákonní Bůh, leccos stvoří, aby toho ještě více zničila“.
Sbírky českých básníků a básnířek z provenience nakladatelství Fra mají pro mne jeden neduh – jsou zaměnitelné. Vypadají podobně, stejně se lesknou, jsou stejně vkusné a většinou se i podobně čtou. Ostatně, když jsem letos prolistoval loňské nejlepší básně, tedy ty za rok 2015, měl jsem pocit, že přes chybějící lesk jsem u Fra. Otisk Petra Borkovce na podobě této části produkce nakladatelství je značný a promítl se i do ročenky. Se všemi pozitivy i negativy. Přesto mámli vybrat zásadní debuty, jež se mi dostaly do rukou v posledním roce, budou to dvě knížky z Fra. A paradoxně těžko hledat odlišnější tituly.
Jedničky, nuly a živočišný chaos
Vypadáme, že máváme Luboše Svobody zapadá do mého vnímání produkce Fra. Oduševnělé, chytré, promyšlené psaní o pocitech, prožitcích, sobě samém, o světě kolem mé hlavy. Krapet sterilní. Třeba šetřit slovy, obrazy. Je to čisté, podobně jako jejich typografie. Minimal, ambient. Jenže v těch nejlepších momentech dostává tahle nálada smysl. Svobodovi se totiž daří stírat hranici mezi světem virtuálním a žitým. Jistá sterilita a přesnost jsou v tom případě namístě. Pak už stačí jen jeden pohyb po dotykovém displeji, který vše dokáže vyplašit.
Zuzana Lazarová je se svou sbírkou Železná košile v podstatě Svobodův antipod. Kde má Svoboda elektronická vlnění a logické plynutí jedniček a nul, má Lazarová živočišný chaos. Autorka nezapře, že je spjata se surrealistickou revue Analogon. Hromadění asociací a překvapivá obraznost jsou pro sbírku charakteristické: „Jsem prázdno proti své vůli/ Obluda věčného plamene/ Jsem synem nikým nevrženého stínu/ Noemova archa marnosti/ Naloďte svá kornatějící těla/ Ještěři s utahanými ocasy/ Zimničky čtvrtodenní.“ Železná košile tematizuje především umírání, uhnívání, rozklad, a to je vlastně z biologického hlediska životním kvasem. „Tahle poezie nehladí, zadírá se pod kůži,“ píše se na přebalu, a i když to může znít prvoplánově, dlouho jsem neměl v ruce knihu, která by působila tak živočišně, nepříjemně živočišně.
Co ze sbírky přímo trčí, je tělo. Těla lidská, těla zvířecí, kusy těl. Především však těla nějak trýzněná, zneuctěná, deformovaná, ironizovaná: „Trpělivě venčím ten vzácný kus masa/ a pečlivě opláchnutý vlažnou vodou/ jej mlčky vracím do kalhot/ Nač trojitý rittberger/ když stačí kotrmelec.“ Lazarová je jako starozákonní Bůh, leccos stvoří, aby toho ještě více zničila. Pohyb po textu básní je definitivní, možnosti se většinou nepřipouštějí, a tak sbírce vládne rozkaz, nutnost: „Vyhledej cizí ženu/ nekonfliktní do té míry/ aby ses ji naučil mít rád.“ To samé platí i u návodu: „Cyklická liška se počíná u samého ohonu/ a nezáleží na tom/ kolikrát a s jakou frekvencí/ se otočí kolem osy.“
Uchcat si tu a tam do kalhot
Téměř všudypřítomné jsou odkazy na Bibli a různé starozákonní a křesťanské motivy, jež však Lazarová (de)formuje stejně jako výše zmíněnou tělesnost. Důkazem budiž třeba jedna ze stěžejních básní Lilith. Ta variuje příběh údajné první ženy, démona, hada nebo také biblického hapax legomenon. Mýtus, parodie i divadelní hra a mnohé další. Lazarová vrší motivy, asociace, nešetří expresivitou a ironií a výsledkem není galimatyáš, ale výpověď o současnosti.
Železná košile v některých místech působí jako kabinet kuriozit, jako prostor, v němž se na papír vylijí všechny černé kroniky a rubriky bizarností: „Svatba homosexuálů je v Americe/ povolena v pěti státech/ Sex s koněm ve třiadvaceti/ Ptej se po hranicích snesitelnosti.“ Přesto je to i sbírka o lásce. Ovšem o lásce, která je jako většina vyjeveného jaksi poškozená. Po prudkém výdaji energie přichází úpadek a neodvratný konec: „Budeme se na sebe šklebit (…)/ Dokud se ti nezprotivím/ jako kukačce/ představa vlastního vejce.“
Vrátím se ke srovnání na začátku: Proč zrovna zmiňované dvě knihy? Protože jsou přes svou odlišnost o tomtéž. Dokážou to, čeho si na poezii cením – nasvítit dané tak, že ho vidím jinak, nově. Svoboda čerpá z tradice civilní poezie (v současnosti reprezentovaná například Petrem Hruškou), ale posunuje ji do míst, která jí dosud nebyla vlastní. Přesahuje interiér i reálný život a zabředá do virtuality, která nás čím dál více určuje. Lazarová jde opačným směrem. Ze surrealistických východisek, v nichž hlavní roli hraje život, maso, sekrety a neodvratitelný zánik, formuje i ona dobovou výpověď (něco podobného dělá například František Dryje, ovšem daleko explicitněji). Život je víra, které se však můžeme leda vysmát, přestože ji potřebujeme. Život je řadou absolutně vykloubených událostí, jejichž korigování si jenom namlouváme. A my jsme sterilní, domestikovaní, vykastrovaní, pocit jistoty je falší: „Ach, sebejistá epocho/ Uchcat si tu a tam do kalhot/ a chvíli si v tom posedět/ To bych ti ze srdce přála.“
Lazarová se dostává na dřeň, ohledává „hranice snesitelnosti“, a to nejen v rovině osobní, ale i obecné. Pokud Svoboda pro mne začíná pro báseň nacházet světy, do kterých možná spějeme, Lazarová popisuje světy, o kterých si namlouváme, že neexistují.
Autor je básník a redaktor časopisu H_aluze.
Zuzana Lazarová: Železná košile. Fra, Praha 2015, 40 stran.