Jules Verne českého myšlení

František Dryje, básník, šéfredaktor revue Analogon

Přínos Egona Bondyho pro českou filosofii je sotva zpochybnitelný: zřejmě nejznámější a nejvýraznější koncept takzvané nesubstanční ontologie, konstruovaný jako antiteze tradiční a „útěšné“ ontologie substanční, představuje originální a intencionálně optimistický projekt evoluce lidského druhu jako takové. A Bondy samozřejmě zůstává významným marxistickým či postmarxovským myslitelem, vývoj jeho sociokritických názorů je plný reflektovaných peripetií a variantních praktických aplikací se všemi dobovými i nadčasovými, anti/politickými konsekvencemi, ale i haváriemi. „Absolutní svoboda –! Věru, to není hazard, egois­mus ani svévole, ale právě hluboká jednota svobody, rizika a zodpovědnosti. Ovšem: to nejsou žádné normy nějakého transcendentního morálního kodexu, to je rovina spontánní aktivity každého z nás, jenže je filosoficky reflektována…!“ Například tato Bondyho konceptualizace bezpodmínečné „autonomní etiky“ jakožto nejvýš lidské spirituální kategorie a modelu praktického konání nese i dnes výzvu zatraceně aktuální.

Z Bondyho básnického díla jsem dlouho oceňoval jeho rané básně, ony černě mrazivé trivializace mrazivě triviální doby kolem roku 1950, vtělené v exponenciálním, jakoby klímovském umocnění poetiky řekněme gellnerovské: „Sklapni Staline bezzubou dáseň!/ Je hotova/ báseň.“ To každý zná. Zároveň jsem však tyto verše četl jako možná až příliš a nepřiznaně inspirované poetikou Karla Hynka a vůbec mě ovlivňovalo vědomí, že surrealisté z okruhu Karla Teigeho a Vratislava Effenbergera Bondyho osobnost despektovali. Teige měl údajně říci cosi jako „Toho už mi nevoďte“ a Zbyněk Havlíček vzpomíná v roce 1962 v soukromém dopise: „můj známý psychopat téměř psychotik, Zbyněk Fišer!! Neblahý partner Honzy Krejcarové (…) byl mnohokrát na psychiatrii, dokonce s dg. hebefrenie, neobyčejně inteligentní, paranoidní, šílený; on, od něhož jsem se distancoval definitivně před dvanácti lety.“ Havlíček ještě konstatuje, že u Bondyho došlo časem k jistému „uklidnění“, ale jeho tvorbou se zjevně, stejně jako ostatní surrealisté, dále nezabýval. Což byla bezpochyby škoda.

Neznám detaily, ale i z Bondyho literární závěti Prvních deset let je zřejmé, že jeho setkání se surrealismem a surrealisty z počátku padesátých let bylo stigmatizováno vleklým traumatem nešťastné lásky. Z něho se ovšem básník vypsal a vyvinul k výrazu velmi osobitému, jenž na imaginaci či třeba na ironicky – i neironicky! – pojatou paranoicko­kritickou aspiraci psaní a vyjadřování světa nerezignoval. Jistě, Havlíčkova nebo Effenbergerova poesie z té doby je z principu vrstevnatější, košatější, „imaginativnější“, ale také komplikovanější, více rozbíhavá – oproti tomu epická lehkost a koncentrická přesvědčivost mnohdy velmi děsivých motivů Pražského života, ale i kratších a zdánlivě jen anekdotických básní Totálního realismu působí „hynkovsky půvabně“ – jako seknutí gilotiny. Ale nejen to. Například cyklus nonsensových básní v próze Legendy (1951) zakládá v Bondyho tvorbě referenční linii ryze imaginativního černého humoru, v jehož parabolických obrazech se travestuje, zneužívá a zároveň povyšuje schéma legendárního podobenství do paradoxní, lyricko­absurdní konfrontace vyprázdněného smyslu nejrůzněji konstruovaných a vžitých podob tehdejšího světa. I tato existenciální poloha „imaginativního sarkasmu“ je v dnešní době, kdy mluvit o lidském, nesubstančním smyslu čehokoli se jeví jako víceméně sprosté konání, bezesporu aktuální.

Neboť ona gellnerovská poloha Bondyho poesie je všeobecně srozumitelná a působivá, mohl se tento autor stát guruem vesměs velmi nekomplikovaných básníků takzvaného undergroundu první i druhé generace, kteří ho hromadně napodobovali, a bůh ví, že jejich dnešní, bohemistiku svobodně studující potomci napodobují posud. Jedni jako druzí marně, neinvenčně, epigonsky.

Stejně tak Bondyho říkankový sarkasmus přece jen dolehl k nahluchlým uším dnešních mainstreamových literaturních kritiků a kritiček, pro něž je například Havlíčkova Stalinská epocha španělskou vesnickou botou a Effenbergerův cynismus fantazie metou intelektuálně nedostižnou, kteří v nedávné diskusi o takzvané angažované poesii museli svými skřípajícími zuby skousnout holý fakt, že sociokritický rozměr poesie je nejen možný, ale i básnicky relevantní. Takže čísti Bondyho dnes znamená mimo jiné šířit osvětu!

Navíc: v prvním dílu Bondyho Básnických spisů jsem si konečně vcelku přečetl dlouhé epické básně z druhé poloviny padesátých a počátku šedesátých let. Ty jsem dřív odbýval jako víceméně úmorné a tezovité, dnes se musím autorovi dodatečně omluvit. Zejména básnická skladba Naivita z roku 1962 je koncipována jako pronikavá, existenciálně vícevrstevnatá elegie, jejíž syžet – meditativní traktát o životě, lásce a smrti v temnotných letech budování stalinismu v Československu – je zhuštěn v básnicky úsporný a vnitřně dramatický tvar. Není mnoho srovnatelných děl v novější poesii české.

Petr Kužel, filosof

Dílo Egona Bondyho má mnoho poloh a rovin. Jeho dílo filosofické se vyznačuje nevšední originalitou, skutečně původním a autentickým myšlením. V době, kdy velká část filosofické produkce je interpretací toho, jak jeden filosof interpretuje druhého, který interpretuje třetího a tak dále, míří Bondyho dílo nad tento deskriptivní horizont ke zkoumání otázek dnešního stavu světa a situace člověka v něm. Šíře i hloubka jeho záběru je přitom obrovská, stejně tak jako vysoká míra abstrakce. Ta však není důsledkem toho, že by byl Bondy od reality odtrženým filosofem (o Bondym lze říct jistě mnohé, jen právě toto rozhodně nikoli), ale je motivovaná snahou pojednat dané otázky pokud možno co nejsystematičtěji, bez pseudohumanistických příkras a v nejobecnější rovině. Ne náhodou se v této souvislosti například profesor Milan Machovec vyjádřil, že „pokud ve 20. století vzniklo u nás v oblasti filosofického snažení něco geniálního, pak je to Útěcha z ontologie“. Aktuálnost Bondyho filosofického díla bude trvat tak dlouho, dokud budou trvat otázky, na které Bondy hledá odpověď. Systematičnost jeho odpovědí i heuristických otázek, které klade, bude vždy přitahovat ty, kteří se pokoušejí a budou pokoušet na tyto otázky nalézt odpověď.

Jiný moment, v němž spatřuji aktuálnost Bondyho díla, jsou jeho dějiny indické a čínské filosofie. Zejména jeho dějiny filosofie indické, jak mi i potvrdil kolega z Orientalistického ústavu, jsou na velmi vysoké úrovni. Bondy v nich bez adorování východního myšlení ukazuje, jak východní filosofie řešila jinými cestami podobné otázky, jakými se zabývala i filosofie evropská, a ukazuje tak možnosti vzájemného obohacení evropské a východní filosofie. Nikoli cestu k nějakému „sjednocení“ či podobně, ale k plodnému dialogu na racionálním základě. Tento moment je v dnešní době, kdy si s eurocentrickou perspektivou nevystačíme, podstatný.

Dokladem aktuálnosti Bondyho díla básnického, literárního a dramatického je především prostá skutečnost, že je stále čteno, většina jeho knih je vyprodána a do antikvariátů se dostane jen zřídkakdy a obvykle jen na krátkou dobu. Objev poetiky totálního realismu, nepoetické poetiky, krásy všednosti a banality má v české literatuře trvalou hodnotu a výrazně se promítl například do díla Bohumila Hrabala a jiných autorů.

Poslední rovinou, kterou bych chtěl v odpovědi na tuto anketní otázku zmínit, je Bondy­revolucionář a aktuálnost jeho politického myšlení: Bondy jakožto marxist levý, radikální kritik SSSR a zřízení takzvaného východního bloku a zároveň nesmiřitelný kritik kapitalismu. Srovnáme­li například jeho politologické úvahy z let 1948–1951, v nichž rozebírá charakter minulého režimu, vidíme, jak rychle se, na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, dokázal v situaci zorientovat; totéž můžeme říct o takzvaném obrodném procesu, čteme­li jeho Pracovní analýzu z konce šedesátých let. Do třetice můžeme pak říct totéž, čteme­li Bondyho předpověď, že „Sovětský svaz nepřežije osmdesátá léta“ (v roce 1971), jelikož vládnoucí třída SSSR, která si přivlastňuje „nadhodnotu“ prostřednictvím kategorie, kterou Bondy nazývá „lup“, bude v určité fázi vývoje chtít kapitalizovat svůj majetek, bude chtít nenásilně restaurovat kapitalistické produkční vztahy a „zbytek konkurzní podstaty“ prostě prodá mezinárodnímu kapitálu (Bezejmenná, 1986, Neuspořádaná samomluva, 1984).

Již před převratem roku 1989, ale zejména po něm, varoval Bondy před následky ekonomické globalizace, zdůrazňoval skutečnost, že světu vládne finanční oligarchie, proti níž je třeba se bránit, jinak by následky mohly být ireparabilní. Řadu problémů viděl dříve než ostatní. A ačkoli Bondyho úvahy vypadají v mnohém velmi pesimisticky, jsou výsledkem poctivé racionální analýzy a není vyloučeno, že se vyplní a že se Bondy stane „Julesem Vernem českého myšlení“, jak v jedné polemice píše Petr Rezek.

Na závěr řekněme, že jednou ze silných stránek Bondyho díla je velmi silný aktivizační potenciál. Ukazuje, že se člověk v jakýchkoli podmínkách může seberealizovat, podněcuje k samostatnému myšlení, nezávislému na dobových módních představách, konceptech a momentálních společenských náladách, ale i k politické aktivitě a zápasu o společenskou emancipaci, a to jak v podmínkách minulého režimu, tak v podmínkách současných. Tento zápas může mít mnoho podob v závislosti na daných historických podmínkách. Podstatné ale je, že je vždy možno a nutno tento zápas vést. Jak Bondy říká, „je jen jediná situace, kdy se nedá nic dělat; a to tehdy, když si lidé řeknou, že se nedá nic dělat; protože nikdo to neudělá za ně“. A právě tento akcent, který prolíná celým Bondyho dílem básnickým, literárním, filosofickým a politologickým a tvoří jeho přirozený svorník, je jedním z momentů nejaktuálnějších a nejvýznamnějších. A bude aktuální do té doby, dokud bude třeba emancipační zápas vést; do té doby, dokud budou existovat podmínky, v nichž je možnost univerzální seberealizace a svoboda člověka (nikoli svoboda ve formálním smyslu, tedy „svoboda umřít hladem“) drtivé většině lidí odepřena.

S.d.Ch., spisovatel a dramatik

Nejdéle ve svém životě jsem se neholil v průběhu četby Fišerovy Útěchy z ontologie. Nic tak bezútěšného nečetl jsem dodnes. Nad Bondyho prózami jsem proklínal jejich návodnou ideovost a didaktičnost, vůbec manipulativní tendenci související s autorovou autopiedestalizací. Se svazkem Prvních deset let jsem mrštil o stěnu pro jeho proradnost. Poezie mi zase přišla málo vysoká, protože podezřele čtivá a zábavná. Během tohoto proklínání jsem se zaklínal ke čtenářskému bojkotu.

Málo platné, když mě od prvního okamžiku Bondyho osobnost uhranula a jeho texty naplňovaly úžasem. Obojí jsem žil a sdílel s lačností a nenasytností, kterou v nás může rozpoutat jen živý duch. Bondyho duševní zápalnost byla podobného bezprostředního charakteru jako jeho osudná zápalnost fyzická. Je zatím posledním z našich velkých duchovních lůzrů, pro které vědomý kosmos šetří a trpí náš pronárod na tváři země.

Všechno živé v umění a kultuře je ideově závadné napříčrežimně. Proto zůstalo dílo Egona Bondyho v minulosti, je dnes a navěky věků zůstane (navzdory jeho spojení s oficiálně­historickým undergroundem) neoficiální. To je slovo značící nepřijatelnost celospolečenskou a institucionální a známka kvality. Bondyho knihy tak budou i v příchozích generacích probouzet a živit vnitřní vzpouru jejich živé menšiny a děsit nebo míjet neživou většinu. Každému dnešku takové dílo bylo a bude aktuální v tom, že zkonstatuje jeho mrtvost, pokryteckost, nespravedlivost a vražednost. Protože „hovno vláda, hovno demokracie a hovno svoboda, hovno skvělá hospodářská prosperita národa“.

Ondřej Slačálek, politolog

Nemám rád slovo „aktuální“, signalizuje dik­tát autorizovaných vykladačů přítomného času, což je havěť, mezi kterou nechci patřit. Zcela jistě je aktuální Bondyho básnické dílo a je moc dobře, že vychází ve své nesnesitelné úplnosti – každý si z něj aspoň může udělat svůj vlastní výbor. Živý je Bondyho pokus nakopnout revoluční marxismus impulzy ze zcela odlišných kulturních okruhů, indickým buddhismem a čínským taoismem. Dnes jsme ještě víc než v době, kdy Bondy tuto syntézu prováděl, uvězňováni v představách, že kultury jsou uzamčené skříně, k nimž mají klíče pouze odborníci na tyto kultury nebo případně odborníci na dialog kultur, jejichž hlavní rolí často je trpělivě nám vysvětlovat, že si mezi sebou nemáme co zajímavého říct. Dobře, že jich za Bondyho časů bylo míň anebo že je moc neposlouchal. Z Bondyho žijí i jeho sporné nebo vysloveně nepřijatelné momenty: příběh tvůrce vlastního kultu a neustálého mentora mladých, maoismus nebo také dodnes pořádně nevyprávěný příběh spolupráce s StB. Je dobře, že díky nim nemůže být zařazen do nějakého debilního panteonu „paměti národa“ a patrně bude také ušetřen toho, aby mu stavěli sochy, pojmenovávali po něm lavičky nebo ho jinak posmrtně uráželi. Nicméně, hlavní Bondyho dílo bylo, zdá se, „kazit mládež“. Patří k těm, jejichž hlavní dílo nenajdeme na stránkách jejich knih, ale v „životě a díle“ těch, které ovlivnili. Pokud by v tomto smyslu Bondyho dílo nebylo „aktuální“, bylo by to s námi hodně špatné.

Blumfeld S. M., spisovatel

Mrtvý autor má jen dvě možnosti: ­buďto je nadčasový, anebo mrtvý se vším všudy. Žádáme­li po něm, aby byl i aktuální, vypovídá to spíš o naší poněkud panické posedlosti okamžitostí. „Aktuálnost“ jakožto měřítko se hodí spíš k infotainmentu masových médií a sociálních sítí, eventuálně k aktivitám současných autorů – Zbyněk Fišer však patří mezi klasiky. A to nikoli až od té doby, co poodešel za oponu.

Jestliže bychom na jednu stranu vah položili aktuálnost, na druhou nadčasovost, na kterou stranu by se přiklonil sám autor? Často až histriónská snaha o „aktuálnost“ je spíše doménou neofilního mládí. Zralý autor touží po nadčasovosti – a mrtvý tuplem! Vzpomínám si dobře, jak autor sám vesele a rád připomínal, že některé jeho verše či hudební texty „zlidověly“. Jinak řečeno, staly se zcela spontánně součástí „obecného kulturního dědictví“ této země, právě tak jako jejich autor. Vhodíme­li dílo klasika do odstředivky, jistě z něj vyždímáme něco, co se vztahuje k tomuto dni a k této hodině. Jestliže lze takto „vykrvit“ Shakespeara či Homéra, proč ne Bondyho? Nevidím v tom problém.

Dílo Zbyňka Fišera je košaté, přestože autor trpěl celoživotní frustrací nedostatečnosti. Nakolik zůstává jakožto básník, prozaik, filosof a nebo kritik společenských systémů „aktuální“, je otázka, na kterou ať odpoví jiní. Osobně se necítím být ke „košerovacím řezům“ do autorova krku povolán. V žádném případě však nechci říct, že by se mi autor toho všeho nezdál být dostatečně „in“. Naopak. Především bych se chtěl svěřit se svým přesvědčením, že největším a také nejaktuálnějším dílem Zbyňka Fišera je (tedy zůstává) sám Egon Bondy.

Mladičký Zbyněk Fišer se na prahu dospělosti rozhodl stát člověkem, který bude za každých okolností svobodně myslet a svobodně tvořit – že všechno podřídí své touze (potřebě či nutkání) žít jako básník a následně jako filosof; že odvrhne veškerou konformitu a pokusí se žít v jakési permanentní revoluci své mysli.

Pozoruhodné je, že se současně jednalo o okamžik, kdy se Zbyněk Fišer ve věku 18 let rozhodl být Egonem Bondym. Programově se rozhodl stát legendou a také se jí brzy stal. Rozhodnutí vědomě zosobnit archetyp nezávislého umělce/člověka se v životě Zbyňka Fišera podobá jakémusi osobnímu „velkému třesku“. Jestliže bych měl v jeho díle odkrýt něco, co považuji za navýsost aktuální a zároveň nadčasové, pak by to jistě bylo toto tvůrčí, ba „stvořitelské“ gesto pojímající (jaksi fraktálně) celý následující autorův život.

To, že se stal mytickým (způli reálným, způli vyfabulovaným) Egonem Bondym bylo a zůstává Fišerovým mistrovským dílem. Zčásti šlo provokativní surrealistické gesto, zčásti o výtvor existenciálního konceptualisty či snad body artisty.

Přestože své pozdější psané dílo většinou sám podceňoval a celoživotně se cítil spíš jako někdo, kdo selhal, toto se, myslím, Zbyňku Fišerovi podařilo. Vždyť už v prvních prózách Bohumila Hrabala z poloviny padesátých let se můžeme dočíst o legendárním básníku Egonu Bondym. Koneckonců mnohem později i sám Zbyněk Fišer mluví o Bondym, jako „o někom“, koho pojímá jako své, ve všem všudy svobodnější alter ego; uvažuje o něm jako o svém „bájném“ dvojníkovi; vydává o něm své svědectví a současně ho i denně tvoří.

Ten, kdo Bondyho osobně poznal, si jistě vychutnal jeho charisma takřka pohádkového „děda vševěda“ – někdy příjemného, jindy protivného –, jakéhosi malostranského „hobita“ žijícího ve své filosofické noře v Nerudově ulici, eventuelně moderního městského šamana, ulétávajícího na bobulích marxismu. Fišerův výtvor Bondy koneckonců zosobňoval i archetyp geniálního blázna. Egon Bondy byl invalidním důchodcem z přesvědčení. Aby si uchoval kýženou nezávislost na Systému, zcela programově se z něj vyřadil. Jinými slovy: odešel do undergroundu se stejným gustem s jakým do hor odchází čínský básník Chan­šan nebo taoistický mudrc Lao­c’. Také rozhodnutí zcela rezignovat na veškeré v dané době běžné (většinou „vlezdoprdelecké“) trasy „kariérní dráhy“ bylo součástí jeho vědomé životní a kulturní strategie. Může být tento intelektuální/existenciální postoj aktuální dnes, v „normalizačních časech“ reálného kapitalismu?

Přesto, že se stal poměrně úspěšným básníkem a spisovatelem, od raného mládí bylo jeho velkou touhou stát se revolucionářem a být aktérem velké reformace světa, což se mu evidentně nepodařilo – předválečná surrealistická revoluce se nekonala, protože hnutí se rozpadlo; po revoluci komunistické v roce 1948 je rychle zklamán, ba zhnusen, a odchází do opozice; totéž po revoluci kapitalistické v roce 1989. Tehdy dochází Bondy už potřetí k vrcholnému poznání: každá revoluce je předem ztracená, protože lidi jsou blbí!

Především jako marxistický filosof se nám dr. Zbyněk Fišer jevil ve své době jako cvok, přestože právě na tomto rozmáčeném terénu se snažil pohybovat co neracionálněji. Některé Bondyho politologické – nebo spíše ideologické – traktáty mají spíš charakter art brut. To ovšem neznamená, že by v nich nebylo „zrnko pravdy“, jež může kdykoli – možná překvapivě aktuálně – vyklíčit. Nikoli až v letech před smrtí, ale už velmi dávno se Bondy stal jakýmsi prorokem globální postkapitalistické apokalypsy. Některé jeho paranoidní vize přestávají být paranoidní.

Pokud jde o morální rovinu autorovy osobnosti, skutečný/neskutečný Zbyněk Fišer / Egon Bondy nás současně straší i rozesmává podobně jako jiný geniální blázen Jaroslav Hašek / Josef Švejk – další typický neliterární/literární antihrdina. Hašek jako bolševický komisař v ruské Bugulmě, Fišer jako „agent Oskar“ či „agent Klíma“.

Autorova „hravá schíza“ – jeho rozpolcení na marxistického filosofa a undergroundového básníka, respektive na dr. Zbyňka Fišera a Egona Bondyho, se bohužel projevila i v jeho spolupráci/nespolupráci s StB, která mu na počátku padesátých let, po procesu s jeho trockisticko­surrealistickým přítelem a učitelem Závišem Kalandrou, pohrozila mnohaletým žalářem (ne­li trestem smrti za vlastizradu).

Již tehdy Fišer část své osobnosti znásilnil a „animoval“ ji směrem k defenzivní či vědomě naivní spolupráci během výslechů – a to paradoxně právě proto, aby si zachoval integritu. Někdy se vydával za cvoka, jindy za přehnaně informovaného a uvědomělého marxistu. Aktuálně je třeba konstatovat, že byl obojím současně – hrdinou i zbabělcem. Integritu schizofrenního typu osobnosti si tedy zachoval. I v tomto smyslu byl a nadále zůstane archetypem.

Jakub Řehák, básník

Co je z Bondyho díla ještě aktuální? Na otázku odpovídám s rozpaky, protože Bondyho knihy jsem četl s živým zájmem naposled téměř před patnácti lety. Dnes už nedokážu přesně rekonstruovat prvek, kterým pro mne Bondyho dílo bylo přitažlivé. Nejvíc asi mýtus, který se kolem jeho osoby i díla vznáší jako chvějivá améba. Zdá se mi, že Bondy příliš dobrý básník nebyl, zato vizionář, který v některých ohledech jasnozřivě předjímal vývoj společnosti, ano: „Kdo chce věřit, že nás mezinárodní kapitál zahrne blahobytem/ ať se podívá do světa/ daleko větší a bohatší země než jsme my/ (…)/ jsou banánovými republikami/ jen zásobárnou nejlevnější pracovní síly/ a odbytištěm šmejdového zboží“ (Ples upírů, 1995). Můj „bondyovský kánon“ je ostatně dost úzký. Patří sem „úvahové“ prózy Leden na vsi, Sklepní práce, fantaskně­dystopický Šaman, ale z poezie snad jen Totální realismus, Deník dívky, která hledá Egona Bondyho a známý fragment Zbytků eposu začínající incipitem „Po tramvajích po Národním divadle…“

Nechci působit povýšeně, ale když si teď listuji prvním svazkem souborného vydání Básnických spisů i Machovcovým výborem Ve všední den i v neděli, přiznám se, že mne ta poezie příliš neoslovuje. Jsem až překvapen, ale zdá se mi, jako by Bondyho poezie vznikala spíš jako vedlejší produkt jeho činnosti filosofické a myslitelské. A podle toho taky vypadá. Na jedné straně odlehčené, záměrně primitivní, insitní rýmované básničky plné různých perzifláží, jindy delší texty psané prózou nasekanou do řádků, často proklamativní, nudné, proměněné v ubíjející filosofický traktát (třeba dlouhá básnická skladba Naivita). V poezii Egona Bondyho zkrátka a dobře jde v první řadě hlavně o Bondyho já, které do ní vstupuje se vším fanfarónstvím i důsledností, a zcela ji zahlcuje. Tím ale neříkám, že je to špatně. Díky těmto vlastnostem je Bondy jako básník okamžitě identifikovatelný a tím také přijatelný pro širší okruh lidí, než jsou případní čtenáři moderní poezie. Zároveň je ovšem Bondyho já někdy až bezelstně okouzlující a přitažlivé. Neodolatelné. Nahrávka, na níž Bondy sám čte zmíněný fragment Zbytků eposu, je pro mne dodnes velkým zážitkem. Jeho hlas a pocit radostného výsměchu hmotné a hemživé existenci dává této básni punc až extatické síly, která je nezaměnitelná, nakažlivá a lze z jejího působení dlouho žít.

Mluvil jsem o chvějivé amébě Bondyho mýtu. Myslím, že v určitém mladém, „jitřním“ věku může člověk do nitra této „améby“ vstoupit a ocitnout se tak v „jeskyni divů“, kde všechno dává smysl. Dnes to už ale spontánně dělat nedokážu. Kdo ví, třeba se to časem změní. Možná bych se měl v budoucnu obrátit především k filosofickým textům. Nicméně Bondyho poezie je pro mne v tuto chvíli přece jen poněkud nevýrazná, příliš jednoznačná, málo znepokojivá. Příliš málo se v ní děje z hlediska básnické formy i energie. Sám za mnohem zajímavějšího a živějšího básníka stejné epochy považuji Vratislava Effenbergera. Anebo Milana Kocha, který ovšem na souborné vydání svých básní stále čeká. Věřím, že až vyjdou, smetou navždy Václava Hraběte z piedestalu příkladného českého beatnika. To jen tak na okraj.

Tomáš Schejbal, student sociálních dějin na FF UK

Totiž Bondy... Ideolog, hlasatel světové revoluce, jemuž podnikatelský synek Václav Havel a vlastně ani Topolova generace osmdesátých let nerozuměla a nechtěla rozumět, jemuž ale generace nezkažená normalizací a zkušeností našeho uprděného osmašedesátého rozumí docela jinak. Nebo aspoň někteří z nás. Zatímco pro dnes už zestárlé androše je Bondy důležitý předně jako básník a spisovatel, jako guru undergroundu ze Šamana, jako český Burroughs, my se nebojíme vidět Bondyho jako marxistického filosofa, jako radikálního kritika kapitalismu.

Bondy ve svém filosofickém díle Juliiny otázky předběhl ex-maoistu Foucaulta. Samozřejmě, že díky zoufalému stavu českých debat, izolovaných od západního světa, stejně jako díky zoufalému stavu českých knihoven, mohl některé teze jen naznačit, zatímco jejich plné rozvinutí a vytvoření nových analytických nástrojů zůstalo jiným. Teze, že organická příroda, jejímž posledním vývojovým stupněm je člověk, dosáhla mezí svého vývoje a že je třeba vytvořit umělou živou inteligenci, která nebude organická, ale bude vyráběna ve vědeckých laboratořích, předjímá koncept biopolitiky a biomoci, tedy moci nad životem, která je v současném světě hlavní formou moci.

Bondy jako umělec – vezměme to obecně – se to zásadní pro svou básnickou a později romanopiseckou tvorbu naučil ve svém mládí od surrealistů, kteří své estetické teorie spojovali s marxismem. Oba tyto směry byly modernistické, avantgardistické, vymezující se vůči starému a hledající nové cesty, kudy se podle nich měl ubírat vývoj. Bondy proto nikdy neulpíval na starých uměleckých formách. Tak se v raných padesátých letech rozešel jak s trockismem, tak se surrealismem a vytvořil metodu totálního realismu. Jeho umělecký přístup ho dovedl až k vrcholným dílům, jako jsou Šaman nebo Cybercomics, což je podle mého názoru Bondyho nejlepší umělecké dílo, v němž spojuje aktuální dystopii globálního kapitalismu se surfováním na tehdejší vlně kyberpunku. Co v západní literatuře tohoto žánru bylo spíše konvencí, v české a slovenské knižní produkci muselo působit jako zjevení.

A konečně pro mnohé velmi nepříjemná stránka Bondyho díla: postoje, které jsou setsakra aktuální. Bondy jako permanentní revolucionář, Bondy jako maoista. Přestože v šedesátých letech ještě neprohlédl podvodnost kulturní revoluce, v níž byla středostavovská dítka stranických funkcionářů zneužita k vnitromocenským bojům, jejíž hesla se ovšem v ničem nelišila od postojů západní nové levice a tehdejších studentských revolucionářů, spatřujících v levičáckém radikalismu a nepořádku v ulicích lék na senilitu stalinského komunismu. A právě osud těchto revolucionářů – Rubina nebo Cohn-Bendita, kteří se později stali součástí establishmentu, podobně jako někteří čeští androši – kontrastuje s uměleckým a myslitelským dílem Bondyho, který ve svých osmnácti letech vytvořil underground, aby v něm zůstal až do hořkého konce.

Oskar Mainx, literární vědec

Letos v lednu by Bondy oslavil 85. narozeniny. V několika nahodilých poznámkách nejen že nelze jeho osobnost a dílo výstižně charakterizovat, naopak se můžeme snadno dostat na pomezí bájí a vyprávění. Bondyho život a dílo byly jistě plné rozporů. Život až noblesně nic nedarující dílu a dílo nárokující si stále více ze života. Ano, byla v něm jakási konvulzní krása předválečných let. Bondyho život se brzy stal opravdovou „le grand jeu“, vysokou hrou s okolím i se sebou samým, ideově nekompromisní a zapouzdřenou do mystifikací a sebemýtů. Bondy byl v této oblasti dostatečně vyučen svojí první femme fatale Honzou Krejcarovou. Život se u něj přetavoval v báseň, v umělecký artefakt. Uvádí se, že pro mnohé z nastupující generace undergroundu v polovině osmdesátých let Bondy představoval již nežijící – a dokonce zcela fiktivní – postavu-mýtus.

Na jedné straně při svých čteních komentoval s ironickým klidem třeba zabavování básní na výsleších StB (jeho vztahy s ní jsou dnes poměrně objasněny), na straně druhé psal až dojemné verše o procházkách vyprázdněnou Prahou sedmdesátých let, připomínající v době procesu s Plastic People svojí atmosférou počátek apokalypsy: „Jak hrozné je toto Jirousovo posvátné léto/ všude jen prach obilí neroste/ tisíce dnů už nepršelo/ Zvedá se mlha plná vlhkosti a neskrápne/ Tráva umřela před mýma očima/ Chodím do hospod kde si není kam sednout/ Jen k Mejlovi na pryčnu.“

Bondyho si cením především za jeho kontinuálně prosazované a originální ideje namíchané z marxismu, taoismu a buddhismu, které se změnily od jeho pubertálních let jen nepatrně a které přetrvaly navzdory všem změnám establishmentu. Bondyho ontologie půvabně kličkovala mezi zapřisáhlým ateismem evropského typu a orientální karmickou mystikou.

Když jsem se s ním setkal v Bratislavě čtyři roky před jeho smrtí, vyslechl jsem si mnohahodinovou přednášku o gotickém umění, arabské filosofii nebo buddhismu. Nebyl jsem dobrý posluchač a zapamatoval jsem si poskrovnu. Více mě zaujal jeho recept na rychlé a praktické jídlo, co nejméně časově náročné. Máte-li v zásobě obrovský kotel brambor, nemusíte se přece po několik dní vůbec obtěžovat vařením. Vůbec jsem měl dojem, že jeho komentáře zaznívají z jakéhosi zvláštního úhlu pohledu, z aktuální přítomnosti a současně z jakéhosi „komiksového matrixu“. Zdá se mi, jako bych slyšel z „rajských ostrovů“ Invalidních sourozenců jeho smích…

Michal Hvorecký, spisovatel

V postave Egona Bondyho som spoznal stelesnenie nezvyčajného, filozofického ľudského typu v celej jeho rozporuplnosti, aký sa mohol zrodiť len v pražskej druhej kultúre. Zaradil sa k najlepším českým spisovateľom dvadsiateho storočia, k tvorcom originálnym a nekonvenčným ako Ladislav Klíma, Josef Váchal či Ivan Jirous. Hoci Bondyho literárna a filozofická práca určite utrpela nadprodukciou, jeho dielo už patrí do stredoeurópskeho kánonu. Najlepšie knihy ho prežijú dávno po tom, keď zbabrané mediálne výroky a ľudské chyby upadnú do zabudnutia. Podpisujem, čo Bondymu v deň smrti odkázal priateľ Jirous: „Přese všechno vás stále miluji.“