Bylo by hloupé přistoupit na logiku fungování kapitalismu do té míry, abychom považovali myšlenkové koncepty nebo umělecké směry za módní zboží, které je třeba rychle spotřebovat, vyhodit, a pak požadovat nový model. Idea antropocénu je ovšem sama o sobě tak silná, že nedovolí, abychom se s ní povrchně obeznámili, pár měsíců se s ní předváděli a s podzimem začali ohrnovat nos nad opozdilci, kteří o ní ještě budou mluvit. Síla antropocénu spočívá v tom, že nás vlezle hmotná realita, již tento termín označuje, už zcela pohltila v naší každodenní tělesné existenci. Klimatickou změnu pociťujeme na vlastní kůži a její dalekosáhlé sociální důsledky si pozvolna začínáme připouštět. Zároveň se zdá, že tyto důsledky brzy přesáhnou dosavadní očekávání i vědecké modely. S antropocénem už budeme odteď žít pořád, a nejen my, ale mnoho dalších generací. Závažnost termínu spočívá v tom, že pojmenovává nevratnou proměnu, která není krizí dosavadního stavu světa, nýbrž zásadní geologickou přeměnou, revolucí, kterou vyvolalo lidské působení. Krize je podle aristotelské definice jednou fází dramatu, po níž následuje rozuzlení. Klíčovým pojmem dneška je ale dosažení bodu, z nějž už není návratu. Už nikdy nebude nic takové jako dřív.
V lednovém čísle A2 se o antropocénu psalo především z hlediska umění, protože právě výtvarná a performativní umění jsou oblastí, kde si moderní a postmoderní euroamerická kultura zachovala těsný kontakt s hmotně konkrétní realitou. V lednu také vydalo nakladatelství Verso anglický překlad loňské knihy francouzských historiků Christopha Bonneuila a JeanaBaptista Fressoze The Shock of the Anthropocene. Na základě množství jednotlivých odborných studií v ní dělají to, co je výsostným úkolem dobré historiografie: ukazují, že poměry, které považujeme za přirozené, a tedy nutné a stěží změnitelné, ve skutečnosti mohly vzniknout jen za určitých podmínek. Dobrá historická analýza příčin současného stavu je nutným předpokladem jakékoli revoluce. A že ve věci klimatické změny nic menšího než skutečná revoluce nestačí, to začíná být stále jasnější. Bonneuil a Fressoz ukazují, jak velkou roli při vytváření dnešního stavu hrála technologizace myšlenkového paradigmatu. Člověk, anthropos, přestal být postupně od 18. století vnímán jako součást sdíleného celku světa. Odříznutí od přirozenosti završil Gagarinův pohled na zeměkouli z kosmu. Citují Marshalla McLuhana: „Sputnik umístil Zemi do člověkem vytvořeného prostoru, příroda skončila a začala ekologie: ekologické myšlení je nevyhnutelné ve chvíli, kdy planeta povýšila na umělecké dílo.“ Takzvané dobývání kosmu ovšem patří do souvislostí studené války, jejímž velkým dědictvím je nynější rozvrat klimatu. Celé je to součástí rámce válečnické mentality i reality 20. století.
Autoři dále sledují, jak oddělení člověka od prostředí umožnilo obrat k ekonomii coby ústřední kategorii pojetí světa a člověka v něm. Dějiny kapitalismu vykládají podle metabolismu jednotlivých kultur, tedy parametrů procesu výměny energií a hmot mezi geologickým a lidským světem (dělení na přírodu a kulturu odmítají jako nefunkční pojmové nástroje). Právě tady je zcela zjevná nevratnost: vpravdě alchymická transformace hornin a plynů uložených pod zemí v energie a předměty spotřeby je proces, který prostě nelze vrátit zpátky v žádném časovém měřítku, jež by z lidského hlediska dávalo smysl. Součástí tohoto metabolismu je ovšem i model průmyslového vývoje motivovaného ziskem jednotlivců a nerovnovážná ekologická směna kolonialismu a imperialismu doprovázená vykořisťováním a přesunem externalit.
Historie psaná z hlediska zbožní výroby a růstu produktivity líčí vývoj jako trvalý pokrok. Bonneuil a Fressoz oproti tomu dokazují, že v uplynulých třech stoletích dějin vždy existovaly i jiné možnosti a že na mnoha rozcestích se lidstvo – nebo aspoň ta jeho část, která měla moc – vědomě pouštělo cestou, která nás dovedla do dnešního stavu. Před ekologií, která je dialektickou součástí technokratického pohledu na svět, dlouho přetrvával a porůznu se vždy znovu objevoval postoj sdílení a solidarity mezi člověkem a jeho prostředím. Pro feministku není překvapivé, že důležitá varování vyslovovala vedle dalších autorů i ženamyslitelka, Hannah Arendtová. Kniha Bonneuila a Fressoze ukazuje, jak se ve světě pozdního kapitalismu a neoliberalismu prosazoval diskurs „jediného možného“ řešení. Svého čtenáře však zároveň přesvědčuje, že vždy se nabízela také řešení jiná. V tom je Šok z antropocénu pravým opakem apokalyptické sugesce bezmoci, kterou u nás šíří populární vědci, nabízející jako jedinou záchranu návrat k autoritářské společnosti. My však potřebujeme odvahu důvěřovat alternativám a především tomu, že konec kapitalismu by se mohl stihnout ještě dřív, než dojde na konec světa.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.