Při rekonstrukci budovy Národního muzea v Praze vyjmuli ze stěny Panteonu mozek Františka Palackého. V nádobě s tekutinou, která ho dobře uchovává od chvíle, kdy byl před pohřbem vyňat z lebky Otce národa, jej dočasně přemístili do muzea Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v Palackého ulici. Vedení Národního muzea chce medializací této události „rozpoutat diskuzi nejen o osudu Palackého mozku, ale i o významu slavného učence“, a proto připravilo na svém webu hlasování, zda se má mozek po rekonstrukci budovy vrátit do Panteonu, anebo má být uložen do rodinné hrobky v Lobkovicích. Zkusmým hlasováním den po zveřejnění jsem výsledkem pohnul o jedno procento, dva dny poté se už další kliknutí na jiném počítači neprojevilo, čili počet hlasů mezitím přesáhl sto. Rozpoutání diskuse se ale nějak nedaří: čtyři dny po zveřejnění zprávy, jež díky své bizarnosti konvenovala jak „seriózním“ zpravodajským serverům, tak i bulváru, se pod článkem na webu Národního muzea nenachází ani jeden příspěvek.
Bizarní – z dnešního, sto padesát let vzdáleného úhlu pohledu – se jeví dobový kontext. Na jedné straně bažení po relikvii, která zesnulého dále spojuje s národem a na niž se dá při návštěvách muzea pietně zírat, na straně druhé exaktní a zároveň exaltovaný styl popisu (jak vidno z titulu tohoto zápisníku). Časy se nicméně mění a muzeu po Palackém zbyl preparát, kterému chybějí parametry exponátu. Skončil v zoologickém oddělení a v roce 1958 byl naoko povýšen do Panteonu, ale zde také byl zneviditelněn uložením za neoznačenou desku. Troufám si soudit, že jednou – z odstupu kratšího než dalších sto padesát let – se jako zcela bizarní bude jevit i rozhodnutí muzeálních šéfů, aby o osudu Palackého mozku rozhodl hlas lidu. Mozek uchovala směs glycerolu a formaldehydu, čili muzeum si stěží může nárokovat stopadesátileté pečování a náklady, jež opravňují vnímat nyní mozek jako národní majetek. Je to pořád součást nebožtíkova těla, takže rozhodovat by měla výlučně rodina. Kdyby se prosadila námitka, že potomci svého praprapředka ani trochu nepamatují a dědické právo je v tomto případě neplatné, přichází v úvahu možnost svolat komité: tři renomovaní historici nechť rozhodnou – poté, co zváží jak tehdejší, tak i dnešní kontext – a posoudí klíčovou otázku: Pokud zachovat v tekutině, tak co s ním pak?
Ponechat osud Palackého mozku na hlasu lidu je tím nejlínějším, nejlíbivějším a nejzbabělejším řešením. Jakou relevanci má takové hlasování, když jsem třeba já své dva hlasy (pravda, vyváženě, jednou pro jeden a podruhé pro druhý návrh) naklikal jen proto, abych zjistil, jak jim to funguje? A když si vybavím pár výrazných zpráv z posledních dnů, vzniká pěkně bizarní obrázek plebiscitu. O osudu mozku Otce národa bude hlasovat imbecil, který zkusil autem (řidičák nemaje) vyjet na Sněžku po stezce pro pěší, protože přece jde hlavně o ten adrenalin a značka tam byla jen nějaká zelená, čili zakázané to nebylo. K němu se připojí stovky chytráků, jimž promluvilo z duše video z prodejny potravinového řetězce, v němž okrádají zákazníky, protože na váze mají plastovou misku, a ta když se sundá, tak je vše hned o dvacet deka lehčí (že váha je na nulu kalibrovaná i s tou miskou, těmto ukřivděncům vysvětlit nelze). A hlasovat bude i pražský radní pro kulturu Jan Wolf, který – ač je z KDUČSL – klade důraz hlavně na to, „aby to nebylo úplně konzervativní“. A to ani když jde o „hymnu“ na počest Karla IV., objednanou u kouzelníka Žita alias Daniela Landy, který ji – správně po kouzelnicku – už měl přichystanou na novou desku. A s Wolfem zahlasují o mozku i desítky národovců, kteří v diskusích pod zprávou tuto volbu schvalují a dokládají, že už v časech Orlíku se Landa ukázal být prorokem.
Mozek Františka Palackého byl z jeho „nadobyčejně krásně tvořené“ lebky vyňat v roce, kdy Sigmund Freud v Terstu podnikl svůj první výzkumný krok – rozkrájel několik stovek úhořů, aby prozkoumal jejich pohlavní údy. Třicet tři let poté napsal v dopise Karlu Abrahamovi: „Fetiš je výsledkem zvláštního druhu vytěsnění; část komplexu je vytěsněna a jako kompenzace za to začne být idealizována jiná jeho část. V našem případě máme původní čichovou rozkoš ze zapáchající nohy (které dává perverzní člověk vždy přednost před čistou). Tato čichová rozkoš je odsunuta a noha, která dříve poskytovala rozkoš, je povýšena na fetiš.“ Tak byl i mozek Palackého povýšen na fetiš – minutový obdivný pohled na něj třeba dokáže nahradit četbu celých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě. V naší éře však už víra v magickou sílu původního předmětu nefunguje. Jean Baudrillard doložil, že nekontrolovatelná síla označovaného byla nahrazena kontrolovanou silou označujícího, tedy řečí kódu, jehož zevšeobecněním se utváří ideologie. A to je přesně to, o co v kauze Palackého mozku jde. Nevíme, co s věcí, a tak rozehrajeme marš populismu. Možnosti dáme jen dvě, ale vyjádřit se u nás může úplně každý.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.