Co vedlo k překvapivým výsledkům britských parlamentních voleb, v nichž s převahou zvítězili toryové, nečekaně neúspěšní byli labouristé a vůbec se neprosadila krajně pravicová Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP)? A co tento výsledek znamená pro budoucnost labouristů?
Britské parlamentní volby byly nepochybně zlomové. Přinesly mandátový výsledek, který jako by naznačoval „návrat k britskému normálu“ padesátých a šedesátých let. Konzervativci pod vedením Davida Camerona získali po pěti letech vládnutí absolutní většinu a sestavují jednobarevnou vládu, zatímco „třetí celonárodní strana“, tedy liberální demokraté, fakticky zmizela z politického spektra. Tento výsledek je ovšem – jak tomu u většinových systémů bývá – ve výrazném rozporu s procenty hlasů pro jednotlivé strany. O posunu ve veřejném mínění tedy vypovídá jen omezeně. Například labouristé dospěli ke svému mandátovému debaklu navzdory mírnému přírůstku hlasů oproti posledním volbám. Co do počtu hlasů zaostali za konzervativci o pouhých šest procentních bodů, ale co do počtu mandátů to bylo o více než 15 procent. Podobné diskrepance jsou v britských volbách spíš pravidlem než výjimkou a najdeme je i u ostatních stran – zejména u pravicové Strany za nezávislost Spojeného království (UKIP), která nedokázala vstoupit do vysoké britské politiky a bude se muset i nadále omezovat na občasné provokace na půdě Evropského parlamentu.
Přehnané obavy
Mohutná vlna nárůstu pravicového „populismu“ (tedy antiimigrační a radikálně euroskeptické politiky), kterou Británie od loňských voleb do Evropského parlamentu očekávala, se tedy nakonec do mandátových výsledků UKIP nepromítla. Nestalo se tak proto, že zejména vládnoucí konzervativci se na tuto vlnu systematicky připravovali. Pracovali s představou, že UKIP je hlavní hrozbou v první řadě pro ně samotné.
Je to idea, která minimálně v evropském srovnání nemá valného opodstatnění. Příklady ze Skandinávie i odjinud jasně ukazují, že dojdeli někde k nárůstu „populismu“ či nové pravice, ztráty nejdou zdaleka jen na vrub umírněné pravice, ale dokonce ještě citelněji bývá postižena klasická levice, tedy socialisté a komunisté. Ostatně ani konfrontaci s fakty britské politiky výše uvedená představa neustojí. Stačí se podívat na výsledek eurovoleb z roku 2014 a na pořadí stran následujících za UKIP: souboj konzervativců a labouristů skončil prakticky remízou. Fobie toryů z UKIP je, zdá se, spíše psychologické povahy. UKIP totiž krátce před velkým parlamentním kláním ve dvou obvodech vyhrál doplňovací volby, a to právě na úkor toryů. Navíc od samého počátku cílil na tradičně slabé místo toryů, na němž se strana často štěpila – na euroskepticismus.
Ať tak či onak, přehnané obavy toryům nakonec pomohly. Pod dojmem ohrožení investovali ještě více energie než obvykle do práce v takzvaných těsných obvodech a tato investice se jim pak vrátila i v duelu s labouristy. Strategickým nástrojem proti UKIP byl i dávno deklarovaný slib premiéra Camerona vypsat v případě vítězství toryů referendum o setrvání Británie v Evropské unii.
Nepřítel je venku
Jestliže konzervativcům jedna mylná domněnka pomohla, labouristé na jinou spíše doplatili. Šlo o představu, že z prudkého propadu liberálních demokratů (který se dal očekávat prakticky od momentu, kdy vstoupili s toryi do vládní koalice) budou profitovat především opoziční labouristé. Představa je to ovšem víceméně logická. Vždyť voliči liberálních demokratů stáli od devadesátých let v jistých ohledech nalevo od voličů labouristů a jednalo se v mnoha případech o voliče protestní. Kam jinam se tedy měli masivně přesunout, když je jejich strana „zklamala“ koalicí s jim nesympatickými toryi? V praxi se ale ukázalo, že hlasy zklamaných liberálních demokratů plynuly k různým stranám (UKIP nevyjímaje) a většinu ztracených liberálnědemokratických mandátů přebrali nakonec konzervativci, a nikoli labouristé.
V některých povolebních komentářích se objevila myšlenka, že hlavním problémem labouristů byly masivní ztráty ve Skotsku ve prospěch Skotské národní strany. Kdyby snad cílem labouristů bylo pouze udržet pozice, a nikoli vítězit ve volbách a získat vládu, byla by taková myšlenka udržitelná. Jinak sotva. Hlavním problémem labouristů je, že se svým konzervativním soupeřem nedokážou držet krok v Anglii. Zlepšit své výsledky dokázali jen v Londýně, v severoanglických aglomeracích víceméně jen bránili své bašty a všude jinde ztráceli. Doplatili jednak na schopnost Davida Camerona zúročit pětileté výsledky svého vládnutí, ale především na celkovou proměnu politického jazyka a atmosféry v zemi. A ta souvisí právě s vzestupem UKIP (jakkoli nebyl dotažen do „zdárného“ konce). UKIP přišel s populárním vzkazem: nepřítel je venku. Jinými slovy, britský problém leží mimo Británii, ohrožují nás „oni“ – Evropská unie, imigranti nebo ideálně kombinace obojího: imigranti z Evropské unie.
Toryové se těchto témat velmi zručně chopili a vytvořili dojem, že s nimi dokážou racionálně pracovat ve prospěch britského národního zájmu. V praxi to znamená, že jich obratně využili v kampani za redukce sociálního státu. I labouristé museli na nacionálně pravicovou agendu nějak reagovat, nutně se však v těchto otázkách ocitli v defenzivě, která ve výsledku skončila bolestnou volební porážkou.
V jiném než britském systému by se levici nabízela strategie radikálního vymezení vůči xenofobní demagogii UKIP a vůči její faktické akceptaci toryi – tedy důslednější apel na progresivismus, politiku inkluze a podobně. V britském případě však tato možnost naráží na limity většinového volebního systému. Logika hry nutí hráče cílit na mediánového voliče, tudíž takřka každé radikálnější vymezení musí být vyhodnoceno jako rizikové – obzvláště pak u témat, na něž průměrný volič slyší. Není zatím jasné, jak labouristé svůj debakl vyhodnotí, ale ztráta velkého množství těsných obvodů bude spíše nahrávat hledání chyby v nedostatečné „středovosti“ (rozuměj pravicovosti) než v nedostatečné vyhraněnosti a vyprofilovanosti.
Autor je politolog.