Dlouhá léta platilo, že mladí Poláci nevolí stranu Právo a spravedlnost – až do květnových prezidentských voleb. Volební máj, měsíc lásky a práce, v Polsku podobně jako ve Velké Británii ovládla konzervativní pravice.
Jen tři dny po nečekaně suverénním vítězství britských konzervativců v parlamentních volbách vyhrál první kolo polských prezidentských voleb kandidát konzervativní opozice Andrzej Duda. Po dvou týdnech pak tento europoslanec za polskou partnerskou stranu anglických toryů ve druhém kole svůj úspěch potvrdil.
Co se vlastně v Polsku stalo? Je zřejmé, že vláda Občanské platformy (PO) je po osmi letech u moci neoblíbená a vyčerpaná. Jistý přechodný bonus popularity po odchodu Donalda Tuska do vrcholné unijní politiky a nástupu nové premiérky Kopaczové byl již také dávno vyplýtván. Porážka je tedy z jistého pohledu logická a srozumitelná. Jsou tu ovšem dvě „ale“.
Výhra místo porážky
Za prvé, za PO obhajoval prezidentský úřad vcelku populární, byť podle některých příliš pasivní, konformní a nudný Bronislaw Komorowski. Ještě několik měsíců před volbami se předpokládalo jeho vítězství v prvním kole a Komorowski s vidinou jistého znovuzvolení předtím prakticky vypustil kampaň.
Za druhé, zmínilili jsme neoblíbenost vládní PO, totéž se do značné míry týká opoziční konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS). U mnoha stále vyvolává vzpomínky na své kontroverzní vládnutí z let 2005–2007 a na další polarizující momenty, jichž byla hlavním aktérem. PO se v kampaních až dosud dařilo účinně strašit před návratem PiS a vyhrávat jedny volby za druhými. PiS si tohoto handicapu byla velmi dobře vědoma, vždyť i proto do prezidentských voleb nenastoupil její lídr Jaroslaw Kaczyński, ale nepříliš známý europoslanec Andrzej Duda.
Z obou výše uvedených příčin, ale i z důvodu masivního nástupu protestních antipartajních kandidátů se polské prezidentské volby staly tak trochu závodem o to, který kandidát lépe skryje svou stranickou značku. I zde byl Komorowski – formálně nadstranický – ve výhodě. Přesto se mu nepovedlo od neoblíbeného kabinetu PO odstřihnout tak umně, jako Duda dokázal v kampani upozadit předsedu a další nepříliš populární osobnosti své strany.
Kam s hlasy konzervativního rockera?
Asi si nevystačíme s tvrzením, že série porážek PiS (celkem osm v řadě!) musela jednou skončit. Podceňovaný, ale o to pracovitější, energičtější a lidsky svým způsobem sympatický Duda si své vítězství tvrdě odpracoval. Přesto mu půdu připravil někdo jiný.
Bylo to neformální vítěz prvního kola Pawel Kukiz. Antiestablishmentový populista spíše pravicově konzervativní orientace, který navíc protestní apel podbarvil svou vlastní tvrdou rockovou hudbou. Kukiz se vymezil proti celému partajnímu kartelu a kampaň postavil na plánu zavést většinový volební systém – pod marketingově výskavou zkratkou JOW (jednomandátové volební obvody). S tímto programem získal dvacet procent hlasů a obrovskou podporu mladých voličů. Ti ostatně tvořili základnu i jiného, mnohem tvrdšího (a také mnohem marginálnějšího) pravicového protestního kandidáta, enfant terrible polské politiky a provokatéra na půdě Evropského parlamentu Janusze KorwinaMikkeho. Tento monarchista a otevřený antidemokrat, rasista a misogyn posléze skončil s třemi procenty až čtvrtý a nejeden hlas mu jistě odčerpal právě „stravitelnější“ rebel Kukiz.
Celý rébus druhého kola prezidentských voleb byl vlastně o tom, co se stane s protestními hlasy mladých, kteří volili Kukize. Jinými slovy, druhé kolo voleb nebylo jen otázkou prolomení série porážek PiS, ale také se týkalo jednoho polského nepsaného pravidla – totiž že mladí lidé nehlasují pro PiS. Ukázalo se, že již neplatí. Proč?
V lepším průniku s Kukizem, rozjitřeným duchem antipolitického protestu, se zkrátka ocitl opoziční kandidát. Nelze vyloučit, že mnozí mladí, kteří již nepamatují excesy premiéra Kaczyńského z let 2005–2007, se v duelu Komorowski–Duda zkrátka a prostě rozhodli pro kandidáta o generaci mladšího než jeho oponent. Duda překvapil pracovitostí a nasazením, zatímco Komorowski jen čekal na vítězství bez boje. A co může mobilizovat outsidera ještě více než jeho role outsidera? Vidina reálné možnosti jeho vítězství. A přesně takový pocit zakládala faktická remíza prvního kola.
Přelévání tekutého hněvu
Příklon mladých k Dudovi ostatně potvrzují i tvrdá volební data. Je obecně známo, že mladí lidé tvoří drtivou většinu masy Poláků žijících, pracujících a hlasujících v zahraničí. Jen na Britských ostrovech v prvním kole volilo sedmdesát tisíc Poláků – bezmála polovina všech zahraničních hlasů. Ve Spojeném království, v domovině volebního systému JOW, získal Kukiz přes 53 procent. V Irsku dokonce 57 procent. V obou zemích byl Duda až těsně třetí. A pro zajímavost: o pár bodů za ním čtvrtý se ziskem kolem deseti procent hlasů byl již zmíněný rasista a antidemokrat KorwinMikke.
Ve druhém kole už na ostrovech hlasovalo jen 55 tisíc lidí (v Polsku naopak účast rostla), ale co je podstatnější, Duda zde vítězí s 58 procenty v Británii a 54 procenty v Irsku. Pro srovnání: ve volbách 2010 zde triumfoval Komorowski – v Británii získal 72 procent a v Irsku 78 procent hlasů (celkově tehdy Komorowski vyhrál s 53 procenty ve druhém kole).
Na scénu se tedy opět dostává „britská linka“. Stačí si jen představit, že podobný obrat se v menším měřítku odehrál i mezi mladými lidmi žijícími a hlasujícími v Polsku. PO jejich sympatie ztratila již dávno – krátce po Komorowského prezidentském „ostrovním triumfu“. Již v parlamentních volbách 2011 je získal radikální antiklerikál a známý provokatér polské politiky Janusz Palikot se svým hnutím za legalizaci marihuany, za práva sexuálních i jiných menšin a za omezení role katolické církve ve veřejném životě. Letos sympatie mladých skončily na úplně opačné polovině spektra. Toto srovnání nechť slouží jen pro ilustraci, jak až daleko může za necelé čtyři roky – slovy filosofa Václava Bělohradského – dotéct „tekutý hněv“, a to nejen mladých protestujících voličů.
Autor je politolog, působí na FF UK.