Umění a rozhněvaní mladí muži

Vydání nové knihy Scotta McClouda The Sculptor bylo netrpělivě očekávanou událostí zejména proto, že McCloud se po celém světě proslavil svou teoretickou trilogií o povaze komiksu Understanding Comics, Reinventing Comics a Making Comics (Rozumíme komiksu, Znovuobjevujeme komiks, Děláme komiks, ­1993–2006). Tento pronikavý vhled do principů tvorby komiksového vyprávění se stal součástí školních osnov a veškerých debat o tomto médiu. Kromě prvotiny Zot z osmdesátých let a několika menších projektů se však McCloud nikdy tvorbou fikčního komiksu v širší míře nezabýval. Přesto je nasnadě, že když se jeden z nejslavnějších komiksových teoretiků rozhodne přenést své úvahy do autorské praxe, čtenáři očekávají mimořádné dílo. Tím nakonec The Sculptor opravdu je – ovšem způsobem, jaký bylo u McClouda možné očekávat. Jde o technicky dokonalý komiks, skvěle využívající možnosti média, ale v pozadí stojí trochu odcizený a schematický příběh, který se v průběhu čtení jen pomalu dostává pod kůži.

Smlouva se Smrtí

Hlavním hrdinou pětisetstránkového komiksového románu je mladý sochař David Smith, který zmizel ze zorného pole kritiků a galeristů, zoufale se potuluje ulicemi New Yorku a rezignovaně snáší svůj osud zneuznaného umělce. Nakonec v zapadlém baru potká samotnou Smrt v podobě svého dávno mrtvého strýce Harryho, který mu nabídne obchod starý jako lidstvo samo – buď bude žít, odstěhuje se z města, zapadne do středostavovské šedi a zapomene na umění, anebo dostane schopnost tvořit geniální díla, ale zbude mu jen dvě stě dní života. David si stejně jako všichni hrdinové podobných příběhů vybere druhou možnost, získá schopnost snadno tvarovat jakýkoliv materiál pouhým dotekem ruky a vrhne se do zoufalé honby za uměleckou realizací a nadčasovou slávou. Do toho navíc potkává okouzlující amatérskou herečku Meg, do které se pochopitelně zamiluje, a dohoda se Smrtí najednou přestává vypadat jako dobrý nápad.

Síla McCloudova vyprávění leží v zachycení drobných každodenních situací, záblesků tváří a gest, z nichž autor skládá půvabnou mozaiku života Davida a Meg. Dialogy ustupují do pozadí a děj pohání dopředu precizní kresba, zachycující i ty nejjemnější emoce všech postav, a také dokonale promyšlené sekvence panelů, kterými se McCloud často zabýval právě ve svých teoretických úvahách o fungování komiksu. Vše je zde podřízeno plynutí času. Davidovi ubíhá jeho kratičký zbytek života, některé dny se zpomalují do zvolna plynoucích náladových fragmentů, jindy při otočení stránky utečou celé týdny. Dlažební kostky se mění v políčka kalendáře a propadají se do propasti, naklání se a padá i celý Manhattan, připomínající obří stavebnici.

Učebnice komiksového vyprávění

Zpracování ústředního příběhu je bezchybné, ale za technickou a výrazovou precizností pokulhává kostra scénáře. Už zápletka je postavena na oblíbeném klišé, což by samo o sobě nebylo na závadu, kdyby se na ni nevršily další stereotypní momenty jako vystřižené z hollywoodských melodramat. Nechybějí dramatické rozchody a opětovná sblížení a vše umocní zcela nepředpokládaná katastrofa v poslední minutě. Hlavní hrdina David je sebestředný a sebelítostivý typ, který sní o umění pro umění navzdory požadavkům publika a ve své honbě za dokonalostí se nezastaví před ničím. Jeho sochy ovšem i přes nově nabyté mimořádné schopnosti zprvu za moc nestojí a většinu svých zbývajících dní hrdina tráví spíše než tvorbou pokračujícím a trochu bezcílným hledáním sebe sama. Meg zase v příběhu vystupuje jako stereotypní múza, jejíž roztomilé záliby a bipolární porucha slouží jen jako doplněk a inspirace pro mladého muže­umělce, kterého žena musí vysvobodit z chmur a ukázat mu nový smysl života.

McCloud jistě neusiloval o vytvoření romantického kýče, ale spíše o archetypální příběh o lásce a úloze umělce ve světě. Odpověď na otázku, zde se mu to podařilo, závisí na vkusu čtenáře. Hlavní hodnota jeho komiksu však leží jinde. Jde takřka o učebnici komiksového vyprávění, ve které McCloud v praxi demonstroval všechny postupy, které dříve jen popisoval a komentoval jako teoretik. Na šedomodře stínovaných stránkách ukazuje, jaké hloubky a šíře významů lze dosáhnout jednoduchým posouváním panelů, kolik emocí může obsahovat několik letmých detailů z pouličního života bez doprovodu dialogu. The Sculptor tak nakonec působí jako plátno od některého ze starých mistrů – naši životní realitu k němu nevztáhneme, ale i tak na něj musíme stále znovu zírat.

Autor je doktorand na FSV UK.