Komiksový žánr grim and gritty navazuje na revizionismus a vychází z cynického humoru a groteskní brutality. Scenáristovi Warrenu Ellisovi se ale daří na těchto základech stavět aktuální a trefnou společenskou satiru.
Zločinem prolezlé ulice, zarostlí superhrdinové na antidepresivech, dystopická města smáčená deštěm ve světle neonů, brutální násilí, nadávky, špína a krev. To jsou hlavní atributy žánru grim and gritty – drsného komiksového stylu, který dříve slibně směroval mainstreamový komiks k větší sofistikovanosti, dospělosti a serióznímu postavení. V USA už je tento žánr jistou dobu za zenitem, nicméně v Česku jej stále nadšeně vyznávají zástupy fanoušků. Je dost nesnadné vystopovat, ve kterém bodě se novátorský přístup, usilující o větší míru realismu v mainstreamovém komiksu, posunul do poměrně nenápaditého omílání stejných cynických vtipů a brutálních akcí.
Každopádně tam, kde drsný styl dříve sloužil jako užitečný prostředek k rozvinutí tvůrčích postupů a společenskému komentáři, je teď sám o sobě jediným smyslem a atributem mnoha děl, například sérií Lobo nebo Punisher. Jako obhajoba tohoto stavu slouží opakovaný důraz na potřebu většího realismu a „uzemnění“ komiksu. Taková potřeba byla sice zjevná v dobách pionýrských děl Alana Moorea a Franka Millera, ale v současnosti má již motiv Batmana kontemplujícího mračna nad Gothamem ke skutečnému realismu hodně daleko. Fanoušci požadují jen další vrstvení temných motivů, zatímco skutečná inovace se přesouvá do komiksů zcela mimo superhrdinský žánr. Ideální ilustrací tohoto fenoménu je kariéra britského komiksového scenáristy Warrena Ellise. Jeho tvůrčí rozvoj je totiž typickým příkladem toho, jak se může autor vymanit z úzkých žánrových mantinelů a nahlédnout vlastní styl s trochou odstupu a sofistikovanějšího humoru, který jinak v tradici grim and gritty komiksů citelně schází.
Gonzo novinařina v transmetropolis
Ačkoliv bývá Ellis někdy – spolu s autory jako Alan Moore, Grant Morrison nebo Neil Gaiman – řazen ke generaci takzvané britské invaze do amerického komiksu, je o něco mladší a debutoval teprve na začátku devadesátých let spolu s kreslířem D’Israelim krátkou sérií Lazarus Churchyard (1991). I přes dílčí cyberpunkové motivy už se v tomto příběhu nesmrtelného metalisty bloumajícího dystopickými kulisami objevují typické samoúčelné prvky drsné komiksové školy. Projevila se ovšem i typická Ellisova vlastnost, která jej postupem času od jiných autorů dokázala spolehlivě odlišit – ať už jsou jeho padouši jakkoli psychopatičtí, hrdinové depresivní a krev všudypřítomná, nikdy mu nechybí smysl pro nadsázku a ironii.
Ellis začal pracovat na četných titulech pro vydavatelství DC a Marvel a v polovině devadesátých let se pouští do série Stormwatch (1993) a pozdějšího pokračování The Authority (1999). I když šlo o klasické příběhy superhrdinských týmů, projevovaly se v nich prvky drsné školy obohacené o politickou kritiku a sžíravé společenské komentáře – tedy přesně to, co dodávalo přidanou hodnotu a nadčasovost Mooreovým Strážcům či Millerovu Temnému rytíři. Od práce na revizionistických superhrdinských titulech už pak byl jen krůček k asi nejlepší Ellisově syntéze a inovaci grim and gritty motivů v sérii Transmetropolitan (1997–2002).
V příbězích manického gonzo reportéra Spidera Jerusalema a jeho praštěných asistentek sice nenarazíme na superhrdiny či superpadouchy, ovšem násilí, nadávek a civilizační skepse je v nich požehnaně. Ačkoliv Transmetropolitan na první pohled ničím nepřipomíná Temného rytíře, aplikace násilných a cynických motivů ve prospěch většího realismu a společenského komentáře funguje stále stejně dobře. Ellis popisuje barvitý život metropole v blíže neurčené budoucnosti, která je ale jen satirickým obrazem současného světa a jeho problémů typu chudoby, politické korupce, policejního násilí či komerčních médií. Spider Jerusalem si pak ve svém bezskrupulózním tažení za pravdou a kvalitní žurnalistikou nijak nezadá s Batmanem pronásledujícím šílené zločince.
Génius nadprodukce
Posledními tituly, v nichž se Ellis držel typické drsné linie, byly série Planetary a Gravel, vydávané postupně od roku 1999. Do noirového Gravel začaly prosakovat prvky fantasy a v Planetary se zase projevil posun k žánrům scifi a spekulativní fikce, které v Ellisově tvorbě od té doby dominují. Ačkoliv se v Planetary stále drží motivu superhrdinského týmu i syrového stylu a dialogů, šlo už spíše o metakomentář a hříčku s žánrovými motivy.
Ellis je typickým géniem nadprodukce, a tak se jeho tvorba dále tříští do mnoha směrů, od pokračující práce na klasických titulech od Marvelu přes četné nezávislé minisérie až po prózu, společenské komentáře a publicistiku zpracovávající otázky transhumanismu a futurologie. Mizí odkaz noirových detektivek a komiksových klasiků, přibývá inspirace autory jako Arthur C. Clarke, William Gibson nebo J. G. Ballard. Za zmínku stojí úvahy o budoucnosti lidstva a planety v oceňovaném webkomiksu Freakangels (2008) a v nedávno zahájené sérii Trees (2014), žánrové výlety jako atompunkové Ignition City (2009) a Anna Mercury (2008) nebo klasicky pojaté scifi Orbiter (2003) či Ministry of Space (2001).
Jedním z mála jednotících principů Ellisovy eklektické tvorby zůstává kontinuální snaha o hledání nových a zajímavých námětů vztahujících se k současné živé realitě. Ty pak dokáže zpracovat prostřednictvím zaběhnutých žánrových schémat a podat je čtenáři oblíbeným a srozumitelným stylem bez větších experimentů, aniž by přitom byla zaměněna forma za obsah. Bravurně ukazuje, jak lze komiksem komentovat složité společenské problémy a přitom čtenáře bavit precizně rozvrženou akční scénou nebo úsečným dialogem.
Konzervativismus a aktuálnost
Nesmlouvavé potírání zločinu v depresivních kulisách vybydlených měst mělo vztah k neutěšenému prostředí New Yorku osmdesátých let či thatcherovské Británie, ale dnes je to v komiksové tvorbě spíš jen projev konzervativismu a neochoty reflektovat současný stav světa – kontroverzní útoky Franka Millera na hnutí Occupy jsou toho ostatně dobrým důkazem. Pokud ve světě ohroženém globálním oteplováním vyprávíme ploché historky o nebezpečných gangsterech v podivných kostýmech, odsuzujeme se k bezvýznamnosti a odsunu do nenáviděného ghetta asociálních nerdů, tedy přesně k osudu, kterému se průkopníci revizionistického komiksu snažili zabránit. Autoři jako Warren Ellis naopak ukazují, že příběhy z raketoplánů, asijských megalopolí, výzkumných stanic či pouličních protestů jsou mnohem aktuálnější a ve výsledku i atraktivnější než stokrát převařovaný chrapot soukromých oček a psychicky narušených mstitelů. Jen je potřeba, aby se tvůrci čas od času zamysleli nad smyslem svého díla, nezůstávali u vyzkoušených schémat a neproměňovali své fanoušky v líné konzumenty vyprázdněných žánrových slupek. Je to ostatně pravidlo, které platí i mimo svět komiksu…
Autor je doktorand na FSV UK.