Mohou scénické návrhy obohatit kromě divadelního publika také zbytek společnosti a životní prostředí? Realizace The Living Stage naznačuje jednu z cest, kterými by se ekologií poučená scénografie mohla vydat: jeviště v tomto pojetí připomíná zahrádku a představení se točí okolo požitků spojených se zeleninou.
Svět vstupuje do nové éry vztahu společnosti k životnímu prostředí a scénická umění dostávají možnost hrát zásadní roli v názorném výkladu toho, co znamená trvalá udržitelnost. I scénografové mohou řešit současné environmentální a sociální problémy, a sice tím, že budou zpochybňovat existující postupy, iniciovat alternativní návrhy a usilovat o radikální a pokrokové změny.
Sama jsem se to rozhodla vyzkoušet v roce 2012 u příležitosti Castlemainského státního festivalu v australské Victorii. Můj projekt nazvaný The Living Stage (Živé jeviště) kombinoval postupy scénografie a permakulturního pěstování s komunitním fungováním a usiloval o vytvoření recyklovatelného, biologicky odbouratelného, „pojídatelného“ performančního prostoru. Jeviště tvořily stěny vertikální zahrady, hydroponické truhlíky a přemístitelné záhony s jedlými rostlinami, a bylo tak experimentem, divadlem, zahradou i ukázkou pěstování potravin. Stavbu vytvořili obyvatelé městečka Castlemaine, které řídili místní permakulturní pěstitelé Hamish MacCallum a Sas Allardiceová a já coby scénografka. The Living Stage fungovalo zároveň jako prostor i inspirace pro několik místních performančních skupin, jejichž úkolem bylo vytvořit experimentální díla čerpající z konceptu regenerace a interagující s unikátním prostředím, které je obklopovalo. Na konci festivalu bylo jeviště místní komunitou spotřebováno – jeho fyzická struktura se změnila v záhonky, rostliny byly snědeny a zbytky se proměnily v kompost.
Stavíme z přepravek
Ekoscénografii chápu jako zahrnutí ekologických principů do všech fází scénografického myšlení a produkce. Kvalita a úspěšnost ekoscénografického díla se pak neměří pouze estetickým výstupem, ale také tím, jak se vztahuje a přispívá k přírodním a společenským systémům mimo divadlo. Základní rámcem této praxe je koncept ekologického designu, jak byl definován architekty Simem Van der Rynem a Stuartem Cowanem.
Principy ekologického designu byly využity také při vytváření The Living Stage. První z nich, formulovaný heslem „řešení vyplývají z místa“, vyžaduje po designérovi, aby aktivně vyhledával charakteristické rysy vybraného prostoru a kreativně reagoval na jeho podmínky a dostupné možnosti. Tento princip podněcuje scénografii, aby vycházela z konkrétního místa, spíše než aby přicházela s apriorní představou a podle ní divadelní prostor konstruovala. Nápady k The Living Stage vycházely z místa festivalu, jímž byl Victory Park v centru města. Začaly zvážením širšího kontextu, konkrétně potenciálu městské zemědělské komunity. Castlemaine je situováno v srdci sadařské oblasti, což mě inspirovalo k využití přenosných kontejnerů, které byly zvoleny za ústřední prvek designu. Zapojení místní zemědělské komunity umožnilo vypůjčit si přepravky na jablka, které mohly být po sezoně opět vráceny farmářům, čímž se minimalizovaly finanční ztráty projektu i jeho dopad na životní prostředí. Díky spolupráci s castlemaineskou komunitou jsme byli také schopni umístit posléze rostliny do místních zahrad a pokračovat tak v pěstování i po skončení festivalu.
Druhý princip bere v úvahu dopady designu na životní prostředí. Designéři mají přímo do procesu svého návrhu zahrnout ekologickou „účetní rozvahu“ (zvážit využití energie a vody či toxicitu a životní cyklus produktů) a nechat jí ovlivnit dílo. Projektový tým The Living Stage minimalizoval ekologické dopady mnoha způsoby, cestováním na místo počínaje. Sas například jezdila na setkání či zalévat rostliny na kole a já jsem z blízkého města dojížděla vlakem. Podařilo se omezit na minimum odpady a zlepšit využití energie, pořád jsme ale potřebovali auta na dopravu zásob, zdvižný vozík na instalaci přepravek nebo umělohmotnou konstrukci a elektrické nářadí na vytvoření samotného prostoru. Naším cílem však bylo především následovat designové procesy, které by měly „pozitivní dopad“ na komunitu i životní prostředí. Jinými slovy, usilovali jsme o vytvoření performančního prostoru, který by více zdrojů poskytl, než spotřeboval.
Zkušení pěstitelé a umělci
Možná největší výzvou bylo nechat se vést potřebami přírodních systémů – dle třetího principu „navrhovat v souladu s přírodou“. Zásadní bylo často bolestné zjištění, že přírodu nelze urychlit ani zpomalit. Místo toho jsem musela najít způsoby, jak přizpůsobit svůj návrh místním podmínkám – extrémnímu klimatu nebo nevýživné půdě. Stalo se to klíčovým aspektem mého plánování a rozvíjení scénického návrhu.
Čtvrtý princip „každý je designér“ vyzývá tvůrce k tomu, aby usilovali o zapojení komunit do pracovního procesu. Snažili jsme se o to v každé fázi tvorby – od pěstování přes sklizeň a slavnosti až po distribuci plodin. Mnozí z účastníků byli zkušení pěstitelé a umělci, kteří přispěli svými cennými znalostmi. Přípravných workshopů se účastnily také děti nejrůznějšího věku a tyto akce se často staly rodinnými setkáními se společným obědem, na nichž jsme i odpočívali a bavili se. Van der Ryn a Cowen mají za to, že nejlepší design se objeví tehdy, když si nikdo nemůže nárokovat svůj podíl na řešení. Pocit společného vlastnictví se během budování The Living Stage rychle dostavil, někteří účastníci přijeli na festival i proto, aby se podívali na výslednou podobu a promluvili s návštěvníky o tom, jak dílo vznikalo.
Pátý princip říká, že pokud zviditelníme ekologický design, zvýšíme tím obecné povědomí o ekologických tématech a spojení s přírodou. The Living Stage nabídlo prostor performerům ochotným pracovat s tématy regenerace a hojnosti. Při performanci Garden Chef (Zahradní šéfkuchař) místní herci spolupracovali se základní školou Winters Flat a předvedli kuchařskou soutěž za použití surovin ze scény a rovněž při představení Long Table Feast (Hostina dlouhého stolu) místní skupina Growing Abundance, zabývající se udržitelností, připravila hostinu z jídla rostoucího na jevišti. Vrcholem bylo pohybové divadlo Produce (Plodiny), umocněné prostředím jeviště, které zkoumalo vztahy mezi lidmi a světem přírody prostřednictvím témat růstu a změny. Účinkující využili prostor řadou způsobů: okusovali bylinky, šplhali po zdech z přepravek či žonglovali s rajčaty.
Jeviště, nebo instalace?
Během festivalu fungovalo jeviště jako interaktivní instalace, kterou se dalo volně procházet. Lidé se mohli všeho dotýkat, čichat a ochutnávat plodiny, trhat bylinky a saláty a vzít si je s sebou na konci dne domů. Nejnadšenějším publikem byly děti – jedna z mých nejhezčích vzpomínek na interakci s publikem je ta na malého chlapce, který během představení Produce proběhl jevištěm, aby si utrhl zelí. Otočil se k publiku s širokým a drzým úsměvem a odbatolil se zpět ke svým rodičům se zelnou hlávkou usazenou v náručí.
Cílem The Living Stage bylo ukázat divákům, že udržitelná budoucnost je nejen uskutečnitelná, ale i neuvěřitelně zábavná. Po představení jsme svých čtrnáct velkých beden na pěstování rostlin darovali institutu TAFE a Armádě spásy. Rok po festivalu místní radnice darovala 25 tisíc australských dolarů na projekty komunitní zahrady, které všechny dodnes fungují. I téměř po dvou letech v Castlemaine stále existuje množství kolektivních aktivit, které se točí kolem pěstování potravin. V říjnu letošního roku byla v rámci akce Fair Food Week zorganizována prohlídka castlemaineských potravinových zahrad, jakýsi hold místním obyvatelům, kteří i nadále rozšiřují a zvelebují odkaz The Living Stage daleko za hranice samotného projektu.
Autorka je scénografka.
Text vyšel pod názvem The Living Stage: A Case Study in Ecoscenography v online časopise Etudes č. 1/2015. Z angličtiny přeložila Marta Svobodová. Otištěno se souhlasem autorky, redakčně kráceno.