Dočolomanského hikikomori

Pro repertoár souboru Farma v jeskyni jsou příznačná netypická, mnohdy tabuizovaná témata, která jsou přetavena do emocionálně hutných a fakty nasycených scénických kompozic na pomezí různých uměleckých druhů a žánrů. Tvorbě režiséra Viliama Dočolomanského zpravidla předchází důkladný výzkum a platí to i v případě inscenace Odtržení/Disconnected.

Tematické zaměření na takzvané hikikomori (japonsky „odtrhnuvší se“), tedy lidi, u nichž sociální fobie vyústila v naprostou izolaci, se na první pohled zdá být velice úzké. Neschopnost „budovat kariéru“, zapojit se do společnosti a dokonce vůbec vyjít z bytu však nepředstavuje v postmoderních společnostech nijak výjimečný jev. Jen v Japonsku, kde je tento fenomén „sociálních sebevrahů“ nejlépe prozkoumán, takových lidí žije kolem jednoho milionu, což představuje zhruba jedno procento celkové populace. Nároky, které jsou na člověka ve vyspělých zemích kladeny v kombinaci s všudypřítomnou povrchností a neřízeným konzumerismem, vedou k patologickému zmatení, kdy se častokrát nejbližší skutečností stává virtuální realita.

Nadbytečná popisnost

Inscenace Odtržení vznikla pro prostory holešovické galerie DOX v rámci výstavy Skvělý nový svět (11. 9. 2015 – 25. 1. 2016; viz A2 č. 23/2015). Vystavená díla, ať už šlo o sochy představitelů totalitních režimů či podoby dnešní agresivní reklamy, vypovídala o manipulaci a ztrátě osobní svobody. Byť se představení z větší části odehrávalo v divadelním sále, zachovalo si charakter site specific projektu, integrovalo různá média a částečně vycházelo i z vizuálních umění. Kromě tance a postupů dokumentárního divadla zahrnovalo také videoart či performanci. Právě úvodní instalace čtyř figurantek na točně byla jakýmsi pomyslným přechodem z prostoru galerie do divadla. Bylo je vidět v nepřirozených, zkroucených polohách, jak bezvládně leží na kožených sedačkách, zřejmě z luxusního auta. Zlehka potřené barvou evokující krev byly expozicí i epilogem zároveň – naznačily, do jakého světa vstupujeme i jak tento svět končí.

Byť je tato scéna efektní, v kontextu tvorby Farmy v jeskyni překvapivě sklouzává ke zbytečné popisnosti. V tomto duchu se ale rozvíjí celá inscenace. Emotivní pohybové výjevy, jež reflektují utýranou mysl hikikomori, střídají až banální indicie dovysvětlující dění na jevišti. Tanečnice v upnutých kostýmech obklopují ústřední postavu v podání Minh Hieu ­Nguyen a díky výjimečným pohybovým kvalitám, promyšlené choreografii i osobní angažovanosti v dané problematice přesvědčivě ztělesňují rychlost, bezcitnost a dravost doby. Lístečky, které si lepí na čelo a které definují jejich postavy, jsou však v tomto případě nejen nadbytečné, ale i oklešťující – divák by jejich role mohl vnímat daleko komplexněji, než mu předepisuje režisér.

Pohybový slovník vychází z již zavedených postupů tvorby Dočolomanského a jeho souboru. V trhavých, neukončených a často nepřirozených gestech se zrcadlí neurotičnost doby, chvat a povšechnost, která v kombinaci s chladnou arogancí tanečnic stojí v ostrém kontrastu k nejistotě a sebetrýzni Minh Hieu Nguyen. Dochází k dramatickým střetům vnitřních úzkostí a krutého vnějšího světa.

Metafora doby

Mluvené pasáže jsou částečně přepisem autentických rozhovorů a částečně dílem autorů. Představují život a myšlení hikikomori, ale zároveň reflektují i jejich neschopnost prožívat jakékoli emoce ve vztahu k jiným lidem, tedy naprostou absenci empatie. Inscenaci doplňuje živá hudba a videoprojekce. Kytarista Petr Uvira vytváří nemelodické zvuky, často s pomocí smyčce a elektronického podkresu. Projekce se promítá na zadní stěnu jeviště ze záznamu i z kamery, která je připevněna k autíčku na dálkové ovládání a proniká tak do intimní zóny performerů. Metafora „velkého bratra“ ale není dále rozvedena. Působivější jsou proto poetické záběry vlků, kteří se k sobě opakovaně přibližují a zase se od sebe vzdalují.

Inscenace Odtržení díky výzkumu tvůrčího týmu a citlivé introspekci ukazuje fenomén hikikomori nejen jako problém jednoho procenta západní populace. Hikikomori jsou důsledkem povahy dnešní konzumní doby a závratného životního tempa, kvůli němuž lidé ztrácejí kontrolu nad svým vlastním osudem. Výstava Skvělý nový svět ukázala paralelu mezi tyranskými politickými režimy a tlakem komerce. Viliam Dočolomanský tuto myšlenku rozšířil a ukázal, že absence vnějšího nepřítele ještě neznamená bezpečí. Postupná sebevražda, kterou dnes dobrovolně podstupujeme, je tím skutečným kataklyzmatem.

Autorka je divadelní kritička.