Básníkovy noci s ropuchou

Sbírka surrealistického básníka Františka Dry­­jeho Locus debilis může zaskočit. Čtenáře seznámeného se surrealistickou či surrealismu blízkou poezií československé provenience v první řadě lehkostí, s níž se překlápí do lyrizujících, či dokonce nezastřeně lyrických poloh. Přestože to není věc ojedinělá zcela – z posledních let lze v tomto ohledu připomenout Dýku štěstí (Sdružení Analogonu 2013) Václava Švankmajera –, v daném kontextu na sebe strhává pozornost. To ostatně reflektuje i sám autor: „říkal jsem, volal vůkol dokola/ že i ten Effenberger, sceptique pyrrhonien actif/ srdce své nezrádné zalasoval hravě/ bylo to jeho – naše­mé – slabé místo?“ Tato obava je lichá: jedná se totiž o místa nejsilnější. Právě na nich autor hledá klíče k básni: „bělavý kamínek/ na jeho okrajích chycená slova/ … a to je vlastně celá faktografie“.

Proti smrti prázdnotou

Již úvodní texty prozrazují, že se zde bude odehrávat cosi vzhledem ke kontextu autorovy tvorby z posledních let nesamozřejmého. Zatímco Devět způsobů jak přijít o rozum (Pulchra 2012) autora zastihlo především při sebe sama regulujícím a částečně retrospektivním bloumání po záhybech jazyka a veletocích života, sbírka „angažované poezie“ Ach! (Petr Štengl 2013) zkoumá, nakolik je jazyk imaginace i v té nejsoučasnější současnosti schopen prožrat se nejspodnějšími patry jsoucího. Locus debilis, tedy „slabé místo“, to je ve svých nejsilnějších fragmentech především prostor, v němž se skutečnost lepí na básnickou gestikulaci toho nejjemnějšího typu.

To platí především pro první oddíl nazvaný Na druhé straně mostu Carrousel. Především v něm totiž autor zaznamenává s dříve nevídanou křehkostí soumračné ozvěny nocí trávených s „Ropuchou zlou“, „která se jedem svým/ noc co noc otráví“. Intenzita tohoto ohledávání spolu s otevřeností, s níž autor odkrývá své nejzranitelnější karty, představuje relativní novum. Avšak i tato oblast Dryjeho poezie je primárně nesena duchem effenbergerovského motta celé sbírky „proti smrti prázdnotou“. Právě kolem smrti, oné podivné neexistence, jež je „tak reálná, tak blízká/ jak bychom nežili a jen o sobě četli/ v nějakém románu/ či v básni od Nezvala/ anebo sledovali film“, krouží rozpustná ryba básníkova nevědomí s největším neklidem. Nesetkáváme se tu však s žádnými náznaky probolavělé odevzdanosti, této metly stárnoucích tvůrců. Na to ho k sobě příliš pevně a neodvratně poutá navigační hvězda neočekávaného.

Souvztažnost s oblastí neočekávaného je ve světě této poezie zásadní. Autor se noří do univerza lidí, věcí a vztahů mezi nimi, aby z jeho prvočástic (ty nám ovšem nejčastěji kmitají přímo před očima) vykřesal jiskru nepatřičnosti: „ze střípků kouře skládám zážitek/ vím jak se překvapit i když to nejmíň čekám/ vjemy se míchají viděno koutkem úst“. Této dynamice podléhá také Dryjeho básnický obraz, který často jako by sám sebe ukládal ke spánku jenom proto, abychom v následující vteřině spolu s ním letěli střemhlav přes palubu: „Tvá půlnoc žije naruby/ toť krása jediného slova –/ Modrého anděla/ jejž nikdo nikdy nespatřil/ a přesto víme/ že v letu stojí v našem srdcelomném uchu“. Toto zaklínání s sebou nese osvobozující energii. Přinejmenším v tom smyslu, že otevírá průhled k prožívání skutečnosti, které není diktováno setrvačnou debilitou nebo depresivní strnulostí, neboť básník dobře ví, že „své vlastní ticho sotva uslyšíš/ když lebka burácí hořícím prachem vin“. Zázračné proti ubíjejícímu, ne­­očekávané proti – zdá se – nevyhnutelnému. Takto je i náš básník navzdory burácivému dunění kráčejícího mostu Carrousel ze závěrečné části prvního cyklu schopen zaslechnout ševelení zakázaného slova: naděje („Neb výjimky se dějí –/ pár čaromocných, odmarněných chvil/ jsem vskutku prožil…“).

Tvorba rozvinutím protestu

Také v Locus debilis se autorova poezie tu i tam noří do žabince reálpolitické a reálskutečnostní současnosti, čímž navazuje na linii jeho tvorby, která kulminovala především v básních ze souboru Ach!. Na tyto polohy narážíme především v druhé, svou orientovaností i dikcí odlišné části knihy. Autor zde kupříkladu na pozadí dřívějších nedávných polemik s démonickým zjevem české literárněkritické scény, Evou Klíčovou, vypouští vlčí stádo své všeleptavé obraznosti: „jest přece TVORBA ROZVINUTÍM PROTESTU/ ať si to konečně železem žhavým, ostrým/ do oschlých zbytků vpálí svých/ fragmentů malých mozků zkrněných/ ti rozbučení mladí bohemisté/ klíčové chuděry/ co nadřely se na červenej diplom“. Mnohé hrobníky surrealismu by snad (odhodlali­li by se číst hlavou) překvapilo, že v osidlech effenbergerovské a pro československé surrealisty podnes relevantní koncepce „tvorby jako rozvinutí protestu“ nechybí prostor pro básnickou revizi principů současných či minulých: „a zlato času nikde/ (asi se opilo s paňmámou dialektikou/ a s dědkem vyloučeným třetím/ v zájezdní hospodě U zapředený kočky)“.

V posledním (a nejagresivnějším) cyklu s názvem Nakopnout krtka rovnou mezi hlavu pak nejeden fragment podává svědectví o autorově nepředpojatém a zároveň jaksi neodbytném hledání přízraků svobody. (Dodejme, že již samotná přítomnost takovéhoto hledání představuje vzhledem k autorově generační příslušnosti – ročník 1951 – stále poměrně zřídkavý a o to sympatičtější příklad.) Básně z řečeného cyklu jsou nejútočnější tam, kde sarkastickou dikcí prosvítají konkrétní, příliš konkrétní obrysy toho, co je: „A včera taky/ pásli v novinách/ že krást se nemá/ no, kdo by to byl řek/ po tom všem“. Ani zde ovšem nezůstává pouze u těchto poloh. Jsou totiž zasazeny do kontextu sdělení, se kterými by si snad i ta nejangažovanější z angažovaných poezií jen stěží věděla rady: „Vladimír Holan, básník/ měl tři ruce/ celý život tu anomálii úspěšně tajil/ nevěděla to prý ani paní Holanová/ snad jenom Ivan Diviš/ prokletý alkoholik Diviš“. I díky takovémuto prolínání se i v roce 2015 básnický svět Františka Dryjeho o několik galaxií míjí s edikty antikvářů všech vyznání.

Výlučnost poslední sbírky Františka Dryjeho ovšem spočívá především v tom, že všežravý černý humor, který je jedním ze stálých zdrojů jeho poezie, se zde převléká za „černočerný humor bílých úsměvů“. Toto jeho staronové vtělení přitom není o nic unavenější. Táhne nás do světa obrazů, při kterých se tají rozum i dech: „Zbývá nám krásný/ možná rozezlený/ však jistojistě tajnosnubný/ NÁPOR ZÁPORU/ Snad proto miluji pomalá letní stmívání/ Ten soumrak spáčů v úvalu/ Když černé nebe prchá z hlavy kamsi na oblohu/ A tak ji, prosím, nezapomeň zhasnout/ až usneš“. Právě díky nim se básně z Locus debilis řadí v rámci autorovy tvorby za poslední dvě desetiletí mezi ty nejsvůdnější.

Autor je překladatel.