Francouzský básník Arthur Cravan je známý spíše jako legenda, hrdina spousty divokých příběhů. Jak ukazuje jeho souborné dílo, které nyní vyšlo v českém překladu, byl to i nevšední básník. Jeho význam tkví především v tom, že předznamenal nástup avantgard a radikálního uměleckého modernismu.
„Básníkboxer“, „synovec Oscara Wildea“, „básník s nejkratšími vlasy na světě“… Osud a dílo Arthura Cravana (1887–1918) byly již za jeho života prezentovány s notnou dávkou hvězdného prachu, který tak často prosvítá z portrétů legend – převážně proto, aby oslepoval. Status „proroka dada“ (dle vyjádření Blaise Cendrarse) a takřka univerzálního předchůdce avantgard si Cravan vydobyl především sérií skandálních protiuměleckých vystoupení.
Jsem sviňák, je to tak
Dílo (Oeuvres, 1987) Arthura Cravana obsahuje kromě všech jemu připisovaných textů také vzpomínky současníků a bohatou obrazovou dokumentaci. V jednom z mnoha vzpomínkových textů se dovídáme, jaký význam sám Cravan vlastnímu obrazu přisuzoval: „Je absolutně nutné, aby první vzpomínky, které se v paměti vynoří, měly gigantické rozměry. Kolébka mladého boha musí být dílem stavitele. Mně se dostalo daru vládce.“ Soudě podle ohlasů a vzpomínek, které zanechaly osobnosti formátu Francise Picabii, Marcela Duchampa, ale také třeba Lva Trockého, ve svém stavitelském úsilí Cravan uspěl.
Pět čísel revue Maintenant, jejímž šéfredaktorem a výhradním autorem byl, je dnes možné číst především jako autentickou zprávu o období, v němž výroky typu „Malovat znamená pít, jíst, dělat potřebu. Klidně si myslete, že jsem sviňák, je to tak.“ ještě plnily funkci vysoce účinné rozbušky. Cravanovo prohlášení „Ať je známo jednou provždy: nechci se nechat zcivilizovat.“ pak lze chápat jako ústřední motto výpadů, ale také jako určující princip jeho životního slohu. V této orientaci zůstává Cravan po celý svůj život a takřka v každé své větě neústupný. Nejútočnější tón zaujímá v textech o André Gidovi (1913) a pařížské Výstavě nezávislých (1914). Při jejich četbě je důležité mít na paměti, že co se během několika následujících let stalo díky dadaismu normou, bylo v dobovém kontextu v silném slova smyslu událostí. S texty revue Maintenant pronikla do kulturního oběhu poprvé poloha ducha, která později prostřednictvím dadaismu a surrealismu na několik desetiletí ovládla horizont. Navzdory Cravanovu útočnému humoru však tyto texty z dnešního hlediska namnoze nepřesahují rámec historického dokumentu.
Najít svůj konec světa
Vrcholným okamžikem četby antologie je setkání s Cravanembásníkem. V juvenilních básních se Cravan noří do studánky erotismu („Z tvých vlasů vyrazit a přistát na tvých ústech;/ plout kolem očí tvých a klouzat po propustech/ na snové lodici a zcela bez cíle!/ Mřít tóny, kterými nás housle jenom raní/ od moře ňader plout až k šíji spanilé/ a všude podstoupit růžová ztroskotání“) i do nehybného jezera melancholie („Nad ruchem života jsem stáhl žaluzii/ a dlouze obcházel svou nekonečnou zeď:/ police vzpomínek ve staré galerii“), a táhne s sebou také okouzleného čtenáře. Ve Slovech z druhého čísla Maintenant pak Cravan uhrančivými verši vzývá noc a její pravdu: „Když nenašli jste den, vejdete do noci, a okusíte plod, jejž nesou její sady./ Strom noci nabízí, ach, bezpečnější rady/ nežli strom Poznání,/ jenž hříchem rozkvétá/ a jejž vydala vám kdys půda prokletá.“ Nejvýrazněji se však jeho básnická senzibilita projevuje v Básnických cvičeních z roku 1917. Modernistická provokace se tu protíná s tisíci a jedním vjemem prosycenou lyrikou a avant la lettre surrealistickými krátkými spojeními: „Ó mé srdce, ó mé čelo (ó mé žíly)! ten z nás dvou, kdo má více živého stříbra v žilách (syfilis) – dal jsem svůj jazyk na její oči (ženy) – měsíc pil, moře bylo… zlatý měsíc – snědl bych své hovno – Eiffelova věž jemnější než kapradina – člověku je jasné, že nástroj je tu (mluvíli se o srdci) – lesy a pila – energie – a v očích jsem měl prach císařů.“ Cravanovy básnické texty jsou jádrem publikace, navzdory tomu, že co do rozsahu tvoří pouze její zlomek.
Zvláštní kapitolu představují dopisy, které svědčí o tom, nakolik ovlivnila osudy tohoto mýtem opředeného „dezertéra v sedmnácti zemích“ velká válka. Francis Picabia napsal: „Arthur Cravan se vydává za vojáka, aby se jím nestal; udělal to jako všichni mí přátelé, kteří se vydávají za slušné lidi, aby se jimi nestali.“ Předznamenal tak, čím pro nás i dnes může být Cravan přitažlivý. Jeho Dílo můžeme číst jako co do významu prvořadé svědectví o prvních fázích utváření radikálního křídla uměleckého modernismu, ale bezprostředněji také jako působivou zprávu o úsilí člověka, který hledal, aby „našel svůj konec světa“.
Autor je překladatel.
Arthur Cravan: Dílo. Básně, články, dopisy. Přeložili Michal Novotný a Jiří Pelán. Academia, Praha 2015, 308 stran.