Rozklad těla, přeludy duše

Kniha Guillauma Apollinaira Zahnívající čaroděj (L’Enchanteur pourrissant, 1909) vyšla letos v českém překladu vůbec poprvé. Fakt, že u nás Apollinairova krátká próza vychází více než sto let po svém původním vydání, je zarážející. Apollinairovo dílo je totiž s českou kulturou výjimečně a oboustranně provázané – počínaje Čapkovým dodnes nepřekonaným překladem Pásma (1912, česky 1919), paradigmatické básně, která na desetiletí dopředu stanovila, jakými cestami se bude ubírat básnická senzibilita a jak se budou utvářet moderní formy básnického výrazu. Verše o „achátech Svatovítských“, „zahradě hospůdky v okolí Prahy“ či pozpátku se točících ručičkách „hodin v židovské čtvrti“ si vybaví i leckterý středoškolák. Známá je také krátká próza Pražský chodec, kterou autor zařadil do souboru Kacíř a spol. (1910, česky 1926) a v níž zachytil dojmy ze své krátké návštěvy Prahy. Četná svědectví o uhranutí Apollinairovou poezií nacházíme u Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Jaroslava Seiferta nebo Viléma Závady.

To, že Apollinairův debut vychází v češtině až nyní, je o to překvapivější, že sám autor připisoval Zahnívajícímu čaroději až do své smrti v roce 1918 zásadní význam, a to přesto, že se jednalo o jeho první knižně publikovaný text. K autorem plánovanému druhému vydání ovšem za jeho života už nedošlo.

Ponuré Vánoce

Zahnívajícího čaroděje psal Apollinaire jako osmnáctiletý. Navzdory tomu však text nese takřka všechny charakteristiky, které určovaly budoucí proměny básníkova výrazu. Scénu zde zalidňují postavy, se kterými se jeho imaginace již nerozloučila: Enoch, Eliáš, Apollónios z Tyany, věčný Žid Izák Laquedem, Šimon kouzelník či samotná hlavní postava, bájný čaroděj Merlin. Text je tak mimo jiné raným svědectvím o Apollinairově zálibě v keltských, antických, ale také severských mytologiích. Tato fascinace postupem času ještě narůstala.

O próze se dá v případě Zahnívajícího čaroděje hovořit pouze ve velmi přibližném smyslu. Povídková struktura je protínána fragmenty dramatickými i básnickými. Podstatná část kouzla tohoto díla spočívá právě ve slastném rozmývání forem, jimiž básníkova imaginace prochází jako „hlubokým a temným lesem“. Ostatně les je zároveň dějištěm příběhu. Titul i děj vycházejí z keltské legendy o čaroději Merlinovi. Ten se v Apollinairově podání stane obětí záludné jezerní dámy, která zamilovaného čaroděje uvrhne do hrobu poté, co se od něj dozví všechna jeho tajemství. Přestože však čarodějovo tělo prochází rozkladem, jeho duše zůstává živá. Nad čarodějovým hrobem se postupem času shromaž­ďují bájná hejna, druidové, sfingy, mluvící zvířata, skřítci, Behémót, Archanděl Michael nebo falešní tři králové vzývající „ponuré Vánoce“. Zahnívající a postupně umírající čaroděj k tomuto reji promlouvá prostřednictvím přeludů, jež nad jeho hrobem zanechala „stará a ošklivá“ lesní víla Morgana.

Čirý umělecký zázrak

Osou Apollinairova textu ovšem zdaleka není dějová linie, nýbrž spíše jedinečná směsice těkavé obraznosti, jemně útočného humoru, erotismu a typicky apollinairovské melancholie. K dobově nejradikálnějšímu výrazu se Apollinaire odhodlává v závěrečné kapitole, nazvané Výklad snů. Ta v mnohém předznamenává pozdější úsilí o úplné osvobození obraznosti z jakýchkoliv rámců formálního či morálního typu. Pokud odhlédneme od – dnes už historického – kontextu, jímž lze poměřovat někdejší radikalitu výrazu, zjistíme, že si text podržel především schopnost okouzlovat.

V anonymním letáku ohlašujícím vydání knihy se Apollinaire nebál sám sebe pochválit. Zahnívající čaroděj, neboli „jedna z nejtajemnějších a nejlyričtějších knih nové literární generace“, v roce 1909 vyšel jako bibliofilie vyzdobená dřevoryty André Deraina, „které z knihy dělají čirý umělecký zázrak“. Také pro tento původní důraz na výtvarnou podobu díla nás může těšit grafické zpracování českého překladu doprovozeného ilustracemi Františka Štorma.

Autor je překladatel.