Fragmenty kosmického Slova

V nakladatelství Malvern vyšla monografie Michela Carrougese s názvem André Breton a základy surrealismu (André Breton et les données fondamentales du Surréalisme, 1950). Ta zůstává navzdory tomu, že nás od jejího původního vydání dělí již více než šedesát let, jedním z nejčtenějších textů věnovaných Bretonovu dílu.

Může se jevit jako paradoxní, že právě takovýto text doposud chyběl v zemi, v níž díky pokračujícím aktivitám Skupiny českých a slovenských surrealistů (v celosvětovém kontextu v podstatě ojediněle) přežívá impuls vzešlý z Bretonem iniciovaného hnutí. Poté, co jsme se v druhé polovině devadesátých let dočkali v návaznosti na nesnadno dostupné meziválečné překlady vydání jádra Bretonových esejistických textů, vycházejí v letech následujících také Rozhovory 1913–1952 (2003) a dále klíčové Manifesty surrealismu (2005) a Antologie černého humoru (2006). Do světa Bretonovy poezie pak českému čtenáři umožnil nahlédnout výbor Otevřte, to jsem já (2009) a dále paradigmatická Magnetická pole (2014). Teprve nyní se setkáváme s monografií, jež podává celistvý náhled na určující charakteristiky Bretonova myšlení. Navzdory autorovu nezpochybnitelnému vhledu do tématu však právě přimknutí k tomuto celostnímu náhledu vyvolává mnohé otázky.

Prolamování hradeb

Michel Carrouges byl André Bretonovi i surrea­lismu dostatečně blízký i vzdálený na to, aby text vzbuzoval oprávněnou zvědavost. Vedle surrealismu bylo totiž jedním z Carrougesových hlavních inspiračních zdrojů také křesťanství a v pozdějším období se zajímal o jeho průniky s buddhistickými a islámskými formami spirituality. Po Bretonově návratu ze severoamerického exilu se Carrouges na sklonku čtyřicátých let krátce účastní aktivit znovuobnovené surrealistické skupiny. Toto protnutí však nemá dlouhého trvání. Na počátku padesátých let se Breton kvůli protestům mladších surrealistů, kteří striktně odmítají Carrougesovu angažovanost v církevních strukturách, po jistém váhání rozhodne rozvázat s ním veškerou spolupráci. Tato podvojná orientovanost se v textu projevuje například tím, že autor se vedle komentáře základních pilířů surrealis­tického myšlení a tvorby věnuje i jejich méně samozřejmým aspektům.

Carrouges tak knihu otevírá otázkou po vztahu surrealismu a filosofie. Surrealismus podle něj není filosofickým systémem „ve školském slova smyslu“, avšak je možné ho označit za filosofii „v nejširším smyslu tohoto slova, neboť vyjadřuje novou koncepci světa a chce se zmocnit tajemství vesmíru“. Takto postavené východisko je ve zdejším prostředí, kde bývají surrealistické aktivity s těžko pochopitelnou umíněností redukovány na své „umělecké“ aspekty, dvojnásob osvěžující. V návaznosti na to je pak zdůrazněna dvojí povaha surrea­­listických aktivit: „[Surrealismus] je zároveň činnost i rozjímání nad prostředky a cíli této činnosti.“ Právě akcentování specifických forem reflexe vlastních tvůrčích projevů totiž v surrea­lismu představuje jednu z jeho nesporných konstant. Důraz na interpretaci se vedle vlastních teoretických textů projevuje také v mnohých surrealistických hrách či jiných formách kolektivní aktivity.

Souhlasit lze s autorem také tehdy, když definuje obecnou podobu pole, na němž se Bretonovo myšlení pohybuje. Ta je, jak píše, dána jednak zavedením vztahu mezi automatismem snu a básnickými projevy a dále objevem přirozeného spojení mezi osobním subjektivním automatismem a automatismem univerzálním. Snahu o prolomení hradeb, které byly za jeho života mezi tyto oblasti projektovány, lze skutečně chápat jako základní charakteristiku Bretonova úsilí.

Carrouges se dále v textu zabývá jednotlivými aspekty Bretonova myšlení, od vztahu k esoterismu nebo vědě až po fenomény, jako je automatismus nebo objektivní náhoda. Jeho komentáře a shrnutí jsou podepřeny důkladnou obeznámeností s věcí, a celá kniha tak může sloužit jako spolehlivý úvod do studia prvních desetiletí francouzského surrealismu.

Skutečný bod

Jako sporný se však Carrougesův text jeví tam, kde se autor pouští do interpretací některých motivů Bretonova myšlení. To platí především o jeho pojetí výše zmíněného univerzálního rozměru a způsobu, jakým se k němu surrealismus vztahuje. Uveďme příklad. Jedním z nejvýznamnějších fragmentů Bretonových textů je pasáž z Druhého manifestu surrealismu, která se týká hypotézy „nejvyššího bodu“. Za cíl surrealistické činnosti je zde označeno úsilí určit takovýto bod, z jehož perspektivy by patrně bylo možno nahlédnout opozice mezi životem a smrtí, skutečným imaginárním nebo minulostí a budoucností nekontradiktorickým způsobem. Tato pasáž byla předmětem mnoha, často disparátních interpretací. Sám způsob, jímž ji Breton formuluje, pak pravděpodobně neumožňuje definitivně rozhodnout, zda se jedná o hypoteticky kladený orientační úběžník či o určitou formu (dialektické) substanciality. Carrouges se rozhodně přiklání k druhé variantě. Tu však rozvíjí do specifické a zdaleka ne samozřejmé podoby: jde podle něj o „skutečný bod, opravdu nadreál­ný a ústřední“, je to „nadlidské pole, které nezůstane navždy uzavřené lidskému zkoumání“. S oblastí nadreálného či nadlidského pole v ontologickém slova smyslu se v Bretonových textech skutečně setkáváme, avšak zde spíše představuje jeden z momentů, mezi nimiž jeho myšlení neustále osciluje, aniž by se však uchýlilo k natolik definitivnímu příklonu k jedné z variant, který ovšem evokuje Carrougesova interpretace.

Surrealismus u Platóna

Podobné rozpaky dále budí například fragment, kde Carrouges pojímá automatické psaní jako způsob, jímž ze sebe člověk „vydává fragment kosmického Slova“. Opět je pravda, že Breton, především v období čtyřicátých a padesátých let, často koketuje s jistými (para)kosmologickými hypotézami. Avšak nejen proto, že lze v jeho (především ranějších) textech nalézt množství fragmentů naznačujících pojetí odlišné, se zdá, že Carrougesův výklad tam, kde uplatňuje své celostní hledisko, poměrně značně vychází za rámec komentovaných textů, aniž by to přiznával.

Tato skutečnost však sama o sobě není natolik problematická. Navíc by neměla překrýt, že Carrouges v převážné části textu podává přiléhavé, věcně podložené a místy i v pozitivním slova smyslu překvapivé interpretace. To platí třeba tam, kde stopuje verbální automatismus až k jeho „prehistorickým“ fázím, nebo když odhaluje původ principů, z nichž vychází surrealistická koncepce poezie, již v Platónových dialozích. Na obecné úrovni však lze namítnout, že systematický náhled, který Carrouges – navzdory občasnému ujišťování o opaku – uplatňuje, do určité míry Bretonovo myšlení zplošťuje, když zastírá charakteris­tickou nejednoznačnost a mnohdy i rozpornost. Právě ty jsou totiž, jak se zdá, pro dnešek na Bretonově myšlení tím nejinspirativnějším.

Na závěr nelze nezmínit chabou úroveň odvedené redakční práce. Několik desetiletí starý překlad, který původně vznikl pro interní edici surrealistické skupiny, si rozhodně zasloužil výraznější péči. Její minimální formou mohla (a měla) být revize autorem citovaných fragmentů z textů, které v mezidobí v mnoha případech vyšly v českých překladech.

Autor je překladatel.