Ukázka z povídky, kvůli níž byl v padesátých letech Arno Schmidt žalován pro rouhání proti Bohu a šíření nemravností, naznačuje rozsáhlost autorova literárního světa. Čtenář má z množství aluzí pocit, že německý spisovatel v nich chce navěky uchovat celou světovou literaturu, „uchránit“ ji v jakési arše – a i proto za text připojujeme vysvětlivky.
Ratatá ratatá ratatá. / Nějakou dobu měly všechny dívky místo očí černé kruhy, mondénní soví tváře s ohnivě rudým rozparkem napříč : ratatá. / Vrby v údolí Kyllu. Naproti rozpažoval černý pes své vlněné tlapy a neúnavně jimi hrozil dobytčeti. Myšlenky odevšad : s plameny jako tvářemi; v černých kabátech, pod nimiž jdou dlouhé bílé nohy; myšlenky jak prázdná sluneční lehátka : ratatá. / V plápolavém kouři zahalená tvář i vlasy : tentokrát proudil z troufalého blonďatého nosu, 2 obrácené fontánky, půl metru dlouhé, na příručku chemie (ale nevyspalý a mdlý, takže žádné tunelové myšlenky). / Ratatá : na pestře vyšívaném ubruse oblohy, selském, větrem promodralém, neviditelný talíř se zlatým okrajem. Věčné dítě odvedle uvidělo ze všeho nejdřív vysokou, bíle ozářenou věž v Kolíně nad Rýnem : „Mámo, koukej !“
„Jízdenky, prosím“ (a k tomu chtěl vidět i můj uprchlický průkaz, zda jsem hoden poslední slevy). Sára se vyšňořila dlouhým baldachýnem mlhy; děcka se s křikem máchala v pobřežních vlnolamech, naproti Serrigu („Půl hodiny celní pauza !“) hrozilo jakési Saské Švýcarsko. / Trevír : muži uháněli vedle cválajících kufrů; do všech oken nedůvěřivě zahlížely oční puchýře : u mě přistoupila jeptiška s dívkami, z výletu o svatouškovském víkendu, postavy s kosým voskovým ježíšovským pohledem, křížky rozhoupané jeden přes druhý, suwabílý opasek z provázků (s mnoha uzlíky : je to snad nějaké označení hodnosti ?). / Bible : je podle mě ledabyle sepsaná kniha s asi 50 000 textovými variantami. Prastará a třpytivá jako duha, milostná lyrika, anekdotické příběhy, to je ten Ana, který našel ve stepi teplé prameny, politická receptura; a samozřejmě věčně podivuhodná svým vlivem, který měla díky bezohledné, obratné propagandě a především díky mrzkému vnějšímu nátlaku, compelle intrare. ,Pán‘, bez jehož vůle nespadne jediný vrabec z oblohy ani se nezplynuje 10 milionů v koncentrácích : to už musel být opravdu zvláštní patron – kdyby tak teď existoval ! / Ale údolí Kyllu bylo krásné a opuštěné. V Gerolsteinu, městě siegfriedovských slavností, viseli rekové jednou rukou za oštěpy, usnul i traťmistr na své tabuli, zkřivený, bylo jen vidět…. jak mu stál…. / „Elle est“ : „Elle est“ : tlučou ventily lokomotivy naproti. / Magické čtverce (kde všechny strany a diagonály dávají v součtu stejné číslo – nu dobrá !) : ale existují ,magické krychle‘ ? (Zajímavé, později blíž prověřit.) – Prospekt Cooperstownu : domovina baseballu a Jamese Fenimora Coopera (Jaké to pořadí ! A stále jen Deerslayer a Pioneers, ani zmínka o třetím do spolku, Home as Found, kde ve svém líčení svlékl Yankees takříkajíc donaha, že to ještě dneska sedí, a všechno se nádherně odehrává v Otsegu : kdyby tak mohl vstát z hrobu, ten by vám kašpárkům ještě něco navyprávěl !). / Svatouškovské Porýní : i vítr má naspěch, když uhání Kolínem. Ale přípoj jsme stihli : tlustí výrostci v pestrých mesticovských kabátcích přecházeli po nástupištích; svědomitý polibek nalíčeného páru; ve vedlejším kupé vznikal krátký románek : ,Ach, Fritzi, tady ne ! – Ach, Fritzi, ne ! – Ach, Fritzi ! – Ach !‘ / Porúří : rozpálení muži tančili jistě ve stříkajících smyčkách drátů : usnout během jízdy vlakem je dar Boží (takže toho se mi přirozeně nedostává !). Zase z ní visely, jela s námi až do Münsteru, copy kouře z nozder, sklouzávaly jí po prolamované blůzce, do temného klína, od hlavy až k drsnému chumáči (teď tedy Heinrich von dem türlîn, Diu Crône; stejně dobrý jako neznámý, a pro mě se zcela vyrovná proslulým středohornoněmeckým klasikům, místy skvěle realistický, bujný a velkolepý). / Kolem letí – jak střelená – tabule ,Ibbenbüren‘ : mezi hedvábně rudými zdmi se objeví plamenometné tanky a já zase uprostřed nich, jako PP artilerie : bitva v Teutoburském lese, 1945 po Kristu. Světlo proudilo horem, v dlouhých oblacích. / Věštění, prorocké snění, second sight, a chybné vykládání těchhle nezpochybnitelných fenoménů : základní omyl tkví vždy v tom, že čas je chápán jen jako číselná přímka, na níž se mohou dít jen věci jedna po druhé. ,Ve skutečnosti‘ by ji bylo třeba znázornit jako plochu, na níž všechno existuje ,současně‘; neboť i budoucnost je dávno ,tady‘ (minulost ,ještě‘) a ve zmíněných mimořádných stavech (které však nejsou o nic méně ,přirozené‘ !) je lze dobře vnímat. Sníli pobožní interpretátoři hned o ,zdařilém důkazu nesmrtelné duše‘, je jim třeba dát na srozuměnou, aby se raději omezili na konstatování, že prostor a čas jsou vystavěny mnohem složitěji, než dokážou naše zjednodušující (biologicky dostačující) smysly a mozky pochopit. / Stěny potažené hnědožlutým luminoforem : umělec si může vybrat, jestli chce existovat jako člověk, nebo jako dílo; v druhém případě ať se raději na ten pochybný zbytek nedívá : člověk hektokotyluje jednu knihu za druhou, a tak se pozvolna rozplývá. / Raději už jít s kufrem dopředu ! : kolem pobzukují mlhavosti, temně šedá stínadla; jen nádraží už zase znají světlo. (A numizmatický kabinet nočního nebe.)
ii
Hodina netopýrů I (večer je II) a klexografie stromů. Bledé kočičí oko Měsíce ještě mžikalo za komínem, jinak přepychově jasno a prázdno. Přes únavu jsem byl čilý a vyzývavé mysli a začal jsem si, ovšem měšťansky ohleduplně a jen tak pro sebe, pohvizdovat Girl od the Golden West, cantabit vacuus, kdo jde pohodovým krokem, tomu se to píská; jako vystřižená silueta s aktovkou ve světě siluet. A tohle je tedy Diepholz (kriticky před plánem města) : Dlouhá ulice, Nádražní, zámek, áha. Dvě kněžky lásky škobrtaly tanečně na vysokých podpatcích a přiopile si po cestě domů prozpěvovaly šlágry. Potěšující krásy staveb : nic než čtvercové hrázdění a ,Bůh požehnej tomuto domu‘, ale velmi čisté, to se musí nechat, i pěkná cihlová dlažba. […]
Rychle se ještě zjevili netopýři s černými nákupními taškami, handrkujíce se o Venuši a Jupiter, tak blízko, až člověk slyší, jak to křupne, když zabijí svůj tuhý hmyz. A konečně taky otevřeli dřevěnou čekárničku (když už jsem plakáty Touropa znal opravdu zpaměti ! : „Ano, jedno světlé.“) / Ranní vlak ve směru na Osnabrück sbíral tmavomodré dělníky a školáky z vyšších tříd; a do toho začala konečně zvenku brebentit motorka : ? : ! : „Erichu ! !“ : Malířský mistr Erich Kendziak : zbytek narudlých vlasů v zátylku, jinak plešoun; rozhodně to byl on, nepochybně, a zašklebili jsme se, 6 stop nad zemí, škubli si po staroněmecku rukama : „Vrchní, 2 piva !“, a přesněji, poprvé po dobře 8 letech, si jeden druhého prohlédli : – – : „Čoveče, dyť ty už taky šedivíš !“, a já neprodleně odrazil tu zdvořilůstku : „Pořád eště tolik trpíš větry ?“; živěji jsme si přiťukli a on hned na to setkání propálil trochu tabáku : „Tys eště zas nezačal kouřit ?“
Z německého originálu Seelandschaft mit Pocahontas vybral a přeložil Radovan Charvát.
Vysvětlivky
ratatá – zvukomalebné napodobení úderů kol vlaku o koleje
údolí Kyllu – z keltského „potok“ – gilum, levý přítok Mosely v PorýníVestfálsku
tunelové myšlenky – erotické myšlenky při průjezdu vlaku tunelem
věčné dítě – puer aeternus z Ovidiových Proměn
bíle ozářenou věž – snad kolínský dóm, možná i věžák Gerling z roku 1952
uprchlický průkaz – utečenci z Východu dostávali po válce od státu průkazy, které jim umožňovaly získat snáz bydlení a nutný nábytek
Sára – pravý přítok Mosely
celní pauza – všechny vlaky stavěly v Serrigu; roku 1945 obsadila Sársko Francie; po roce 1957 připadlo opět po referendu Německu
jakési Saské Švýcarsko – horské pásmo kolem Serrigu připomíná pískovcové skály Saského Švýcarska
s kosým voskovým ježíšovským pohledem… kdyby tak teď existoval! – tyto a další výroky byly po prvním zveřejnění v časopise Texte und Zeichen (sešit 1/1955) podnětem k žalobě za rouhání a pornografii podle § 166, 184 trestního zákoníku na jaře roku 1955; udání se vztahovalo i na majitele nakladatelství Hermanna Luchterhanda a vydavatele Alfreda Andersche; vyšetřovací řízení, během nějž se Arno Schmidt a Alice přestěhovali do Darmstadtu, vrchní státní zástupce u vrchního zemského soudu ve Stuttgartu dne 26. 7. 1956 zastavil poté, co předseda Německé akademie pro jazyk a literaturu Hermann Kasack zaslal soudu svůj znalecký posudek.
suwabílý – univerzální prací prostředek SUWA, od padesátých let užívaný reklamní slogan bílý – bělejší – suwabílý
Ana – Gen 36, 24: Toto jsou synové Sibeónovi: Aja a Ana. To byl ten Ana, který našel ve stepi horké prameny, když pásl osly svého otce Sibeóna.
compelle intrare – (lat.) Lukáš 14, 23: Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil
bez jehož vůle – Matouš 10, 29: Jakoupak cenu má vrabec? A přece ani jeden nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce.
siegfriedovských slavností – Siegfried, bájná postava z Písně o Nibelunzích z dob stěhování národů na konci starověku; v Gerolsteinu se žádné slavnosti nekonaly, možná šlo o Divadelní slavnosti v porúrském Recklingenu
jak mu stál – v orig. „Iste“ = narážka na text z Deníku J. W. Goetha (1810) „Und als ich endlich sie zur Kirche führte,/ Gesteh ich’s nur, vor Priester und Altare,/ Vor deinem Jammerkreuz, blutrünst’ger Christe,/ Verzeih mir’s Gott, es regte sich der Iste.“ (A když jsem si ji konečně vedl do kostela,/ jak tu klidně přiznám, k oltáři a před kněze,/ před Tvůj žalostný kříž, krvežíznivý Kriste,/ Bůh mi odpusť, hned hnul se mi v tom místě.“)
Elle est – z fr. „ona je“, zvukomalebně k „Iste“ – „stál“, s narážkou na dívku sedící naproti
magické krychle – krychle řádu n lze v každém prostorovém směru (sloupce, řady a pilíře) rozdělit na n vrstev, každá jako magický čtverec, takže součet přes sloupce, řady a pilíře dávají všechny magickou konstantu M(n) = ½ n (n3+1); k tomu ještě patří u krychle čtyři prostorové diagonály, které musí dát v součtu rovněž stejné číslo M(n); v roce 2003 nalezli Němec W. Trump a Francouz Ch. Boyer perfektní magickou krychli řádu 6 a 5, mag. krychli řádu 7 nalezl anglický misionář A. Frost už v roce 1866; lze dokázat, že magické krychle řádu 2, 3 a 4 zkonstruovat není možné
prospekt Cooperstownu – ten poslala A. Schmidtovi z New Yorku jeho sestra Lucy Kieslerová: Historic Cooperstown, New York: Village of Great Museums telling the American History; v místní sportovní hale byl údajně roku 1939 vymyšlen baseball; o Cooperstownu je zmínka i ve Schmidtově próze Ze života fauna
J. F. Cooper – amer. spisovatel (1789–1851); A. Schmidt si ho velmi cenil a přeložil některé z jeho četných románů
Deerslayer a Pioneers – Lovec jelenů a Průkopníci, z Cooperových Příběhů Kožené punčochy (Leatherstocking Tales, 1823–1841)
Home as Found – pokračování prvního svazku Homeward Bound od J. F. Coopera (oba 1838)
Otsego – jezero ve státě New York, kde Cooper vyrůstal
svatouškovské Porýní – jako by tu Schmidt zmíněné trestní oznámení předvídal
rozpálení muži – líčení práce v drátovně, kdy muži kleštěmi tahají rozžhavené dráty z jednoho lisu k druhému
dar Boží – Kazatel 5, 19
drsnému chumáči – v orig. „riuhelîn“, podle Lexerova Středohornoněmeckého slovníku (1872–1878) hrubost, ochlupení (ohanbí), kožešina, drsná, hrubá cesta
Heinrich von dem Türlin, Diu Crône – epik z 1. pol. 13. století, pravděpodobně z Korutan; díla: Der Mantel (Kabát) a Diu Crône (Die Krone, Koruna)
PP artilerie – předsunutý pozorovatel dělostřelectva, hlásí účinky a korektury střelby
plamenometné tanky – Flammenpanzer III byly u wehrmachtu nasazovány od roku 1943; tady však jde v bitvě o Ibbenbüren o britské pancéřové plamenomety, angl. „crocodiles“
bitva v Teutoburském lese – analogie k historické bitvě v Teutoburském (pra)lese v roce 9 n. l., vedené Římanem Varem proti germánským kmenům v čele s náčelníkem Cherusků Arminiem, při níž byly úplně zničeny tři římské legie; bitva byla jednou z nejničivějších porážek Římanů v historii; důsledkem bylo stanovení Rýna jako hranice s Germánií; podle nejnovějších vykopávek a nálezů se odehrála poblíž Osnabrücku
1945 po Kristu – od března do května 1945 se americká armáda s podporou Britů probojovala od Rýna až po severní Německo a dospěla k Brémám a Hamburku
věštění, prorocké snění, second sight – druhy mimosmyslového vnímání, smyslově či opticky nepozorovatelné procesy v minulosti a budoucnosti jsou schopny vnímat osoby s vlastnostmi média; jde o schopnost názorně spatřovat prostorově a časově vzdálené, zejména budoucí události; A. Schmidt o tomto fenoménu mluví už ve své próze Enthymesis (v knize Cesty do Weilaghiri, OPUS 2012): „Filosofové podléhají dvěma kardinálním omylům; podstatu času i subjektu pojímají zjednodušeně (výjimka : Dacqué ?). Čas je přinejmenším plocha, nikoli čára; za dne je duch lodníkem na řece a člun ho unáší; ve snu, za noci, může vystoupit a toulat se po celé ploše proudu času…“ A podobně v próze Gadir: „Neboť sen může skutečně obsahovat předtuchu, z čehož na druhé straně okamžitě vyplývá, že budoucnost je přesně daná, v každé jednotlivosti; to však znamená, že neexistuje svobodná vůle, což v konečném důsledku značí, že se omezený (nicméně velmi vysoký) počet prvků kombinuje podle přesně daných pravidel, a my můžeme takový vývoj (jako jedna z jeho částeček) pouze konstatovat a popisovat.“
o „zdařilém důkazu nesmrtelné duše“ – upozornění na tři důkazy v Platónově Faidónovi a jak je využívalo křesťanství
umělec si může vybrat – fiktivní dopisy z Kornoutu se sladkostmi (Arno Schmidts Wundertüte): „to nejlepší, co jsem a co mám, Vám dám… po jisté práci soustředěné a očištěné ve svých knihách: člověk Schmidt je po nich jen rozředěný, a to byste si raději měl ušetřit“ – Müller oder vom Gehirntier (Schmidtův rozhlasový esej z roku 1959): „lidé se rozpouštějí jen ve svých dílech, můj pane ! ! – Ten ubohý zbytek ať si obdivovatelé raději neprohlížejí“.
hektokotyluje – hektokotylus je prodloužené zbytnělé rameno samců některých chobotnic, které přenáší semeno na samici; oddělí se od těla samce a dopluje do její plášťové dutiny; tento proces doložil jako první Aristoteles
klexografie – inkoustové nebo barevné skvrny, stlačené mezi dvěma listy; výsledkem jsou dva sobě podobné obrazy, které je možné interpretovat; později využíváno u Rorschachova testu
Girl of the Golden West – leitmotiv z westernu Roberta Z. Leonarda (1938) nebo také „Ch’ella mi creda libero e lontano“ z Děvčete ze Zlatého západu Giacoma Pucciniho (New York, 1910); píseň zazní i v Pygmalionu G. B. Shawa
cantabit vacuus – z Juvenálových Satir, X, 22: „Cantabit vacuus coram latrone viator“ (chudý poutník si může před lupičem zpívat)
Diepholz – město v Dolním Sasku s typickými pravidelnými hrázděnými domky, asi 10 km od jezera Dümmer, kde se celý děj odehrává
Bůh požehnej tomuto domu – u hrázděných domů byly už od 15. stol. vyřezávány a vymalovávány do stropních břeven citáty z Bible a požehnání včetně jmen stavitelů
mezi Venuší a Jupiterem – 22. 6. 1953 byl na obloze odstup mezi Venuší a Jupiterem 18°
Touropa – velká cestovní kancelář, vznikla v Mnichově roku 1951 sloučením různých podniků a měla sloužit potřebám běžných občanů
Erich Kendziack – starý kamarád z války a Horního Slezska
Arno Otto Schmidt (1914–1979) byl německý poválečný spisovatel a překladatel z angličtiny. Proslul zejména hledáním nových výrazových prostředků, častým používáním literárních aluzí a především svérázným jazykovým projevem, který však znesnadňuje převod jeho děl do jiných jazyků. V jeho povídkách a románech se postupně vyvíjí realistická forma ztvárnění, která podává přesný a věrný obraz banální reality Spolkové republiky, jejíž vývoj za kancléře Adenaeura Schmidt se skřípajícími zuby sledoval. Nejzřetelněji je to patrné v povídce Jezerní krajina s Pocahontas, která vyšla roku 1955 v Anderschově časopise Texte und Zeichen a stala se předmětem žaloby u soudu v Trieru pro rouhání proti Bohu a šíření nemravností. Po krátkém intermezzu v GauBickelheimu žil Schmidt v Kastelu u Saarburgu, a aby se vyhnul trierské konzervativní justici, přesídlil do Darmstadtu. Po dobrozdání předsedy PEN klubu Hermanna Kasacka bylo řízení u stuttgartského soudu podle očekávání zastaveno.
Mnozí ovšem tehdy Schmidtovu polemickému hlasu, namířenému proti znovuvyzbrojování a neschopnosti Němců vypořádat se s dědictvím Třetí říše, vyčítali, že ztratil jakýkoli pojem o politické realitě. Ve skutečnosti neexistovalo v té době dílo, které by se svou aktuálností blížilo Schmidtovým Černým zrcadlům, Kamennému srdci, Republice učenců nebo KAFF také Mare Crisium. Schmidt se ovšem koncem padesátých let v literatuře definitivně od každodenního života odvrátil, neboť si uvědomil bezvýchodnost svého polemického postoje. Lidstvo bylo podle něho ve stavu těsně před světovou katastrofou, jež smete až na ubohé zbytky veškerou kulturu a vědění z povrchu Země. Důsledně také měnil své působiště, až se roku 1958 jednou provždy nastěhoval do svého vysněného azylu, dřevěného domku uprostřed rozlehlých plání Lüneburského vřesoviště v dolnosaském Bargfeldu. V něm žil se svou ženou v naprosté odloučenosti od reality okolního světa a jediný smysl spatřoval v psaní. Jeho texty nabývají v té době podoby literárních koláží z otevřených i skrytých citací. Čtenář má zejména u pozdějších próz pocit, že Schmidt v nich chce navěky uchovat celou světovou literaturu, „uchránit“ ji v jakési arše. Je to solipsismus, heliocentrismus, narcismus? Skutečností je, že všem Schmidtovým knihám dominuje vypravěč v první osobě, který podle zásady „svět je MOJE představa“ nutí čtenáře, aby všechno posuzoval jeho očima a podléhal jeho vůli.