Já

Až do toho dne byl úplně normálním člověkem. Ráno vstával v sedm hodin, pokud možno nehlučně, aby neprobudil svou ženu, protože ta si ráda přispala, vypil šálek kávy, políbil na čelo osmiletého syna, který musel do školy, a k šestileté Marii s předstíraným povzdechem prohodil: „No, příští rok tě to taky čeká.“ Zatímco ještě takto a podobně žertoval s malou, vstoupila obvykle jeho žena a začala prostou a vždy pokojnou rozmluvu, která občas měla vpravdě rozmarný a veselý ráz. Neboť bylo to dobré manželství, bez nedorozumění a bez nesvárů; nebylo nic, co by si vzájemně mohli vyčítat. O jedné přicházel z obchodu domů, nepociťuje téměř únavu, protože práce, kterou zastával, nebyla ani namáhavá, ani příliš odpovědná; byl vedoucím oddělení, takzvaným rajónšéfem, v jednom obchodním domě průměrné úrovně ve Währingerstraße. Následoval jednoduchý, ale chutný oběd; děti seděly u stolu a byly spořádané a rozkošné; chlapec vyprávěl o škole, matka o vycházce s malou, kterou podnikla dříve, než vyzvedla chlapce ze školy; a otec informoval o rozmanitých bezvýznamných událostech, které se přihodily v obchodním domě: o nových kolekcích, zásilce z Brna, zmínil kromobyčejnou nedůslednost svého šéfa, který se obvykle v obchodě objevil teprve kolem dvanácté; mluvil o směšném zjevu mezi zákazníky, totiž o jistém elegantním pánovi, který, bůhví jakou náhodou, zabloudil do tohoto obchodu na předměstí, choval se zprvu povýšeně, posléze byl však bezmála nadšen kterýmsi vzorem na kravatě; vyprávěl o slečně Elly, že má zase jednou nového ctitele, ale jeho samého že se to vlastně vůbec netýká, protože zmíněná slečna je prodavačkou v oddělení dámské obuvi, a nikoliv v jeho sekci.

Potom se obvykle na půl hodinky natáhl a prolistoval zběžně noviny. O půl třetí byl už opět v obchodě, kde bylo zvláště mezi čtvrtou a šestou mnoho práce, ale on se mohl plně věnovat zákazníkům, protože doma přece šlo všechno svou dobře zaběhnutou cestou: žena šla s dětmi na procházku, nebo přišla na návštěvu švagrová či její matka, někdy je po návratu z obchodu ještě zastihl doma.

Večeřelo se kolem osmé; děti už dříve uložila matka ke spánku. Každou druhou sobotu se konala návštěva divadla, třetí galerie, třetí nebo čtvrtá řada; operetu upřednostňoval, ale občas si dal líbit i nějaký vážný kus. A závěr těchto večerů se odehrával v levnější restauraci. Děti zatím byly v dobrých rukou. Paní Wilheimové, bezdětné manželce lékaře z prvního patra, působilo skutečné potěšení bdít u dětí tak dlouho, dokud se rodiče nevrátili.

Také tento večer, v sobotu před Svatodušními svátky, byli manželé Huberovi v divadle, potom večeřeli v restauraci, a když se chystali ke spánku, byl pan Huber v tak dobrém rozmaru, že Anna poznamenala, zda si ji snad neplete s paní Constantinovou, která ten večer hrála hlavní roli a jemu se obzvlášť líbila.

Následujícího rána se jako každou neděli vydal na krátký výlet, dojel tramvají na Sievering, vyšlápl si na Dreimarkstein, kde potkal dobrého známého, zastavil se s ním, aby poklábosili o příznivém počasí; potom počal sám sestupovat k Neuwaldeggu. Překročil můstek jako už stokrát předtím, rozlehlá louka, kterou bůhvíkolikrát už takto spatřil, se rozkládala před ním se svými impozantními skupinami stromů, a jeho pohled padl na hrubě opracovanou dřevěnou tabuli připevněnou ke stromu, na níž stálo velkým černým a jakoby dětským písmem slovo park. Nevzpomínal si, že by někdy dříve tabuli viděl. Upoutala jeho pozornost, ale vzápětí si pomyslel, že tu byla vždycky; bylo na ní vidět, že je to dosti stará tabule. Přirozeně, tohle byl park, nikdo o tom nemohl pochybovat, Schwarzenberský park to byl, soukromý majetek českého knížecího rodu, ale veřejnosti už celá desetiletí volně přístupný. Přesto tu nebylo napsáno Schwarzenberský park nebo soukromý pozemek, nýbrž jednoduše park. Každý přece viděl, že je to park, nikdo o tom nemohl pochybovat. Neodlišoval se příliš od svého okolí, nebyl oplocen, pobyt v něm nepodléhal zvláštním pravidlům, byl to les a louka a cesty a lavičky, každopádně bylo dost zbytečné, že tu visela tabule se slovem park.

Přece to ale muselo mít svůj důvod. Snad se vyskytli lidé, kteří si tím, že tohle je park, nebyli tak jistí jako on. Snad ho považovali za docela obyčejný les s loukou, za stejný les a louky, z jakých právě sestoupil. Těmhle lidem bylo ovšem nutno dát na vědomí, že je to park. Mimochodem pěkný park, nádherný – možná byli lidé, kteří by jej měli za ráj, kdyby nebylo příslušné tabule. Ohó, ráj. A tehdy by se mohl některý z nich podle toho zachovat – odhodit šaty a způsobit veřejné pohoršení. Jak jsem mohl vědět, tvrdil by později na policii, že to byl jen park, a nikoliv ráj. Takhle se to už nemůže stát. Bylo tedy nanejvýš rozumné příslušnou tabuli vyvěsit. Právě míjel ne už nejmladší, tělnatý párek a smál se tak hlučně, že se pán i paní vyděsili a významně si ho prohlíželi.

Měl ještě čas, posadil se na lavičku. Ano, byla to dozajista lavička, ačkoliv to na ní nebylo napsáno, a tamten rybník, ten dobře známý rybník byl docela určitě rybníkem nebo malým jezerem nebo mořem; ano, záleží na způsobu náhledu, pro jepici to bylo pravděpodobně moře. Pro takovou jepici by se měla vyvěsit tabule: rybník. Ale pro jepice to právě žádný rybník nebyl, a k tomu neumějí číst. Vlastně, kdo ví, uvažoval dál, vždyť my víme zatraceně málo o jepicích. V ten okamžik kolem něj jedna proletěla. Bylo poledne – ta jepice je právě půl dne stará, spíš padesát let... v poměru, vždyť večer už bude mrtvá. Možná právě oslavuje své padesáté narozeniny. A ostatní malé mušky, které kolem ní víří, to jsou gratulanti. Úplná narozeninová oslava, které on tu přihlíží. Bylo mu, jako by tu seděl velice dlouho, a pohlédl na hodinky. Seděl tu jen tři minuty, ano, tohle byly určitě hodinky, i když do kovového pláště nebylo vyryto, že jsou tím, čím jsou. Ovšem mohlo to také být tak, že sní. V tom případě to nebyly hodinky, v tom případě leží v posteli a spí a taky ta jepice byla pouhým snem.

Dva chlapci právě prošli kolem. Smáli se mu? Jeho hloupým nápadům? Ale nemohli o nich přece nic vědět. Tak jisté to ovšem nebylo, vždyť existují jasnovidci. Ten kluk s brýlemi s kostěnou obroučkou dost možná docela přesně věděl, co se v něm odehrává, a smál se tomu. Sporné ovšem je, jestli k tomu měl oprávněný důvod. Bylo by dost dobře možné, že to celé je skutečně jen sen, potom se mu smích kolemjdoucího také jen zdál.

Náhle rozhodnut dupnul sám sobě na nohu a k dotvrzení se uchopil za nos. Cítil to všechno velice přesně a měl to za důkaz své bdělosti. Ovšem nikoliv za přespříliš přesvědčivý, neboť koneckonců také dupnutí a dotek na nose mohly být součástí jeho snu. Ale pro tuto chvíli se cítil být uspokojen.

Vydal se na zpáteční cestu, v jednu se podává oběd. Cítil se neobyčejně lehce, bezmála běžel, doslova se vznášel. Ve zlomcích sekundy se žádnou částí těla nedotýkal země.

V cestě pokračoval tramvají. Hnala se ještě zběsileji než on; jak tajuplná, tahle elektrická energie. Bylo půl druhé. Jepice právě slaví své pětapadesáté narozeniny. Domy se míhaly kolem něj. Tak, teď musí přestoupit. Věděl přesně, že tu musí přestoupit. Zvláštní, tohle všechno vědět. Co kdyby zapomněl, že bydlí v Andreasgasse? Andreasgasse čtrnáct, druhé patro, byt číslo dvanáct. Určitě. Co všechno má v hlavě své místo. Věděl dále, že chce být zítra v obchodě už v osm hodin. Měl to před očima, viděl kravaty, každý jejich vzor. Tady je ta modro-červeně pruhovaná, tady tečkovaná a tady ta se žlutavým nádechem. Viděl je všechny a viděl také nápis nad stojanem. Stálo tu: vázanky, ačkoliv každý musel i bez toho vědět, že to jsou vázanky. Velmi prozíravé, že také tam na onom stromě visí tabule s nápisem park. Ne všichni jsou tak duchapřítomní a důmyslní jako on, aby beze všeho věděli, že tohle je park a tohle zas kravata.

Stál před dveřmi svého bytu. Nemohl se upamatovat, že by vystoupil z tramvaje a že prošel ulicemi k svému domu, ani že odemkl domovní dveře a ani že vyšel po schodech ke svému bytu. Možná, že nahoru prostě vyletěl. Rodina se sesedla k jídelnímu stolu. Tohle je mísa na polévku, tohle je talíř, lžíce, vidlička, nůž. Odhadoval tyto předměty zcela bezpečně. Pro něj by byly veškeré nápisy zbytečné. Pozoroval velmi bedlivě věci na desce stolu. Souhlasilo to. A vyprávěl o jepici, která před jeho zraky slavila narozeniny a shromáždila k tomu účelu početný ansámbl. Slovo ansámbl, jak se mu zdálo, neklidně prodlelo v prostoru. Dosud nikdy v životě ho nevyslovil. Odkud se teď vzalo? Kam zase zmizí?

Odpoledne nemohl usnout. Ležel na divanu v jídelně, sám v místnosti. Sáhl po svém notesu. Uvědomoval si s určitostí, že je to notes, a nikoliv náprsní taška nebo tabatěrka, a napsal na jeden list kredenc, na další skříň, na další postel, na další křeslo. Chvíli se zaměstnával psaním. Pak připevnil listy na kredenc, na skříň, vplížil se do ložnice, kde se jeho žena dřímajíc oddávala odpolednímu odpočinku, a špendlíkem přichytil papírek postel. Vyšel z bytu dříve, než se probrala. Odebral se do kavárny a četl noviny, přesněji řečeno se o to jen pokoušel. Tištěná slova před jeho očima se mu zdála matoucí i uklidňující zároveň. Stála tu jména, označení sama o sobě nezpochybnitelná. Ale věci, na které se tato jména vztahovala, byly daleko. Zvláštní představa, že existuje vztah mezi nějakým slovem, které se vyskytuje v tu chvíli tady, například divadlo v Josefově, a domem, který stojí někde jinde, v jiné ulici. Četl poznámky o obsazení jednotlivých rolí. Kupříkladu Dubonet, advokát-pan Mayer. Tenhle pan Dubonet, a to bylo na celé věci to nejpodivnější, vlastně vůbec neexistuje. Někdo si ho vymyslel, ale jeho jméno tu stojí černé na bílém. Na druhé straně pan Mayer, představitel advokáta Duboneta, skutečně existuje. Mohlo se docela dobře stát, že pana Mayera už vícekrát potkal na ulici, aniž by tušil, o koho se jedná. Pan Mayer se pochopitelně nechodí procházet s cedulkou se svým jménem kolem krku. A takhle potkával denně stovky lidí, o kterých ani v nejmenším netušil, odkud a kam jdou, jak se jmenují. Mohlo se stát, že některý z nich, ledva zašel za roh, se mrtev zhroutil na zem. Příští den sice stálo v novinách, že pan Müller, nebo jak se jmenoval, zemřel během vycházky; on ale, pan Huber, by v takovém případě neměl nejmenší tušení, že nebožtíka potkal ještě pět minut před jeho smrtí. Zemětřesení v San Francisku. To tu také je, tady v těch novinách. Ale kromě zemětřesení, které tu netečně stojí mezi ostatními slovy, existuje přece ještě docela jiné, skutečné zemětřesení. Jeho pohled padl na inzeráty. Vyskytly se obchody, které znal. Tu a tam před ním samovolně vyvstal obraz budovy, ve které předpokládal s menší nebo větší jistotou příslušný obchod. Některé inzeráty ale neobživly. Neviděl nic víc než shluk písmen.

Vzhlédl. Za pokladnou seděla slečna Magdalena. Ano, tak se jmenuje. Je to trochu neobvyklé jméno pro kavárenskou kasírku. Doposud slýchal jen číšníky vyslovovat to jméno. Sám se na ni nikdy neobracel prostřednictvím tohoto slova. Tady sedí, plnoštíhlá, postarší, neustále zaměstnaná. Nikdy se o ni ani v nejmenším nezajímal. Teď najednou, jen proto, že na ni shodou okolností pohlédl, zastínila svým významem všechno ostatní. Kavárna byla poměrně plná, nejméně šedesát, osumdesát, snad i sto lidí. Nejvýš o dvou třech věděl něco bližšího. Nepochopitelné, že jemu vždy lhostejná pokladní se stala nejdůležitější osobou. Prostě tím, že se na ni podíval. Všechny ostatní přestal vnímat, byly to jen stíny. Také jeho žena, děti, ti všichni byli takřka ničím ve srovnání se slečnou Magdalenou. Jen mu nebylo jasné, jaký nápis jí přisoudit. Magdalena? Slečna Magdalena? Nebo slečna pokladní? Každopádně bylo nemožné odtud odejít, aniž by ji předtím přiléhavě označil. Uklidňovalo ho vědomí, že kdesi za městem visí tabule se slovem park. Celá krajina, kterou dnes procházel, zmizela jako za těžkou oponou. Přestala existovat. Zhluboka vydechoval, když myslel na onu dřevěnou tabuli. Park.

Mezitím dopil svou černou kávu, číšník pohotově sklidil ze stolu a bílá mramorová deska se před ním rozložila ve své nahotě. Maně vyndal tužku a napsal na desku velkými písmeny stůl. Také tím si trochu ulevil. Ale kolik toho ještě zbývá?!

Když se vrátil domů, všechny papíry, které připevnil na nejrůznější příslušenství bytu, byly pryč. Jeho žena se vyptávala, co ho to vůbec napadlo. Cítil, že ji prozatím nesmí zasvětit, a řekl, že to byl jen žert, každopádně však užitečný žert, není-liž pravda? Drobotina by si měla zavčas zvykat, že každá věc a každý člověk má své jméno. Jaký nehorázný zmatek je ve světě. Nikdo se v tom nemůže pořádně vyznat.

Odpoledne přišla na návštěvu tchyně se švagrovou. Zatímco v parádním pokoji pily kávu s jeho ženou, využil příležitosti, napsal cedulky tchyně, švagrová a přichytil je na jejich kabáty. Nevšimly si toho, když odcházely.

Příštího rána opatřuje cedulkami jednotlivé kusy synova a dceřina oděvu.

V obchodě se nechá ohlásit u šéfa, předkládá mu návrhy: všude se musí přišpendlit tabulky, také na kravaty kupříkladu, dokonce barvy by se měly označit. Šedá kravata, červená, jsou přece také barvoslepí zákazníci. Dále trvá na tom, aby i jednotlivé prodavačky byly označeny.

Přijde domů, je rozhořčen tím, že zase zmizely všechny nápisy. Děti přijdou ze školy, je uklidněn, neboť nalezne nápisy, které z nejasného důvodu nebyly odstraněny, na svém místě.

Mezitím žena vyrozumí lékaře. Tomu, když vstupuje, přichází vstříc nemocný s cedulkou na prsou, na které stojí velkými písmeny: Já.

Přeložil Marek Přibil.

Úryvky z překladu vyšly jako součást komiksu Tichého syndikátu Sloni v Marienbadu (2004).