Respekt beru do rukou se stále větší nechutí. Těžko hledat v mediálním provozu větší symbol pokrytectví. Vnitropolitické postoje Respektu připomínají stále trapnější a žalostnější tanec mezi vejci. Jakoukoli kritiku aktuálních poměrů či snad jednoho hnutí a jeho šéfa narušuje skutečnost, že jeho majitelem je dokonce už soudem puncovaný gauner. Navíc se mi už dlouho vnucuje otázka: Je vskutku ta redakce spolkem nadlidsky hodňoučkých chlapců a děvčat, jak se nám léta snaží sugerovat? Když si člověk pak přečte vyjádření slovutného ekonomického komentátora na adresu Henryho Kissingera („Co chcete od devadesátiletého senilního geronta?“), protože promluvil o Putinových motivacích trochu jiným stylem, než je v kraji zvykem, trochu mu zatrne. Kdyby se jim posunuly masky, nespatřili bychom něco jako z nejhrůznější Lovecraftovy povídky? Ostatně výše zmíněný redaktor dokončil slabiku při skandování refrénu „náš oligarcha je dobrý, váš oligarcha je špatný!“, po anglicku se vytratil z chóru a příští den se objevil ve štábu protivníka. Jak věděl už v antice Petronius – je nemožné nepsat satiru!
Pokud se už v Respektu vyskytne něco zajímavého, týká se to žhavých kauz až na posledním místě. Ale v čísle 25/2015 objevíme materiál vpravdě dnešní: polemiku o právě zesnulého Ludvíka Vaculíka v textech Jana H. Vitvara (O ceně lidské bytosti) a Martina M. Šimečky (Příběh nenapsaný předem). Vitvar ve svém partu kategoricky předesílá, že Vaculík vůbec nikoho z jeho generace neovlivnil. Vaculíkovo psaní po Listopadu nelze vůbec brát vážně. Jeho doménou byla spíše „poezie“ (Vitvar tu za ni asi považuje opěvání přírody a folklóru, nechává stranou Vaculíkovu logocentričnost, jeho splývání s řečí, rafinovanou, hravě mystifikující i odhalující – hlubinným i konstitutivním faktorem našeho bytí), společenská realita mu utekla. Názorově byl primitivně reakční, homofobní, xenofobní a šovinistický. S výjimkou revokace totalitářských praktik nepředložil žádnou vizi. Šimečkův kontr se drží tradičního přístupu ke spisovateli. Vaculík podle něj duchovně pochází z předminulého století. Jeho síla a odkaz spočívají v odpovědnosti k sobě samému a ke společnosti. Bojoval s mocí a i ta ho respektovala. Po roce 1989 se odpovědnosti zřekl a vypisoval se z nechuti k modernímu světu. Šimečka ho proto ze strachu přestal číst. Nejde tedy v pravém slova smyslu o polemiku, Šimečka tu dochází ke stejnému závěru jako Vitvar, jen s jiným předznamenáním.
Na celé věci mi poněkud vadí už její načasování. Že nejostřejší útok na Vaculíka přichází po jeho smrti, je bohužel velmi symptomatické a velmi české. Kdyby se oba muži pokusili realizovat svou panelovou diskusi na Vaculíkově rakvi, opouštěli by patrně brumovskou síň s mnoha otisky podrážek na zadní straně kalhot. Text však musel vzniknout právě někdy během pohřbu či snad před ním. I Ladislav Štoll počkal, až František Halas alespoň trochu vychladne. Leč žijeme v době nové mravnosti a směšné pokrytectví minulosti bude zaslouženě zapomenuto.
Jako korekce budiž řečeno jasně, že přes všechno klanění u vrbiček o Vaculíkovy vize po Listopadu nikdo nestál. Vaculík psal své fejetony do Lidovek i v době, kdy tam seděli lidé jako Jefim Fištejn, Karel Kříž, Petr Hájek, Ladislav Jakl – ti jím v zásadě pohrdali a s blahosklonnou shovívavostí mu ponechali jeho kousek místa, protože pro ně v dané situaci neznamenal ohrožení. Kdyby tomu bylo jinak, zarazili by to natotata. Vaculík psal mimochodem i o jiných věcech, než které uvádí Vitvar. Třeba o našem vztahu ke Slovensku, o právech přírody, o násilí v televizi, o konzumu, o absurdním přesouvání zboží z jednoho konce světa na druhý, o tom, že se nesmí vyslovit slovo dělník, o tom, že poslední, kdo tu vykazoval kulturní politiku, byla KSČ, o tom, že komunismus je pryč, ale zpátky jsou příčiny, z nichž vznikl; hned zkraje devadesátých let si všiml, že „svobodnému“ trhu jaksi vládnou mafie; také (soustavně) psal o Bohu. To nelze označit za marná témata a v mnohém tu předjímal svízele, trápení a katastrofy současné i budoucí. Nikdo to ale slyšet nechtěl a lísteček se nepohnul, protože teď se všechno mělo řešit samo od sebe a na moudrosti reformních komunistů nejsme zvědaví. Za údiv nad kapitalismem Vaculíka jako první – příznačně – ostře usadil Václav Bělohradský. Tehdejší doba měla jiné guruy.
Jistě, Vaculík byl v mnohém člověk starého světa, jehož obyvatelé věřili, že jejich hodnoty platí a fungují a že se o ně lze opřít – jen se to ve dvacátém století nějak zvrtlo. Nelze myslet postaru, zní vždy heslo nových časů. Konzervatismus spočívá i ve věrnosti tomu, v čem jsem vyrostl, co mne utvořilo, v odmítnutí libovolných, pružných a dynamických změn vlastních hranic. Vznáší se tu otázka, jestli ta radikální nevůle konfrontovat se s cizorodým postojem, který deklarují oba diskutéři, v sobě neskrývá i nepřiznanou úzkost. Strach z toho, že zásady nové doby nejsou tak všeobecně sdílené a ocelově pevné, že celá ta pyramida postojů, soudů a kvalit by se mohla jednoho dne zhroutit jako domeček z karet. Jak se ostatně liší třeba genderové předsudky od přesvědčení, že k dokonalému štěstí se můžeme proderegulovat, proškrtat, či dokonce probombardovat? Nejsou náhodou některé truismy současnosti horší než ty předchozí? Je okázalá korektnost důležitější než například taková banalita, jako je mír?
Osmašedesátnictví, k němuž Vaculík bytostně patřil, zaslouží tu nejtvrdší kritiku a nejvyšší uznání zároveň. Jeho étos převyšuje dnešní rozbředlost nesouměřitelně, ačkoli se mu dostalo jen porážek. Vaculík dokázal přijmout hořkost těchto porážek důstojně i angažovaně před Listopadem i po něm – už proto jej důkladně studujme pro inspiraci v časech konstelací, které se nad námi zvolna nachylují.
Autor je literární historik.