Internetová platforma Boiler Room se věnuje streamování uzavřených tanečních večírků pořádaných po celém světě. Mediální prostor tak dostávají DJové z lokálních scén, ale také světové hvězdy a značky sponzorů. Idea undergroundového vysílání je sice přítomná, ovšem v globalizované a komercializované podobě.
Přenést atmosféru tanečního večírku přes obrazovku do pokoje diváka je svůdný nápad, který ale pochopitelně obnáší celou řadu problémů. MTV to v devadesátých letech zkoušela se sérií nepříliš úspěšných programů, jako byly Club MTV, The Grid nebo Dance Machine. V éře internetu nahradily televizi online streamované přenosy, ale portály jako Mixmag Lab nebo Dommune příliš neuspěly. Skutečným fenoménem, který hýbe klubovou scénou, určuje trendy a dělá z neznámých DJů hvězdy, se nakonec stala až internetová platforma BoilerRoom.tv, streamující večírky z lokací po celém světě. Letos na jaře Boiler Room oslavil pět let existence, během nichž ve svém archivu nashromáždil přes dva a půl tisíce DJských setů.
Globalizovaná kotelna
Proč Boiler Room uspěl tam, kde ostatní pokusy selhaly? Mimo jiné proto, že pohled kamery absolutně přizpůsobil divákům. Záběr obvykle snímá DJe, zatímco skupinka účastníků postává či tancuje za jeho zády. Tedy: ne před DJem, jak je to obvyklé, ale za ním. Skutečným publikem jsou totiž lidé, kteří DJský set sledují doma na monitoru. Umístění kamery má v divácích vzbuzovat pocit, že hvězda stojí přímo před nimi a celý večírek se koná jenom kvůli nim.
Počátek fenoménu Boiler Room se datuje rokem 2010, kdy Blaise Bellville, šéfredaktor internetového magazínu Platform, pozval londýnského DJe Thristiana Richardse, aby pro jeho médium zahrál set streamovaný v přímém přenosu přes portál Ustream.tv. Akce se konala v nevyužívané tovární hale z třicátých let, kam redakce časopisu tehdy přestěhovala svoji kancelář. Při hledání vhodného místa pro večírek zaujala pořadatele opuštěná kotelna (boiler room), která dala sérii streamovaných večírků jméno. Kvůli přítomnosti azbestu se sice akce nakonec musela odehrát v jiné místnosti, název už ale zůstal. Stream probíhal každé úterý v devět hodin večer a jeho popularita rychle rostla. K popularitě Boiler Room určitě pomohl i fakt, že místo konání bylo tajné a na večírky se dalo dostat jen díky pozvánce od pořadatelů. Obojí ostatně platí dodnes. Parties se už ale nekonají v továrně, jejíž lokace byla nakonec odhalena (nachází se ve čtvrti Dalston v severovýchodním Londýně), ale na nejrůznějších místech na celém světě. Vždy ovšem pod licencí Boiler Room. Dodnes akce proběhla v pětašedesáti zemích.
Facebook, reklama, byznys
„Z vlastní zkušenosti víme, že po undergroundové hudbě existuje masová poptávka, protože jsme sami součástí tohoto publika. Jako organizátoři Boiler Room věříme, že ať už žijete kdekoliv na světě, máte mít možnost přístupu k novým scénám i veteránům,“ píše se na webu Boiler Room, a jak je patrné, tvrzení obsahuje hned několik paradoxů. Hrdě se tu operuje s termínem underground, jenže Boiler Room má na Facebooku přes milion fanoušků. Navíc dlouhodobě těží ze spolupráce se společnostmi, jako jsou Adidas, Ray Ban, Red Bull či Umbro, a obvyklé je také napojení na nějakou velkou akci festivalového typu, samozřejmě rovněž bohatě sponzorovanou. Stejně problematická je i deklarovaná demokratičnost – akce konané na utajených místech totiž ze všeho nejvíc připomínají elitářské seance celebrit a leitmotivem komentářů pod záznamy na YouTube bývá oprávněná výtka, že lidé na záběrech spíše pózují a předvádějí na kamery své oblečení, než že by skutečně tancovali.
A pak je tu adorace DJe, která jde úplně proti původnímu pospolitému duchu taneční kultury, v níž má být každý tanečník stejně důležitý jako DJ za gramofony či laptopem. Na večírcích Boiler Room se ale všechno točí kolem kultu hráčů, slavných jmen a ovšem také sledovanosti videí. V popularitě tak vede Carl Cox, jehož loňský set v klubu Villa na Ibize má přes osm milionů zhlédnutí. Jen těsně za ním je Richie Hawtin (alias Plastikman) z tajné amsterdamské lokace, následovaný dalšími „méně hvězdnými“ jmény, jako jsou Bonobo, Ben Klock nebo Nicolas Jaar. Ten si kromě laptopu zapojil do mixu i kazetový přehrávač s rádiem, z něhož do svého setu pouštěl útržky mluveného slova z jakési newyorské rozhlasové stanice.
Pirátství a osvěta
Steven Appleyard, ekonomický ředitel Boiler Room, vysvětluje přístup platformy v rozhovoru pro britský deník Metro: „Snažíme se držet celou věc na co možná nejintimnější rovině a na akci zveme kolem devadesáti lidí. Je to vymyšlené tak, aby umělci měli velkou kreativní svobodu a fungovalo to jako alternativa ke klubům, rádiím nebo festivalům – jako místo, kde můžou hrát, co se jim zlíbí.“
I tady je ale určitá hranice. Když před dvěma lety přijala pozvání do Boiler Room kanadská zpěvačka a producentka Grimes, rozhodla se své vystoupení pojmout velmi neortodoxně. Místo aktuálních undergroundových novinek pustila překvapeným celebritám a modelkám v bikinách vánoční singl Mariah Carey, punkovou klasiku The Ramones nebo devadesátkovou odrhovačku We Like to Party od Venga Boys. Pořadatelé z Boiler Room neprokázali valný smysl pro humor a set Grimes v archivu nenajdete. Podobný „trolling“ předvedl britský elektronický hudebník Sophie. Protože si úzkostlivě hlídá svoji anonymitu, vyslal na akci transvestitu, který jen nepříliš přesvědčivě předstíral, že za DJským pultem dělá něco víc, než že na začátku setu zmáčkl mezerník na laptopu. Jeho set na webu nicméně k zhlédnutí je.
Od letošního ledna začala webová stránka BoilerRoom.tv fungovat také jako online magazín věnovaný taneční hudbě, který se nevyhýbá ani delším analytickým článkům. Projekt tak přece jen pokračuje v naplňování svého cíle šířit méně komerční klubovou produkci. „Vybavení k streamování je dnes tak levné, že jsme si mohli vybrat z obrovské zásoby mladých talentů a s jejich pomocí vyrůst rychleji, než kdybychom se spolehli na hvězdy typu Tiesta nebo Lady Gaga,“ říká Steven Appleyard a dodává: „Spojili jsme globální komunitu uživatelů s menšinovým vkusem. Jsme evolucí pirátského rádia.“ Odvolání se na médium, které tradičně pomáhalo šíření menšinových žánrů, dává smysl v tom ohledu, že Boiler Room podporuje a zviditelňuje lokální scény. Licencované podoby večírků se obvykle konají na netradičních místech a lineup tvoří výrazní DJové nebo producenti z místních scén. V posledních letech se akce konala mimo jiné také v Moskvě, Varšavě, Bělehradu či Poznani. A co Praha nebo Brno? Zatím nic. Vypadá to, že česká scéna nemá globální taneční kultuře moc co nabídnout.
Autor je hudební publicista.