„Na dějinách Evropy je smutné, že nejvíc proti sobě bojovali křesťané proti křesťanům a tolik krve takhle prolili,“ povzdechl si historik profesor František Šmahel na konci rozhovoru pro rádio Leonardo. Rozhovor se vztahoval k „druhému životu“ Mistra Jana Husa, tedy k uctívání a tradicím, jež následovaly po jeho mučednické smrti. Přesně: proč tolik krve? Jak to přijde, že vyznání – dnes vnímané co náboženství soucitu a lásky, pro což se snadno najde opora již v Novém zákoně – se zároveň musí k lásce a soucitu ztuha propracovávat? Laik by řekl, že vyznavači Krista, ba přední kněží toho kultu, prostě nemohli poslat Husa na tak strašnou smrt. Byť pro ně byl heretikem nejvyššího kalibru.
Zaráží to tím víc, vímeli, pro jak minuciózní „viklefiánská“ teologická rozlišení koncil Husa nakonec odsoudil. Lze si představit, že tehdejší detailní disputace o transsubstanciaci těla Páně a podobně mohly znamenat jakousi reflexi postavení člověka vůči vesmíru či Bohu. Skutečně však šlo o otázky, jejichž „špatné“ zodpovězení zasluhuje tu nejhorší smrt? Pravé důvody trestu nejspíš vězely jinde. Církev se Husovým upálením snažila udržet tehdy známý vratký středověký svět pohromadě. Aby se nerozpadl. Bez víry, bez ritu, bez církevní autority by to šlo ráz naráz. Přerušené spojení s Bohem, duchovní chaos, vzápětí hladomor… Skutečně? Nevíme, alternativní historie mlčí.
„Celý středověk je plný různých heretických a chiliastických hnutí, která hnána touhou po opravdové víře vyháněla lidi z jejich domovů, hordy fanatických heretiků táhly zemí a za sebou nechávaly zpustošenou krajinu, hladomory a chaos,“ líčí Jan Štern ve svém článku nazvaném Jan Hus – Pravda versus řád. „Církev si byla vědoma toho, že jakékoliv a jistě i dobře míněné úpravy nauky a rituálu jsou jenom doutnákem, který je s to vyhodit do povětří celou stavbu, na níž spočíval tehdejší svět.“ Závěrem Štern sugestivně parafrázuje uvažování tehdejších církevních představitelů: „Pravda, nebo řád? Každá změna řádu může vést ke katastrofě, a proto je třeba lpět na trvání řádu i za cenu, že pravda utrpí. Protože konec konců co je pravda? O to nechť se přou učenci na universitách, ale mezi obyčejné lidi ať se s takovými věcmi nechodí.“
Zní to nakonec hodnověrně. Ovšem i po čertech konzervativně. Ba drakonicky, záludně, podezřele: nepříjemně to zavání snahou církve udržet si hlavně vlastní autoritu, se všemi privilegii a statky. Neboť s „narušením řádu“ by se rozpadl především svět církve. Obyčejný lid by možná silám hereze odolal lépe, než si myslíme. A vůbec, řád… Kdo je jeho legitimním tvůrcem a nositelem? Buď Pravda, nebo řád – heretik Hus ovšem tuto vylučovací rovnici vnímal právě opačně. Teprve evangelijní Pravda je nositelem pravého řádu – a nápravou neřádstva církve odpadlé od Písma…
Hlasitě dnes zdůrazňujeme křesťanské kořeny Západu. Globální kapitalismus, včetně jeho osobité „české uličky“, ovšem přijímá principy evangelií spíš se skřípěním zubů. Ačkoli matrix konzervativní tradice poslušnosti a tisícileté, nezpochybnitelné etiky zároveň dobře ladí s udržováním stávajícího řádu. V tomhle matrixu se daří floskulím jako „dluhy se musí splácet“ a podobně. Dobře, jistě, jde o starou křesťanskou pravdu. Ale co usura, jak ta je kresťanská? Dluhy dlužno splácet, co však nesplatitelné dluhy národní, z nichž se dnes stal jeden velký ekonomickomocenský odpustek? Neleží dnešní Pravda opět kdesi mimo řád, čekající, až ji vyhmátne další novodobý heretik?
„Udělujeme následovníkům tohoto zákona privilegium, by si osobovali titul Katoličtí Křesťané; co se ostatních týče, po našem soudu jsou tito poblouzněnými šílenci, budou ocejchováni hanebným přízviskem heretici a nemají předpokládati, že místa svých shromáždění mohou zváti kostely. Tito budou trpěti nejprve zatracením božským, v druhém pak trestem autority naší, jejž v souladu s vůlí Nebes uvalíme dle našeho rozhodnutí.“ Amen, slyšeli jsme slovo řádu. Tak zněly věty ediktu soluňského, jímž císař Theodosius prohlásil roku 380 po Kristu křesťanství za státní náboženství Říše římské. Edikt byl údajně naplňován jen vlažně… Budiž, jednotná víra sloužila především politické integraci. Přesto je paradox, že ustavující charta Ježíšova náboženství pokory a lásky vyznívá především jako hrozba a intoleranční patent.
Vždy, když se omílají křesťanské kořeny Západu, vybavuji si zástupy heretiků táhnoucích dějinami – za zády „spoušť“. Podivuhodně tolerantní svět mystických kultů, nevyžadujících jednoznačnou podřízenost. Něžný svět stoiků či novoplatoniků a jejich vnímání univerza coby jediné živoucí bytosti, ne jako území žárlivého Jahveho. Svět, v němž slovo Boží žije spíš jako Logos, imanentní „rozum“ světa. Všichni ti mystici, panteisté, racionalisté, volnomyšlenkáři či prostě jen autenticky vnímající a kontemplující jedinci, jejichž hloubání přesáhlo dané paradigma, posouvali lidské poznání dál, do otevřeného prostoru, jejž strážci „řádu“ označkovali jako území chaosu a rozpadu.
Viklefa ještě po desetiletích vykopali z hrobu a jeho ostatky spálili, ve jménu zocelení řádu. Giordano Bruno poděsil církev svým excentrickým pojetím Boha. Křesťan Newton, pečlivě skrývající svou herezi, upravil si představu Boha jako dokonalé bezejmenné Bytosti k obrazu svých převratných vědeckých nálezů, ne církevních dogmat, jež zpochybňoval. Původně zbožný křesťan Darwin na konci života sám sebe označoval raději za agnostika, snad z noblesní ohleduplnosti k řádu, jejž svým dílem postavil na hlavu.
„Neboť ten, kdo nepoznal sám sebe, nepoznal nic, ale ten, kdo poznal sám sebe, dosáhl poznání o hloubce všeho.“ Tak praví Ježíš v gnostické (tedy heretické) Knize Tomášově. Heretici, zdá se, dostali posvěcení z míst nejvyšších.
Autor je literární kritik, básník a hudebník.