Na vině je celý systém

Podle zprávy OECD je v integraci cizinců nejúspěšnější unijní zemí Česko – podíl pracujících imigrantů ze zemí mimo Evropskou unii činí 74,4 procenta. Vykazujeme také nejnižší míru chudoby imigrantů a jeden z nejvyšších podílů přistěhovalců, kteří podnikají. Přesto jsme na čtvrtém místě co do pesimismu vnímání kulturních dopadů přistěhovalectví. Proč se Češi tak moc bojí imigrantů?

Žije tu stále relativně málo cizinců a česká společnost je z historických důvodů značně národnostně homogenní. Obavy lidí a xenofobní nálady rozhodně nejsou přiživovány negativními zkušenostmi s cizinci. Příčinu bych spíše hledala v diskursu, který se k imigraci staví hlavně z hlediska bezpečnostních rizik. Také zprávy o zadluženosti, ekonomické krizi a nutnosti osekávat sociální systém vzbuzují v lidech pocit ohrožení, podporovaný navíc lživým tvrzením, že nemáme peníze na sociální zabezpečení vlastních občanů, a tudíž nemůžeme pomáhat migrantům. Dnes je ale k dispozici řada analýz dokazujících, kolik peněz z veřejných rozpočtů mizí v daňových rájích. Korporátní daně se za poslední desetiletí významně snížily, což ubírá peníze z veřejných rozpočtů. Chybí nám skutečné progresivní zdanění a namísto toho zvyšujeme nepřímé spotřební daně, které jsou ve skutečnosti regresivní a více zatěžují nízko a středně výdělečné skupiny. Kdyby byly hlavní finanční toky zdaněny, měli bychom peněz dost. Lidé si připadají bezmocní, musí si ale uvědomit, že jejich naděje se rozplynuly v obláčcích nad daňovými ráji, ne v kapsách migrantů. Ve skutečnosti migranti do naší ekonomiky přinášejí více, než co za ně stát zaplatí. A podobně rozvojové a chudé země, ze kterých migranti často pocházejí, zaplatí více na daňových únicích a splátkách nelegitimních dluhů, než kolik činí celkový objem rozvojové pomoci.

Debata posledních měsíců o migraci ukazuje, jak jednoduché je vyvolat ve společnosti paniku a využít obavy lidí k vyhrocení negativních nálad vůči určité skupině osob. Z historického hlediska to není nic nového, důsledky byly ovšem většinou katastrofické. Diskurs o migraci je charakteristický především vnitřními rozpory. Lidé utíkají ze zemí, které jsou v rozkladu v důsledku válek vyvolávaných USA a NATO, a přesto jsou zobrazováni jako nějací hédonici, kteří chtějí vysávat náš sociální stát. Naše společnost přitom profituje z práce migrantů pocházejících ze zemí mimo Evropskou unii, kterým jsou vypláceny drasticky nízké mzdy a kteří jsou diskriminováni – nemají přístup k podpoře v nezaměstnanosti, řada skupin cizinců je vyloučena z veřejného zdravotního pojištění, nemají nárok na různé rodinné dávky, a to ani v případech smíšených manželství. Mimochodem řada těchto případů je v rozporu s mezinárodním právem. Česká republika systematicky porušuje práva migrantů nebo jejich porušování toleruje, a přesto jsou migranti zobrazováni jako potenciální kriminálníci. Neexistuje žádné logické spojení mezi islámem a násilím, přesto jsou zejména muslimové vykreslováni jako hrozba. Na vině je celý systém, v čele s restriktivní migrační politikou a nespravedlivým ekonomickým uspořádáním, který mimo jiné vytváří i strach z migrantů.

Proč by nám osudy migrantů a migrantek neměly být lhostejné?

Nemělo by nám být lhostejné utrpení a bezpráví, kterému jsou migranti vystaveni. Tento závazek máme vůči celému lidskému společenství. Ale i kdyby někteří tento argument odmítli, je možné solidaritu s migranty zdůvodnit strukturálně. Je alibistické tvrdit, že s problémy migrantů nemáme co do činění. Svým jednáním se nejen podílíme na udržování postavení migrantů jako lidí druhé kategorie, v našem politickém systému rovněž legitimizujeme války a ekonomické vykořisťování zemí, ze kterých potom lidé utíkají. Svým jednáním se tohoto koloběhu událostí účastníme a dokonce z něj profitujeme. Nejde o kolektivní vinu, ale o kolektivní zodpovědnost za nápravu těchto nespravedlností. Problém se samozřejmě nevyřeší tím, že přivezeme všechny do Evropy a Severní Ameriky. Je nutné zejména zastavit ekonomické vysávání zemí a vedení útočných válek, kterých mají USA a NATO na svém kontě již celou řádku, od bývalé Jugoslávie přes Afghánistán a Irák po Libyi a Sýrii. Zavedení spravedlivého globálního uspořádání by těmto zemím umožnilo postavit se opět na nohy. Většina současných migrantů by ze svých domovů neodcházela, kdyby je v jejich zemi čekala smysluplná budoucnost. Každopádně ale nemůžeme lidi, kteří se ocitnou na našich hranicích, jen tak přehlížet či dokonce nechat umírat.

Také do Česka dorazil trend transnacionální nájemní práce…

Soukromá nájemní domácí péče není ani žádoucí, ani realistická cesta, kterou bychom se měli snažit vyřešit to, že zodpovědnost za domácí práce a za péči leží do značné míry na ženách a muži se na nich nepodílejí dostatečně a že kvalitních veřejných institucí péče o děti a o starší lidi je u nás jako šafránu. Problémy spojené s nájemní domácí prací je možné vidět na několika úrovních: na mikro­rovině toto uspořádání vnáší nerovnosti přímo do našich domovů a děti jsou vychovávány v přesvědčení, že existuje určitá skupina lidí, která je předurčena k tomu, aby jim posluhovala. Na mezorovině si nájemní práci mohou dovolit jen lidé, kteří mají zdroje, nikoli lidé, kteří potřebují péči. Odstranit vykořisťování pečovatelek by znamenalo, že by si péči lidé na ní závislí nemohli většinou dovolit. Musí být veřejnou službou. Na makro­rovině se tak reprodukuje tradiční genderové rozdělení zodpovědnosti za domácí práce a péči. Přitom přesunutí domácí práce na imigrantky, které některým ženám přináší výhody, by bez globálních nerovností, jež jsou mimochodem hybnou silou migrace, bylo nemyslitelné. Tyto problémy jsou nevyhnutelně součástí instituce nájemní domácí práce a z jejich podstaty je nelze vyřešit v rámci jí samotné. Privatizovaná nájemní domácí práce je v moderní společnosti slepou uličkou.

V souvislosti s nájemní domácí péčí razíte vlastní termín „deformovaná emancipace“. Co to je?

Termínem deformovaná emancipace označuji situaci, která je dnes v kontextu západní pozdně kapitalistické společnosti mylně prezentována jako emancipace žen, ve skutečnosti ale emancipační snahy a procesy podkopává. Emancipace žen je spojována nejen s bojem za rovná práva, ekonomickou nezávislostí na mužských příbuzných a za podíl na rozhodování o věcech veřejných, v základech těchto bojů bylo úsilí o spravedlivé rozdělení zodpovědnosti za péči mezi muži a ženami a také mezi soukromou a veřejnou sférou. Socioložka Arlie Hochschild nazvala pozastavenou genderovou revolucí situaci, kdy se jednání žen sice změnilo, získaly formálně rovná práva, začaly pracovat mimo domov, dostávají se do mocenských pozic, jednání mužů tomu ale neodpovídá a ani na institucionální úrovni nedošlo k patřičným proměnám. To vedlo k tomu, že ženy pracují v zaměstnání a ještě vykonávají neplacenou práci doma, a zabránilo to vytvoření genderově spravedlivé společnosti. Následné problémy, které jsou ze své povahy společenské, jsou soukromě řešeny právě najímáním chudších žen nebo migrantek. Soukromé se nestalo veřejným, pouze bylo přesunuto na trh, což vytváří sociál­ní polarizaci mezi ženami a udržuje nízké ocenění péče. Struktury genderové dělby práce zůstávají zachovány. Jsou to stále ženy, které pečují o druhé a starají se o domácnost, a péče je stále privatizovaná. A navíc je tím i umlčován požadavek na změnu těchto struktur. Deformovaná emancipace proto zpětně blokuje případné nové nastartování pozastavené genderové revoluce. Emancipace některých skupin žen je přitom umožňována zablokováním emancipace jiných skupin žen a v mnoha případech i jejich vykořisťováním a útlakem. Zdánlivá genderová rovnost je v některých rodinách nakupována na úkor jiných, jejichž nízké mzdy jsou udržitelné jen díky hlubokým globálním nerovnostem. Deformovaná emancipace je ve svých důsledcích pouze pseudoemancipací. Nerovné genderové struktury zůstávají zachovány a mohou se kdykoli znovu obrátit i proti těm skupinám žen, které ze současného vývoje zdánlivě vycházejí jako vítězky.

Jaké dopady má takzvané transnacionální mateřství?

Socioložky Pierrette Hondagneu­Sotelo a Ernestine Avila tento termín používají, aby popsaly proměnu mateřství v kontextu migrace. Když ženy­matky odcházejí za prací do zahraničí či do vzdálených oblastí, každodenní péči o děti přenechávají někomu jinému, současně to ale neznamená, že zcela mizí vztah matky a dětí. Migrace jim umožňuje vydělat peníze a materiálně zajistit péči o své děti a jejich rozvoj. Autorky také ukazují různé způsoby, kterými se migrantky snaží udržovat kontakt se svými dětmi. Může se zdát, že migrace matek je výhodná pro všechny zúčastněné. Ženy mohou prací v cizí domácnosti vydělat peníze, které jsou pro ně určitým zadostiučiněním a které doma jejich dětem zajistí materiální zázemí a umožní jim třeba vystudovat, jejich zaměstnavatelé a zaměstnavatelky zase získají někoho, kdo pečuje o jejich děti v době, kdy sami pracují. Je to ale Pyrrhovo vítězství. Migrační politika staví migrantky do nevýhodné a zranitelné pozice, bez výhledu, že jim společnost jejich péči ve stáří vrátí. I když se k nim jejich zaměstnavatelé chovají hezky, což neplatí vždy, migrantky trpí odloučením od svých blízkých a intenzivně vnímají skutečnost, že jsou v nové zemi lidmi druhé kategorie. Je to, jako když je trest smrti zmírněn na doživotí. A z perspektivy zaměstnavatelů pocit soukromé charity pouze slouží jako legitimizace toho, že sami svým jednáním reprodukují globální nespravedlnosti vůči těmto ženám i jejich dětem.

Je šance, že se dětem, které díky rodičům pracujícím v zahraničí vystudují, podaří vymanit z kruhu globálních nespravedlností?

V zemích, které jsou ekonomicky na kolenou, vzdělání rozhodně není zárukou lepšího výdělku. Migrantky jsou koneckonců v mnoha případech také dobře vzdělané. Individuál­ní výjimky, kterým pomohla náhoda, by nás neměly zmást, strukturální bariéry ve společnosti nelze překonat vlastní pílí. Tyto iluze živily i americký sen, který se již definitivně rozplynul. Problémy musíte řešit na té rovině, na které vznikají, jinak jen kloužete po povrchu.

Jaký model péče byste tedy doporučovala?

Schematicky můžeme rozlišit tři modely uspořádání péče – tradiční, tržní a veřejný. Zatímco tradiční model péče je postaven na péči jako neplacené činnosti, kterou vykonávají ženy pro další rodinné příslušníky, tržní model péče je založen na předpokladu, že si rodiny a jedinci nakupují služby péče na trhu. První vede k zátěži žen, jejich dvojí směně a reprodukuje podřízení žen. Druhý nejenže nevede k tomu, že se péče dostane k těm, kteří ji potřebují (rozhodující je totiž vlastnictví zdrojů, nikoli potřeba péče), nevede ani k takovému ocenění pečujících, které by odpovídalo společenskému přínosu a nepostradatelnosti této činnosti pro život společnosti. Tím nechci démonizovat trh. Jde o to, že hlavním a určujícím tržním principem je vytváření zisku a jako takový se trh nehodí k organizaci některých oblastí společenského života, například péče, ale také zdraví nebo vzdělání. Za nejspravedlivější i života nejschopnější považuji veřejný model péče. To ovšem neznamená paternalistický systém centrálně řízený na státní úrovni ani zrušení veškeré péče v rodině. Veřejný model péče je založen na předpokladu, že péče je definována jako veřejné dobro a jako kolektivně sdílená zodpovědnost, z čehož vyplývá, že by měla být financována z veřejných zdrojů. Samotná organizace by ovšem měla vycházet co nejvíce z potřeb konkrétní komunity na lokální úrovni. Instituce poskytující péči by měly být participativní, organizované primárně podle potřeb lidí, o které je pečováno, zároveň by ale měly zajišťovat důstojné podmínky a ohodnocení pracujících. V jemném předivu společenských vztahů spolu jednotlivé věci vzájemně souvisejí, nemůžeme si tudíž myslet, že dosáhneme nějakého posunu vpřed, když zavedeme dílčí změny v jinak neoliberálním systému, který potlačuje práva migrantů, žen a dalších marginalizovaných skupin. Spolupráce s politiky a organizacemi, kteří uplatňují neoliberální či konzervativní politiku, je vlastně kontraproduktivní, protože potlačování práv v důsledku legitimizuje a udržuje při životě.

Jedním z témat, kterým se zabýváte, je myšlenka nepodmíněného základního příjmu.

Ano, spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi se věnuji rozpracování návrhu nepodmíněného základního příjmu. Stručně řečeno – je to určitá suma peněz, která by byla každému členu společenství pravidelně vyplácena. Naše společnost mylně ztotožnila společensky prospěšnou práci s výdělečným zaměstnáním a z placeného zaměstnání učinila bod, kolem kterého je celý život organizován. Nad každým visí Damoklův meč, strach ale není psychologicky nejlepším motorem kreativity. Společenská prospěšnost určité činnosti má navíc na finanční ohodnocení práce v současném systému velmi malý vliv, pokud vůbec nějaký. Kdyby měl každý garantovaný základní příjem, zřejmě by své životní plány promýšlel úplně jinak. Hlavním smyslem by nebylo vydělat si dostatek peněz, aby člověk zaplatil nájem, jídlo, oblečení a obstaral děti. Prioritou by bylo, co by chtěl člověk dělat nebo jak by mohl svému okolí přispět.

Taková proměna společenského chápání práce by mohla přinést pozitivní změny i v ocenění péče, o kterém jsme mluvily. Sám o sobě sice nemůže nepodmíněný základní příjem změnit genderové struktury dělby práce, může ale změnit význam a důsledky této dělby. Může těm, kteří pečují o závislé členy společnosti, zajistit jistou míru nezávislosti, ať už na manželovi, zaměstnavateli či byrokracii, před kterou je dnes nutné dokazovat, že nechceme sociálního systému zneužít. Přesto by ale mohla zůstat zachována genderová nerovnost v rozdělení volného času. Muži by se mohli odpoutat od existenční nutnosti placeného zaměstnání na plný úvazek či neatraktivního zaměstnání ve prospěch jimi preferovaných činností, kdežto většina žen by tak činila ve prospěch péče o druhé, kterou by některé mohly preferovat, jiné nikoli. Na druhou stranu bez tlaku finanční nutnosti, pod nímž se řada párů nakonec rozhodne následovat tradiční model muže­živitele a ženy­pečovatelky, by se potenciálně rovněž otevřel prostor pro redefinici těchto tradičních vzorců jednání, které nutně nevyjadřují volbu lidí, ale pouze jejich přizpůsobení se vnějším okolnostem.

Nepodmíněný základní příjem ovšem nemůže nahradit sociální systém. Některé skupiny lidí (například postižení) a lidé v některé životní fázi (ve stáří, v nemoci) potřebují větší finanční prostředky. Současně je také potřeba podporovat veřejný model péče, který zajistí dostupné a kvalitní jesle, školky a pečující domy pro starší a nemocné. Samotný veřejný model péče ale nenarušuje problematické ztotožnění smysluplné činnosti pouze s placeným zaměstnáním. Neřeší tedy problém toho, že pro některé skupiny žen není placené zaměstnání emancipační – není zdrojem seberealizace, kterou si naopak mohou spojovat s péčí. Nepodmíněný základní příjem je možné vnímat jako revoluční transformaci, která by v dlouhodobém horizontu mohla přinést dalekosáhlé změny v situaci, kdy je zřejmé, že zaměstnání v tradičním pojetí a na plný úvazek pro všechny nebude dostupné.

Z jakých prostředků by měl být vyplácen?

Ačkoli se tato otázka vždy vnucuje, ve skutečnosti není tím nejpodstatnějším, protože například vyplácení malých dávek není žádný finanční problém a vyplácení středních dávek by vyžadovalo jen drobná finanční opatření. Záleželo by na tom, pro jak vysokou částku se občané rozhodnou. V současnosti jde zejména o otevření široké společenské diskuse o výhodách základního příjmu, což bylo také cílem nedávné Evropské občanské inicia­tivy za nepodmíněný základní příjem. Jako každá jiná společenská inovace čeká nepodmíněný základní příjem na příhodné podmínky, na okamžik, kdy bude společnost připravena na jeho zavedení. To ale předpokládá, že lidé budou vědět, o co jde. Různé země nebo města nyní vážně uvažují o jeho zavedení, například Finsko nebo Utrecht, jinde v určité podobě již funguje desítky let, například na Aljašce. Jak už jsem uvedla, zdrojů, které naše společnost má, je dostatek, jen jsou nelegitimně a někdy i nelegálně vyváděny z veřejných rozpočtů do soukromých rukou.

Není to trochu utopie? Nepovede to k nečinnosti?

Utopie znamená v řečtině místo, které nikde neexistuje. Když ovšem nepodmíněný základní příjem již někde desítky let existuje, není to utopie, ale realita. Nové věci se vždy před jejich zavedením zdály být utopií. Představivost si příliš často necháváme omezovat tím, co je nyní. Kdyby takto lidé uvažovali v minulosti, zablokovalo by to jakýkoli vývoj.

A pokud jde o nečinnost, ta je v určité míře i pozitivní, možnost zastavit se a v klidu přemýšlet je podmínkou kreativity. V naší hektické společnosti lidé nemají čas a stávají se otroky každodennosti. Přitom ti, kteří z pohledu současné společnosti nic nedělají, protože nemají placené zaměstnání, mají často hodně práce. Když nejste napojen na společenskou infrastrukturu, k čemuž potřebujete peníze, je zapotřebí daleko většího úsilí, abyste si zajistil základní potřeby. Nezaměstnaní jsou dnes navíc ostrakizováni. Lidé si tento negativní pohled společnosti zvnitřňují, což ústí v deprese a ztrátu pocitu vlastní hodnoty, a to pak vede ke skutečné nečinnosti. Nepodmíněný základní příjem by naopak mohl lidi motivovat ke kreativní činnosti. Různé výzkumy ukazují, že jistota určitého pravidelného příjmu je motivující, nikoli naopak.