Češi neumějí řešit diskriminaci

Jak velkým problémem je v Česku chudoba?

Traduje se, že Česká republika má nízkou míru chudoby i ohrožení chudobou. Když to ale srovnáme třeba s Rakouskem nebo Německem, kde mají hranici chudoby formálně nastavenou mnohem výše, není to tak slavné. České příjmy jsou navíc o dost nižší. V Rakousku tak sice formálně může být více lidí, kteří jsou zasaženi chudobou, ale pořád na tom mohou být daleko lépe než u nás, protože jejich příjmy jsou i vzhledem k nákladům na úplně jiné úrovni. Místní nízká míra chudoby je tak záležitostí spíše statistickou než faktickou. Když jsme se bavili s rakouskými partnery například o českém rodičovském příspěvku a přepočetli jsme to na eura, nemohli uvěřit tomu, jak je nízký. Když se podíváte na ceny potravin v Česku a Rakouskou, jsou si dost podobné. Když srovnáte ceny bytů v Praze a ve Vídni, ani tam nejsou takové rozdíly. Přitom například pokud si ve Vídni kupujete byt, úroková sazba je mnohem nižší než u nás.

Jaké jsou hlavní příčiny chudoby v Česku?

Kromě nízkých mezd je to neochota bojovat se sociálním vyloučením, snižovat nerovnosti ve společnosti. Odráží se to pak i v jiných oblastech – z výše mzdy se odvozuje výše důchodu. Jak asi důchod vypočítaný z nízké mzdy potom může vypadat? Pokud voláme po vyšších důchodech a lepším postavení seniorů a seniorek, nejprve musí být zvýšeny mzdy.

Dokázala byste definovat, kdo je na trhu práce nejvíc diskriminován?

Podobný typ otázek nemám ráda, protože vždycky najdete důvod, proč na tom nějaká skupina může být hůř nebo lépe. Lze ale obecně říct, že čím horší sociální status, tím je postavení na trhu práce horší. Žena ze střední třídy s vyšším vzděláním má horší postavení než muž v obdobné situaci, ale má větší šance než ženy s nižším vzděláním. Pokud bude mít stejné vzdělání, ale bude to migrantka nebo Romka, pak bude její postavení horší.

Jsou na tom ženy hůře než muži?

Obecně vzato ano. Skladba mezd je ­nižší. Teď se můžeme přít o to, čím to je. Zda je to důsledek diskriminace, nebo, jak argumentují jiní, důsledek toho, že ženy pracují na jiných, hůře placených pozicích. Faktem ale zůstává, že se pohybují v nižších příjmových skupinách, a pracovní místa obsazovaná ženami jsou i vnímána jako méně důležitá a méně prestižní. Z toho pak vyplývá výše sociálního zabezpečení, nemocenské, mateřské a důchodu. Pokud celý život vyděláváte méně než muži, dostanete samozřejmě nižší důchod. Dále u nás stále platí, že ženy jsou primárně zodpovědné za péči. Z řady ekonomických srovnání, například OECD, vychází, že nejhůře jsou na tom rodiče samoživitelé, přičemž devadesát procent jich jsou u nás ženy. Velká část jejich nákladů padne na základní životní potřeby jako bydlení a potraviny a nedostává se jim na další věci, což samozřejmě dále prohlubuje chudobu. Pokud si vaše dítě nemůže dopřát kroužky nebo mimoškolní aktivity, snižuje to pravděpodobnost jeho úspěšnosti v dalším životě.

Je si vláda dostatečně vědoma skutečnosti, že je chudoba feminizována?

Téma genderových platových rozdílů je poprvé v historii řešeno na vládní úrovni. Značně se mu věnuje ombudsmanka Anna Šaba­tová. Vznikly nové odbory na ministerstvu práce a sociálních věcí. Téma se zahrnuje do státních politik. Pracuje se na nové koncepci rodinné politiky. Vládní strategie pro rovnost žen a mužů v České republice na léta 2014 až 2020 se také zaměřuje na ženy, které jsou nejvíce ohrožené chudobou, tedy samoživitelky, seniorky, ženy bez domova, a představuje jasně stanovené priority, takže ať ministerstva, a tudíž i vláda, chtějí nebo nechtějí, musí se tomuto tématu věnovat. Ve vyrovnávání platových rozdílů žen a mužů jsme ale teprve na začátku. Uvidíme, jaké budou výsledky a zda se situace pohne kupředu. Velkou roli mohou hrát odbory, jako je tomu například ve Velké Británii. Odbory totiž vědí, jak vypadá platové složení ve firmách, a můžou podporovat zaměstnance, kteří se tím chtějí zabývat. Ovšem ani pro neziskové genderové organizace bohužel zatím nebyla chudoba žen klíčovým tématem. Je to dáno politickou a hodnotovou orientací. Prioritními tématy neziskovek jsou zastoupení v politice, postavení žen v řídicích pozicích obecně a slaďování rodinného a pracovního života.

Jak tedy bojovat s chudobou v Česku?

Ideálně by sociální systém měl být zaměřen na prevenci a neměl by reagovat až ve chvíli, kdy spadnete do chudoby. Měl by podporovat lidi, kteří se nacházejí blízko její hranice, a to je v Česku skutečně velká část populace právě kvůli nízkým mzdám. Chce ale takový preventivní systém česká veřejnost? Vezměte si příspěvek na dítě – dnes je určen lidem, kteří už se v nouzi ocitli. Dříve to byla plošná dávka a osobně se domnívám, že ty fungují lépe. Česká veřejnost je ochotna smířit se s pomocí těm, kteří jsou v nouzi. Když pak ale pomáháte i ostatním, pomoc je zdánlivě plýtvavější, a to lidem vadí.

Česká veřejnost se domnívá, že sociální dávky se často zneužívají. Odkud se tato představa bere?

Toto vnímání je založeno na stereotypech. U nás je pobírání sociálních dávek vnímáno ne zrovna pozitivně. Třeba v Dánsku příspěvek na dítě dostáváte nikoli proto, že jste vydělal tolik a tolik, ale protože se právě nacházíte v určité situaci. I u nás ale platí, že pokud splníte nějakou podmínku, na sociální dávku máte nárok – jak to pak může být zneužíváno? A pokud dá někdo přednost dávkám před nízkou mzdou, jde pouze o racionální rozhodnutí, ne o zneužívání. Otázka je, jak velká je ve skutečnosti skupina obyvatel, která se takto rozhoduje. Z řady výzkumů totiž vychází jedna skutečnost – a to že pro Čechy je práce hodně důležitá a jsou často ochotni pracovat i za nižší ohodnocení a za velmi špatných pracovních podmínek.

Do jaké míry u nás dochází k věkové diskriminaci?

To je velký problém. Jako každá věková skupina je i skupina lidí po padesátce značně heterogenní – najdete v ní člověka bez vzdělání i top manažera. Když člověk po padesátce ztratí práci nebo se mu v práci zhoršují pracovní podmínky, spadá najednou do jakési jednolité skupiny ohrožených padesátiletých, k níž se váže spousta stereotypů. I v roce 2016 si například zaměstnavatelé myslí, že tito lidé neumějí pracovat s počítači. Zapomínají na to, že oni už velkou část svého produktivního věku s počítači zacházeli. Podmínky ve společnosti se ve srovnání s rokem 1989 značně změnily, ale vnímání věku a stáří je ve společnosti skoro stejné. Řeknete „padesát plus“ a lidem automaticky naskakuje „důchodce“, „babička“, „dědeček“. Na druhé straně v různých výzkumech vychází najevo, že Češi považují věkovou diskriminaci za jeden z největších problémů dneška. A do toho se pak míchá převládající názor, že zaměstnavatel má přece právo si vybrat, koho chce.

Ale přesto: existují už nějaké protestní hlasy?

Úřad pro veřejnou ochránkyni práv už řešil stížnosti, které se týkají věkové diskriminace. Obecně se ale v Česku málo ví, jak případy diskriminace řešit. Za celou dobu existence antidiskriminačního zákona podle ombudsmanky proběhlo pouze 59 soudních sporů, které lze identifikovat jako antidiskriminační.

Autorka pracuje pro NKC – gender a věda SOÚ AV ČR.