Od konce devadesátých let vznikla celá řada televizních i filmových dokumentů věnujících se tématu českého undergroundového hnutí. Většina z nich ale historii „podzemní kultury“ spojuje s šířením černobílého antikomunistického pohledu na současnou politiku. Z undergroundu se tak stává stále vyprázdněnější legenda.
Osobnosti českého undergroundu jsou dlouhodobě oblíbeným tématem české dokumentaristiky. Namísto komplexnějšího pohledu, který si tento fenomén určitě zaslouží, se ale filmaři obvykle uchylují k jednostranné a zjednodušující „reklamě na underground“. Ta má často navíc manipulativní politický podtext a ve výsledku pouze obrací naruby nechvalně proslulou normalizační propagandu Atentátu na kulturu (1977).
Abstraktní bolševik
Nejrozsáhlejší reflexi undergroundu v českých dokumentech přinesl mimořádně ambiciózní televizní cyklus Fenomén underground (2014). Seriál má unikátní rozsah čtyřiceti dílů o délce jedné hodiny, čímž se může srovnat s podobně zaměřenými televizními cykly typu Bigbítu (1998–2000) a Alternativní kultury (1998–2003). V dosud nejvykrystalizovanější podobě se tu také prezentuje typické manipulativní ztvárnění historie domácího undergroundu. Hlavním autorem a průvodcem cyklu je ostatně zarytý podporovatel pravice František „Čuňas“ Stárek, bývalý důstojník BIS, v současnosti pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů. Právě pravicovému antikomunismu je vyznění celého cyklu jasně přizpůsobeno. Napadán není jen abstraktní „bolševik“, což se dá ještě chápat, ale ústy jednoho protagonisty dokonce i současná vláda a prezident, a to přesně na základě otřepaných argumentů nynější opoziční pravice. Přítomnost silně levicových tendencí uvnitř undergroundu není rozebírána vůbec. Například marxistický bouřlivák Egon Bondy dostává v cyklu minimum prostoru, o absenci dnes tolik aktivního performera Milana Kohouta nemluvě.
Ve většině dílů sledujeme již mnohokrát přežvýkané a extrémně protahované příběhy prezentované pamětníky, kteří leckdy působí značně sebestředně až narcistně. Tam, kde se cyklus věnuje nedostatečně zmapovaným událostem a tématům, jako jsou například vztahy undergroundu s Chartou 77 od jejího vzniku, zůstává dokument bohužel velmi povrchní. Také tématu současného dědictví undergroundu byl věnován jen jeden díl, který se navíc zvrhl v nepřehlednou změť bezobsažného tlachání. Zato pikantních historek o opileckých eskapádách Ivana Jirouse je v seriálu požehnaně.
Magorova summa
Ivan „Magor“ Jirous je ze všech osobností domácího undergroundu nejčastějším námětem portrétních dokumentů. Je tedy dosti paradoxní, že patrně nejserióznější reflexe Jirousovy kauzy vznikla v roce 2007 pro jinak mimořádně podbízivý cyklus 13. komnata. V režii Petra Slavíka a za moderátorské účasti Josefa Rauvolfa promlouvá Jirous v netradičně umírněné poloze o své těžké zkušenosti s normalizačními žaláři. Hlavním tématem tedy není samotný Jirousův život, přesto se i o něm dozvíme mnoho v jednoduché, avšak nikoli bulvární formě. V závěru Jirous dokonce odhalí i svůj polemický pohled na kapitalistickou současnost – něco takového v ostatních dokumentech o undergroundu můžeme vidět jen zřídka.
Především formální kouzlo má experimentální studentský snímek režisérky Heleny Papírníkové Ivan Martin Jirous – 23 záběrů (2001), který v přesně rozdělených záběrech sleduje titulního představitele při každodenních rituálech. Snímek dokazuje, že použití černobílého obrazu se k tématu hodí nesrovnatelně více než sterilní televizní kamera. Od Jirouse ani o Jirousovi se toho příliš nedozvíme (může za to jeho silně podnapilá dikce i nedokonalý zvukový záznam), přesto je třeba uznat, že se Papírníkové podařilo představit jeho osobnost bez jakékoli násilné stylizace.
Filmy Vis Magor – Poema o básníkovi (1999) od Andreje Kroba, Rok bez Magora (2012) od Olivera MalinyMorgensterna či 04836 Jirous (2012) od Moniky Le Fay naopak tvoří řadu průměrných, často vysloveně zbytečných portrétů, které spojuje jak řemeslně chatrné zpracování, tak křečovitá snaha o budování Jirousova kultu osobnosti. Jirous je vždy představen coby sice svérázný, přesto ale naprosto báječný básník a samozřejmě – antikomunista. Žádný pokus o hlubší reflexi jeho životní dráhy, postojů a názorů nepřichází, sledujeme pouze kaleidoskop někdy pozoruhodných, většinou ale zoufale banálních historek z úst Jirousových přátel. Poslední dva jmenované snímky – hlavně Morgensternův Rok bez Magora – se při své přemrštěné stopáži musely vyrovnat s bolestným nedostatkem nových neotřepaných historek, a proto dávkování relevantních scén naředily množstvím vyumělkovaných „ilustračních“ záběrů v rádoby beatnickém duchu.
Dvě pojetí undergroundu
Dalším osobnostem českého undergroundu je samostatných dokumentů věnováno již podstatně méně. Celovečerní Milan Hlavsa a The Plastic People of the Universe (2001) režisérky Jany Chytilové sklidil v době svého uvedení možná až zbytečné negativní recenze. Film je nepochybně rutinně natočený a opět zcela opomíjí osudy aktérů v kontextu polistopadové éry. Katolický levičák Hlavsa by přitom jistě mohl pravičácký antikomunistický mýtus českého undergroundu nabourat. Dokument se však aspoň drží věcné roviny a nesklouzává k užvaněnosti a propagandismu jako ty předchozí jirousovské.
Nedávno uvedené Evangelium podle Brabence (2014) režiséra Miroslava Janka se pokouší skloubit laškovnou zábavnost (zde často hodně trapné úrovně) se světem mystična a filosofické zadumanosti. Vznikl však rozbředlý guláš, jemuž nepomáhá ani pro Janka typický vybroušený obraz a střihová skladba.
Tak trochu paradoxně lze za nejlepší dokumenty tohoto směru pokládat portréty dvou jinak hodně kontroverzních osobností podzemní kultury, jimž je dodnes přes všechny jejich zásluhy vyčítána spolupráce se Státní bezpečností. Prvním z nich je Mordorchór (2000) režiséra Martina Řezníčka, zachycující bohémský život a kariéru harmonikáře Jima Čerta za velkou louží. Čertova spolupráce s StB se zde řeší spíše okrajově, jedná se o obrazově, hudebně i dějově sugestivní filmovou komparaci dvou pojetí undergroundu – amerického a východoevropského. Dvoudílný Fišer alias Bondy (2001) zcela neznámého filmaře Jordiho Niubó se snaží poctivě rekapitulovat osud člověka, jenž se svými názory na rozdíl od řady svých souputníků nepřizpůsobil žádnému režimu. Niubó sice k Bondymu přistupuje s neskrývaným obdivem, přesto jej ale neadoruje a není nekritický. Proto nechybějí ani zmínky o kontroverzních stránkách jeho osobnosti (nejde jen o kauzu StB).
Obecně však téma českého undergroundu v tuzemském dokumentu zůstává uvězněné v neonormalizačním duchu, jak ho ukazuje nový Stárkův seriál. Těžko říct, zda se někdy posune ke kritičtější reflexi.
Autor je filmový publicista.